Plavba Jitřního poutníka

RECENZE: Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka (režie: Michael Apted) – MILAN KLÍMA –

Tak jako majestátná loď Jitřní poutník opouští narnijský přístav, tak nový režisér Michael Apted opustil pozice dobyté Andrewem Adamsonem v opulentních bitvách prvních dvou filmů. Jitřní poutník se obloukem vrací k dětskému tónu předlohy, ke křesťanským podobenstvím, a přitom prohlubuje dilemata postav a přináší skrze ně dětským divákům ctnosti jako odvahu, nesobectví, víru, rodinu, oddanost. Je to zvláštní loď, pluje totiž zároveň nazpět i vpřed.

Narnii se v našich kritických vodách nedaří. Tu je nařknuta z plagiátu Pána prstenů, tu je vysmívána její dětinskost,[1] tu jí náš národ ateistů vytýká křesťanská podobenství, tu jí nečtenáři předlohy vytýkají nesmysly, neboť nejsou obeznámeni s kontextem oceňované literární série Cliva Staplese Lewise. Tento text je určen těm, kteří bez rozdílu věku umí zavřít oči a nechat se unášet vlajkovou lodí Narnijského loďstva neprobádanými vodami, kde na vás mohou zaútočit vaše nejhorší obavy: mořský had, špatný biják, či blbý remcálek.

Z minimalistických listů C. S. Lewise, ve stopách dvou filmových předchůdců…

Clive Staples Lewis[2] koncipoval sedmidílnou knižní sérii jako mix pohádek s řeckou mytologií.[3] Vtělil do ní mnoho mravoučných témat, která jsou jasně strukturována do křesťanské alegorie, jež má pomoci dětským čtenářům trochu poznat Aslana v Narnii, aby jej poté mohli lépe poznat pod jeho jiným jménem v lidském světě (což zazní explicitně z Aslanových úst právě v závěru Plavby Jitřního poutníka). Lewis píše minimalisticky, ač se jedná o téměř čistou fantasy, nelibuje si v epičnosti bojových scén jako jiní autoři. Zajímají jej dětští hrdinové a jejich dětskou řečí jasně sdělitelné dobré vlastnosti, které je třeba cenit, či špatné vlastnosti, za které je třeba kárat, u záporných dospělých postav pak i trestat.  Knihy však nelze zavrhnout jako didaktické, protože morální ponaučení z nich neční jako hrozivý vztyčený prst. Křesťanské hodnoty Lewis dětským čtenářům nevnucuje explicitně. Děti tuto rovinu knih vůbec netuší, neboť je dokáže mistrně identifikovat s hrdiny a zaujmout a nepustit ve víru fantazijních obrazů a zábavných dobrodružství.

Andrew Adamson adaptoval první dva díly s věrností předloze, ovšem podřizoval mnohé nutnosti vytvořit poutavý blockbuster. Což přineslo na jedné straně kouzelný svět plný realistických celků přírodních scenérií, v kterých magie a magické bytosti působily jako koherentní součást světa, na straně druhé desítky minut epických bojových scén plných CGI bytostí a komparsistů. Psychologie postav v prvním filmu přesně odpovídala knižní předloze, odtud kritiky dětinského vystupování. Možná i proto v druhém filmu zahrál Adamson na dospělejší notu: brnění je ošuntělé, krev přestala být neviditelná, násilí přibývá (dokonce protagonista Petr usekne hlavu nepříteli). Přesto zůstávají zachovány dětské motivy z předlohy, které se tlučou s ne úplně pochopitelným chováním postav, ať už je to Petrova tvrdohlavá arogance, Kaspianova nejistota, či Zuzčino hollywoodské vzplanutí ke Kaspianovi.

… k noblesnímu oxymoronu: blockbuster s duchovním a emocionálním přesahem pro dětského diváka

Teď by možná bylo logické v rámci současného vývoje žánru dětské fantasy napsat, že podobně jako v sedmém dílu potterovské série Relikvie smrti David Yates, ubral i Michael Apted v třetí Narnii blockbusterových prvků, aby prohloubil psychologii postav a dosáhl hlubšího emocionálního vyznění. Avšak i třetí Narnie zachovává blockbusterové tendence v sérii: množství barevných CGI efektů i závěrečný epický boj s mořským hadem, který ač v knize zabírá půl strany, zcela ve stylu prvních dvou filmů nabobtnal na mnohaminutový zápas o několika jednáních v paralelní montáži s jinými ději. Apted ponechává psychologii na úrovni knižních postav, z nichž je nejpřesnější Eustace – ukecaný sobeček, jenž dostane dračí lekci, která jej promění v odvážného bojovníka. Třetí film se díky svému chronotopu plavby v tajemných vodách přibližuje žánru dobrodružných filmů o pirátech z Karibiku, kde postavy v plachtoví předvádějí kaskaderské kousky připomínající Errola Flynna.

V knize posádka Jitřního poutníka na své spíše duchovní než dobrodružné výpravě putuje po jednotlivých ostrovech, které představují samostatné narativní celky. Tato epizodická narativní struktura byla filmovou dramaturgií stmelena pomocí nově přidaného motivu hledání sedmi mečů,[4] které musí být položeny na Aslanův stůl, aby hlavní hrdinové dokázali porazit abstraktní zlo v podobě zelené mlhy vysílané z Temného ostrova.

Plavba Jitřního poutníka se liší od zástupců dětské fantasy zobrazením zla, které není personifikované v postavě mocichtivého lotra (lord Voldemort či Bílá čarodějnice), ale je více abstraktní. Jedná se o zlo přítomné v každém z hrdinů – obavy, temné touhy. Tento pro děti obtížně uchopitelný kontext je řešen dramaturgicky velmi průhledně, každá postava má jasného kostlivce ve skříni, se kterým se také jasně vypořádá. Lucinka překoná nedostatek sebeúcty, když ji vytrestá touha být krásná jako sestra Zuzana. Kaspian přemůže strach, že se za něj otec stydí. Edmund se dostane přes obavu, že vždy hraje druhé housle starším, ať už je to Petr dříve, či Kaspian nyní. Nádhernou metaforou, která dává v Lewisově světě smysl, i když ji Lewis nenapsal, je fakt, že Edmundovo vnitřní zlo znázorňuje čarodějnice Jadis, jeho osudová chyba, která zůstává v něm, i když Jadis byla již dvakrát zabita.

Apted natočil přímočaré lineární dobrodružství plné působivých obrazů (odhalení identity draka, probodnutí mořského hada, Aslanova země) a vskutku pravé fantasy hudby Davida Arnolda, který působivě míchá vesměs nové epické a minimalistické motivy. I když se mnohé epické scény v knize nenacházejí, Aptedovi se daří dodržet ducha Lewisovy předlohy potud, že dobrodružství a efekty pro dětského diváka maskují poselství, ať už charakterová, či křesťanská. Režijní záměr těchto přesahů je jasně cílen na dětského diváka, neboť se většinou jedná o přímočaré kategorizování lidských vlastností na dobré a zlé. Eustacovi se nevyplatí sobectví, hamižnost a zbabělost a je naopak oceněn za odvahu a oddanost pomocí vztahu s noblesním myšákem Rípčípem, který je za své činy odměněn cestou do Aslanovy říše. Lucka v nedostatku sebevědomí podlehne marnivosti, aby jí pak zdravé sebevědomí pomohlo dát dobrou radu mladší kamarádce. Edmund přemůže hamižnost po moci a strach z veliké chyby minulosti pomocí odvahy a přátelství.

Křesťanské podobenství je oproti předchozím filmům posíleno. Postavy se „modlí“ k Aslanovi v nejtěžších chvílích, smrtelný hřích hamižnosti je po zásluze potrestán a již zmíněné závěrečné odhalení pravé podstaty Narnijských příběhů je prezentováno v dojemné scéně několikanásobného loučení postav s Aslanem na prahu narnijského nebe. Této scéně je věnováno mnoho prostoru, který umožňuje dětem jistou formu katarze nejen z tohoto, ale i ze všech tří dosavadních narnijských dobrodružství.

Michael Apted pomocí prvků současného blockbusteru, žánrových konvencí dobrodružného filmu a zdánlivě dětinského chování některých postav zamaskoval pro dětského recipienta křesťanské a morální hodnoty. Divákům je tak mimoděk předáváno poselství o tom, co je správné a co je špatné, a o pomoci, kterou může věřícím v otázkách dobra a zla poskytnout křesťanství.

Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka /

The Chronicles of Narnia: Voyage of the Dawn Treader

Režie: Michael Apted

Scénář: Christopher Markus, Stephen McFeely, Michael Petroni

Hudba: David Arnold

Kamera: Dante Spinotti

Střih: Rick Shaine

Hrají: Ben Barnes, Skandar Keynes, Georgie Henley, Will Poulter, Liam Neeson, Gary Sweet, Bruce Spence, Neil Young, William Moseley, Anna Popplewell, Tilda Swinton, Laura Brent, David Suchet, Nathaniel Parker, Rachel Blakely

Velká Británie, 2010, 113 min.

---

[1] Ano, skutečně, naši hrdinští kritičtí katové vytýkají dětské fantasy, že děti, které v ní vystupují, se chovají jako děti, že režiséři, kteří ji režírují, ji režírují pro dětského diváka. Z dětského se stává infantilní, z infantilního závadné. Člověku se ale vylepší nálada, když zjistí, že čeští kritici i laičtí horliví dopisovatelé čsfd nenechají nit suchou na žádném žánru, uměleckém přístupu, zkrátka filmu.

[2] Lewis se nechal inspirovat dětskou vzpomínkou na obraz fauna s paraplíčkem v zasněženém lese u žhnoucí lampy. První kniha Lev, čarodějnice a skříň vyšla v roce 1950, další díly pak v ročních odstupech v letech 1951-1956, v pořadí vydání: Princ Kaspian, Plavba Jitřního poutníka, Stříbrná židle, Kůň a jeho chlapec, Čarodějův synovec a Poslední bitva.

[3] Běžně v ní potkáváme mytologické postavy právě z této mytologie: kentaury, fauny, satyry, dryády, najády. Z pohádek a bajek čerpá mluvící zvířata, čarodějnice. Ze severských mytologií pak draky a obry.

[4] Ačkoli mohou někteří shledat tuto zápletku příliš zjevnou, nebo mohou kritizovat logiku faktu, že Aslan nadělil telmarínským lordům meče na ochranu Narnie, kterou Telmaríni násilím obsadili. Je nutné si uvědomit, že ochrana mečů nespočívá ve zvláštní síle v boji. Ochrany se Narnii dostane teprve v případě, že meče jsou položeny na Aslanův stůl – lordi se vzdají věčného válčení mezi sebou. Teprve tehdy dostane jiný meč, ten který hrdinům v prvním filmu nadělil otec Vánoc, moc porazit abstraktní zlo.