Opakovaný vtip Julie Taymor…

Bouře Williama Shakespeara je poslední velkou hrou tohoto dramatika a do jisté míry ji lze považovat za určitou „summu“ jeho předchozí autorské práce. V ději této hry se vrací k tématům, která se vyskytují v celém Shakespearově díle – otcovsko-synovské vztahy, motiv zrady, svár dvou bratrů. Zároveň je také vrcholným dílem Shakespearových „romancí“, her s pohádkovými náměty. Divadelní, a ostatně ani filmová, Bouře nepřekvapí složitostí děje: milánský vévoda Prospero je s dcerou vypovězen z království a společně obývají zdánlivě opuštěný ostrov. Shodou okolností po letech u ostrova ztroskotá loď, na jejíž palubě se plaví nový vévoda Alonzo společně s družinou – Antoniem, Sebastianem a Gonzalem. Tito muži připravili Prospera o moc a jemu se tak dostává možnosti se pomstít. Nejedná se ale o pomstu u Shakespeara obvyklou, notně krvavou, ale pohádkovou, takovou, která vede k poučení všech zúčastněných a ne k jejich smrti. Prosperovi vydatně pomáhá duch Ariel. Druhá dějová linie sleduje romantické vzplanutí Prosperovy dcery Mirandy a syna milánského vévody, Ferdinanda. Humorné výstupy obstarávají Stefano a šašek Trinkulo, které místní obluda a Prosperův otrok Kaliban považuje za bohy. Všechny tři linie stojí po celou dobu samostatně, propojují se až v úplném závěru.

Režisérka Julie Taymor se už jednou s vervou pustila do adaptace Shakespearovy hry. Před lety si vybrala hru Titus, nejkrvavější Shakespearovu tragédii, a zabalila ji do nápaditého modernistického hávu, kde se prvky z antiky míchaly s automobily nebo jazzovou hudbou. Zůstala původní Shakespearova slova a vznikl celek, který mohl diváky buď nadchnout, nebo úplně znechutit. Po dvanácti letech, které vyplnily filmy Across the Universe (muzikál poskládaný z písní The Beatles) a Frida (životopis mexické malířky), se Taymor vrátila zpět k shakespearovské látce a metodě, která se jí osvědčila už na Titovi.

„Poctivý“ přístup k předloze (tj. žádné velké významové posuny, vezmeme text divadelní hry a za pomoci filmových prostředků jej převedeme na plátno – až se dere na mysl Havlovo Odcházení) zůstal zachován. Jedinou výraznější změnou je, že se z milánského vévody jménem Prospero stala žena. Proč ne, Helen Mirren v roli Prospery září a hravě strčí do kapsy zbytek hereckého ansámblu.

Ale přes to všechno se něco změnilo. U Tita funkční metoda, zároveň věrná předloze a zároveň prošlapávající si vlastní cestu, jako by na lehkou, pohádkovou Bouři nestačila. Někam zmizela ta drzost a nadšení, s kterou se Taymor pustila do Shakesperovy tragédie a zůstalo jen rutinní aplikování shodné metody na jiný příběh, který už z principu žádal jiný přístup.

Bouře se tak po úvodních scénách na rozbouřeném moři a Prospeřině výkladu o tom, jak se dostala na ostrov, zvrhne v suchopárné pobíhání tři skupinek hrdinů/ antihrdinů po prázdném ostrově. Většina z postav navíc trpí jedním jasně divadelním neduhem, něčím, co bych nazval „hereckou samomluvou“. Na divadelních prknech obvyklý a dokonale funkční prvek se ve filmové Bouři mění ve věc veskrze otravnou. A ještě ke všemu se nemá divák na ostrově čeho chytnout. V případě Tita zůstaly ve chvílích, kdy pocit omrzelosti sáhodlouhými monology dosáhl svého vrcholu, alespoň dekorace a kostýmy, kterými se mohlo divákovo oko opájet. Tady dekorace téměř nejsou, zůstala jen skaliska a kostýmy, ač oceněné nominací na Oscara mně až zas tak zázračné nepřipadaly.

Z letargie, do které po čase divák tak jako tak spadne, vytrhávají scény, v nichž hraje hlavní roli duch Ariel. Tady konečně dostává prostor vizuální nápaditost, tak charakteristická pro předchozí režisérské počiny Julie Taymor. Kaleidoskopické obrazce abstraktních tvarů, proměny počasí, prolínání postav do prostředí, propojení s hudbou a Shakespearovými verši – to jsou vrcholy celé Bouře.

Herecké výkony, s výjimkou již zmíněné Helen Mirren, jsou spíše zklamáním. Herečtí bardi Anthony Hopkins a Jessica Lange, na jejichž bedrech stál filmový Titus, v Bouři chybějí. A citelně. Ben Whishaw se jako Ariel snaží, seč mu síly stačí, ale jeho scény podstatně zlepšuje jejich vizuální stránka, Kaliban Djimona Hounsou se díky jeho přehrávání stává až nesnesitelným. Ve hře je při tom Kaliban jednou z nejzajímavějších postav. Ostatní herci dělají, co mohou, bohužel, ve většině scén svůj boj se Shakespearovým textem prohrávají. Zůstává jen suché deklamování veršů, jež jsou krásné samy o sobě, bez emocí, bez vnitřního prožitku. Velké naděje jsem vkládal do scén s Trinkulem (Russell Brand) a Stefanem (Alfred Molina), kteří divadelní hru výborně odlehčují svým slovním humorem. Bohužel ve filmu se tyto scény zvrhnou ve zbytečné pitvoření a ze slovní komiky se stává komika fyzická, bohužel opět až příliš „divadelně“ fyzická a strhává pozornost přesně tím směrem, kterým ji strhávat nemá.

Autorem hudby se opět stal Elliot Goldenthal a jeho hudební doprovod k Bouři velmi dobře naplňuje definici slova eklektický, použitého v pejorativním smyslu. Nečekané přeskoky od křehkých Arielových písní k metalu až ke skoro-industriálu jsou filmu spíše na škodu. Ještě více totiž rozbíjejí už tak nekompaktní náladu. V Titovi netradičně použitý hudební doprovod celkový dojem z díla umocňoval, v případě Bouře je dojem, bohužel, opačný.

Filmová Bouře režisérky Julie Taymor je tak spíše zklamáním. Od totálního propadáku film zachraňují některé vizuálně dokonalé jednohubky a také Helen Mirren v hlavní roli.

Asi bude něco pravdy na rčení o „opakovaném vtipu“…

The Tempest

Režie: Julie Taymor

Předloha: William Shakespeare

Scénář: Julie Taymor

Hudba: Elliot Goldenthal

Hrají: Helen Mirren (Prospera), Felicity Jones (Miranda), Reeve Carney (princ Ferdinand), David Strathairn (král Alonso), Allan Cumming (Sebastian), Alfred Molina (Stefano), Chris Cooper (Antonio), Djimon Hounsou (Kaliban), Russell Brand (Trinkulo) ad.

USA, 2010, 110 min.