O rumunské revoluci je stále co říct

Režisér a pedagog Andrei Ujica (*1951) pochází z rumunského Temešváru. Zde se věnoval studiu literatury, v němž později pokračoval v Bukurešti a následně v Heidelbergu. V roce 1981 odešel do emigrace do Německa, kde v současnosti žije a pracuje. Jako pedagog působí na univerzitě v Karlsruhe, kde přednáší o literatuře, filmu a médiích. Od roku 2005 je ředitelem Filmového institutu ZDM.

Filmové režii se začal věnovat až začátkem devadesátých let, po pádu Ceauşescova režimu, který ve své tvorbě vytrvale reflektuje. Nejprve se s německým dokumentaristou Harunem Farockim podílel na Videogramech revoluce (Videogramme einer Revolution, 1992), které vznikly sestřihem více než stovky hodin archivních záběrů přelomových událostí během památných Vánoc 1989, kdy došlo ke svržení nenáviděného rumunského diktátora. O čtyři roky později natočil unikátní dokument Svět v Miru (Out of the Present, 1996), zachycující desetiměsíční misi sovětského kosmonauta Sergeje Krikaleva, během níž v jeho rodné zemi došlo k revolučnímu převratu. Svět v Miru, přirovnávaný ke Kubrickově 2001: Vesmírné Odysee (2001: A Space Odyssey, 1968) a Tarkovského Solaris (1972), je považován za jeden z nejzásadnějších dokumentárních počinů devadesátých let.

Mezi stěžejní díla dokumentární tvorby nového tisíciletí bude bezpochyby řazen i Ujicův zatím poslední projekt Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca (Autobiografia lui Nicolae Ceauşescu, 2010), který již od premiérového uvedení na loňském festivalu v Cannes sbírá samé pozitivní ohlasy. Své místo si našel v nespočtu žebříčků nejlepších filmů uplynulého roku a i v Rumunsku, kde byly Ujicovy snímky přijímány s rozpaky (například Videogramy revoluce uvedla místní televize až třináct let po jejich vzniku), byl místními novináři a kritiky označen jakožto nejlepší rumunský film roku 2010.

Jak vzpomínáte na Vánoce 1989? Jak jste prožíval rumunskou revoluci coby emigrant?

Tou dobou jsem byl v Německu, žil jsem s rodinou v Heidelbergu. Na nás na všechny to mělo nesmírný emocionální dopad. Celé dny a noci jsme intenzivně sledovali televizi a telefonovali si s přáteli z exilu a snažili se pochopit, co se děje.

Co vás vlastně před třiceti lety vedlo k rozhodnutí opustit rodnou zemi?

Do Německa jsem odešel deset let před revolucí, na jaře 1981. Měl jsem totiž neblahé tušení, že situace v Rumunsku bude v následujících letech hodně špatná. A taky že byla. Tehdy byla představa, že systém někdy padne, naprosto nemyslitelná. Hlavním důvodem k emigraci byl patrně i náš syn, který se narodil před Vánoci 1980. Odešel jsem do emigrace hlavně kvůli němu, musel jsem ho zkrátka odtamtud dostat.

Plánujete se do Rumunska ještě někdy natrvalo vrátit?

Právě teď jsme v takové zvláštní situaci, kdy střídavě pobýváme v obou zemích. V Německu máme dům a pracuji zde na univerzitě v Karlsruhe. Díky rodině mé manželky máme i nějaké nemovitosti na rumunském venkově, které jsme začali renovovat. Takže přes léto jsme v Rumunsku a v zimě v Německu a v Paříži.

I když již v Rumunsku nějakou dobu trvale nežijete, mohl byste popsat vztah tamní mládeže k nedávné minulosti? Zajímá je vůbec, co se dělo před dvaceti lety?

Z vyzrálosti mladého publika Vlastního životopisu Nicolae Ceauşesca jsem byl překvapený. Mladí lidé jsou zvědaví na dobu, v níž žili jejich rodiče. Chtějí si porovnat představy, které si vytvořili z vyprávění svých rodičů, se skutečným obrazem doby. Myslím, že kultivovaná část nové generace se o minulost zajímá, chce jí porozumět a udělat si o ní vlastní obrázek.

Je tedy jedním z vašich záměrů zprostředkovat mladým lidem tyto události? Je to jeden z důvodů, proč natáčíte filmy?

Ano, určitě to je jeden z hlavních důvodů.

Z vlastní zkušenosti totiž můžu říct, že u nás spousta mladých lidí bohužel nemá tušení, co se odehrálo v nedávné minulosti jejich země. Dost možná proto, že výuka novodobých dějin na středních školách končí druhou světovou válkou.

Tohle je mnohem komplikovanější záležitost. Špatný vzdělávací systém je v dnešní Evropě obecným problémem. Všechny ty reformy v sedmdesátých letech v západní Evropě nebyly vůbec dobré. Jako univerzitní pedagog můžu říci, že já i moji kolegové každý rok trpíme velmi nedostatečnými znalostmi nově příchozích studentů. Je škoda, že země bývalého východního bloku převzaly ze západního vzdělávacího systému špatné reformy ze sedmdesátých let a zničily tak jistou vzdělávací tradici, protože v celém bývalém východním bloku převažoval francouzský vzdělávací model z počátku dvacátého století. Myslím, že to fungovalo dobře, což dosvědčuje úspěch ruských vědců. Podle mého názoru nebylo po revolucích v bývalém východním bloku potřebné v některých disciplínách vzdělávací program měnit. Až na výuku historie a dějin literatury byl zbytek systému lepší než dnes. Jak jsem již řekl, je to dnes obecně závažný evropský problém, který se odráží například i v ekonomickém rozvoji jednotlivých států. Spojené státy a Čína jsou dnes na vrcholu, protože mají nejpropracovanější vzdělávací systémy.

Pojďme se chvíli bavit o vašich filmech. Je známo, že Videogramy revoluce nebyly v Rumunsku přijaty příliš vřele…

Ano, máte pravdu, ze začátku vůbec.

Rumunská televize je poprvé promítla teprve nedávno.

Až třináct let po jejich vzniku! Ale televize jsou pitomé všude na světě. Je to vskutku podřadné médium dnešního světa. (smích)

Setkal jste se při uvedení tohoto snímku s nějakými odmítavými či až nepřátelskými reakcemi?

Bylo to velmi zvláštní. Když jsem Videogramy s Harunem Farockim v roce 1992 dokončil, měly premiéru v bukurešťském Goethe institutu, neboť se jednalo o německou produkci. A když projekce skončila, v sále bylo mrtvolné ticho. Všichni diváci byli šokovaní. Svým způsobem, když vezmete v úvahu citovou stránku, to bylo pochopitelné. V té době si ještě nedokázali vytvořit emocionální odstup od vlastních zážitků. Když vidíte něco takového, máte vždy pocit, že vynechali váš vlastní příběh. Byla to přirozená lidská reakce. Ale abych byl spravedlivý, musím říct, že skupiny rumunských intelektuálů film pochopili a jeho kvality ocenili již na samém začátku.

Narazili jste na nějaké zajímavé záběry, které jste se rozhodli do finálního sestřihu z nějakého důvodu nezařadit, například kvůli jejich brutalitě?

Ve Videogramech máme několik docela brutálních scén. Rozhodně jsme je kvůli tomu necenzurovali. Měli jsme samozřejmě další zajímavý materiál – je obvyklé, že ve filmu nemůžete použít všechno, pokud chcete vyjádřit určité významové vztahy. Nicméně s Harunem (Farockim – pozn. aut.) jsme po dokončení filmu udělali ve spolupráci s televizí Arte – bylo to pouze jedinkrát v životě, co jsem spolupracoval s televizí – takový tematický večer o těchto událostech. A právě v tomto televizním pořadu jsme ukázali pouze ty záběry, které jsme ve filmu nepoužili.

Bylo těžké se k některým z těchto archivních materiálů dostat?

Stejně jako v případě Světu v Miru jsme měli hodně možností, protože tyto události byly ožehavé, bylo to pouze rok po jejich pořízení. Víte, lidé vždy chtějí ukazovat svoje videa a fotografie. Například když se někoho vyptáváte po návratu z dovolené, ukáže vám svoje fotky, ať už je chcete vidět nebo ne. (smích) O to víc je chtějí ukazovat, když mají dojem, že zaznamenávali dějiny. Zveřejnili jsme nějaké inzeráty v novinách – bylo to ještě předtím, než se rozšířil internet – a v bukurešťském Národním divadle jsme měli zřízenou kancelář, kam za námi lidé přicházeli se svými videi.

A co v případě Vlastního životopisu Nicolae Ceauşesca?

U tohoto snímku to bylo jiné, protože v něm užité archivní záběry byly ve vlastnictví státního archivu. V tomto ohledu to byla jednoduší práce, protože dané záběry bylo mnohem snazší získat – všechny materiály byly pouze na dvou místech: v Národním filmovém archivu a v archivu národní televize, takže byly centralizovány.

Považujete otázku rumunské revoluce v rámci svého díla za uzavřenou nebo máte pocit, že je stále na co poukazovat?

Co se týče rumunské revoluce, je pořád o čem mluvit. Těmito záležitostmi by se ale měli zabývat historikové – oni by měli tyto otázky objasňovat. To ovšem nebyl můj záměr, já jsem nedělal film o politicích za zavřenými dveřmi. Já nejsem dějepisec. Pro ty je tu ovšem stále mnoho věcí, které je třeba udělat. V naší historii je mnoho událostí, o kterých se nikdy nedozvíme celou pravdu. Je tak trochu naivní věřit, že se můžete dozvědět všechno. O říjnové revoluci taktéž známe jen velmi malou část pravdy. Ve Francii jsou nyní také otevřenější, co se týče Velké francouzské revoluce před dvěma sty lety. Obecně toho tedy o naší historii moc nevíme. Máme pocit, že toho víme hodně, ale ze skutečné reality poznáme vždy pouze fragment.

Čeho se tedy bude týkat váš další plánovaný projekt?

Můj příští projekt bude naprosto odlišný. Právě teď začínám pracovat na další sérii dvou nebo možná tří filmů o fenoménu masové kultury. Chtěl jsem to udělat už dávno, ale neměl jsem možnost, dokud jsem nedokončil tuto trilogii. Jeden bude o revoluci v populární hudbě v šedesátých letech, druhý o sportu, pravděpodobně o fotbalu – neexistuje totiž žádný opravdu dobrý film, který by zachytil esenci tohoto fenoménu. No a pak uvidím. Nicméně příští projekt začnu hudebním filmem. Bude o jednom dnu ze života Beatles.

Mohl byste porovnat možnosti a podmínky natáčení v Rumunsku a Německu?

Myslím si, že to není otázka podmínek – ty jsou docela dobré i v Německu. Pravdou je, že německá kinematografie se z mnoha důvodů více než dvacet let nachází v příšerné krizi. Abych řekl pravdu, podle mého názoru již filmový průmysl v Německu neexistuje – mají pouze průmysl televizní, jako například v Itálii. Občas se objeví nějaký film, ale německá kinematografie už ve světě nemá žádný vliv. V Rumunsku to bylo všeobecné překvapení – během poslední dekády zde vzniklo jedno z nejzajímavějších uměleckých hnutí ve filmu. Pravděpodobně brzo skončí, protože takové vlny většinou nemají delšího trvání než deset let. Je však pravda, že v posledních letech se v Rumunsku zformovala intenzivní kreativní energie a po jistou dobu bylo nejzajímavějším místem v Evropě, kde vznikaly filmy.

Máte nějaké osobní tipy na rumunské snímky uváděné na Letní filmové škole?

Zatím jsem si program nestihl pořádně prostudovat, ale mám dojem, že – nevím, jestli program vznikal ve spolupráci se zdejším rumunským kulturním institutem nebo ne – jsou tam dva nebo tři skutečně důležité snímky a všechny jsou pět nebo šest let staré. Především je to Puiův snímek Smrt pana Lazaresca, potom Policejní, adj. od Cornelia Porumboiu a nakonec 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny od Cristiana Mungiu. Jsem si docela jistý, že právě tyto tři tituly jsou těmi nejdůležitějšími a zároveň nejlepšími filmy nového rumunského filmu.

 Rozhovor byl původně uveřejněn ve Filmových listech 37. Letní filmové školy