„A takhle to tady bude furt ?!“

REFLEXE: Sráči (Robert Sedláček, 2011) – JAROSLAV STUCHLÝ –

V roce 1992 scenárista a režisér Wladyslaw Pasikowski natočil drama Psi (Psy), v němž se na žánrovém půdorysu kriminálního thrilleru pokusil reflektovat neutěšenou situaci transformujícího se Polska. Kontroverzním hrdinou učinil špičkového estébáka, který po prověrkách „padne“ mezi obyčejné kriminalisty a s buldočí zarputilostí (a použitím osvědčených estébáckých metod) rozkrývá obchod s amfetaminy, načež zjistí, že celou dobu proti němu stál jeho bývalý kolega a přítel. Do hlavní role obsadil Pasikowski jednu z ikon polského „kina morálního neklidu“ Boguslava Lindu, ve scéně s opilými policajty si dovolil znevážit dílo samotného Andrzeje Wajdy, film se stal komerčním hitem a následovalo (akčnější) pokračování.

Tohle jsem měl stále na paměti při sledování televizního filmu Roberta Sedláčka Sráči, natočeného podle scénáře Zdeňka Zapletala. Zatímco před dvaceti lety se ve Psech nové role a hierarchizace posttotalitní společnosti (lhostejno, zda polské, či tuzemské) teprve ustavovaly, v současných Sráčích jsme svědky poklidně zahnívajícího statutu quo, hry na policajty a zloděje, kdy už nikdo nic neřeší, ale každý si chce ukousnout svůj díl z koláče – „pistolník“ Zidane s komplicem Lukym přepadáváním pošt, stejně jako cynický detektiv Martin s dosud tak úplně „nezaběhlým“ parťákem Danem vybíráním výpalného z heren a od prostitutek. A přitom všichni sní o nějaké velké ráně, která ze sráčů (jakými jsou) udělá konečně hráče s tučným bankovním kontem. Sedláček neprohloupil, když vytrval ve sporu o název (v rozhovoru pro Radiožurnál prozradil, že jej nakonec „vyhandloval“ za ustřižení scény se šňupáním kokainu), protože ten je přesný a v dialozích se s ním významně pracuje. Alternativní titul Krysy by byl zavádějící zejména proto, že v argotu znamená „krysa“ práskače, pokrýval by tedy jen jistou část zločineckého spektra (konkrétně překupníka zbraní Leška, Zidaneho, případně zaměstnance bezpečnostní agentury Černého). Zapletalovo a Sedláčkovo pojetí však zahrnuje každého ušmudlaného čudlaře okresního formátu, který na nastoleném systému prolezlém korupcí participuje. Co se děje v makrosvětě hráčů (tedy na úrovni vysoké politiky spojené s podnikáním, kde jde o desítky miliard), má svůj odraz v mikrosvětě sráčů (v tomto případě industriálně špinavý Třinec, kde jde obvykle stěží o desítky tisíc). Je ovšem příznačné, že sráči si oproti svým vzorům nedokážou peníze ani doopravdy užít: Martin zdegeneroval v domácí bankomat, přičemž rodinu oblažuje stále stejnými životními moudry a jediný skutečný vztah má se svým psem. Dan obšťastňuje luxusními dárky svou partnerku (v sympaticky utlumeném podání Vlaďky Erbové), Zidane je gambler a Lukyho uspí a okradou dvě šlápoty, o něž by si střízlivý člověk neopřel bicykl.

Jedni od druhých se liší jen policejním odznakem.

Rozpaky televizního diváka pak přicházejí v okamžiku, kdy se nemá v pohodlí svého křesla s kým na obrazovce ztotožnit. Snad s Danem (u Sedláčka již poněkolikáté vynikající Jaroslav Plesl), který se zpočátku ještě brání podlehnout úplnému morálnímu rozkladu (neschopnost vymoci výpalné), ale později i jej dovedou tvůrci na práh odpudivosti ve scénách, kdy v opilosti fackuje partnerku nebo pouští hrůzu na mladíka v herně. Jistotu v tomto smyslu neznamená ani přítomnost Petra Čtvrtníčka – sice utrousí dobrý (politicky hrubě nekorektní) vtip, ale ani jednou nesklouzne ve svém projevu k (sebe)shazovačnosti České sody. A kapitola sama pro sebe je Jiří Bartoška v roli unaveného (a únavného) mentora, který však ve finále prokáže nečekané odhodlání a k realizaci svého snu se neváhá chladnokrevně prostřílet. Ani ostatní postavy nejsou žádné karikatury, možná trochu problematicky se může jevit na hracích automatech závislý bezejmenný zaměstnanec úřadu práce, který Danovi „nastaví zrcadlo“, barvitě mu vylíčí budoucnost a pak jej osudově nasměruje do bezpečnostní agentury. Monolog Norberta Lichého je sice uhrančivý, ale vzhledem k tomu, jak úsporně jsou napsané ostatní dialogy, pochází trochu z jiného světa.

Dalším aspektem, který může nepřipraveného diváka rozhodit, je Sedláčkův smysl pro absurditu. Do ní zabředne například průběh první loupeže, kdy poštovní úřednice nekonečně dlouho sbírá po podlaze bankovky a při odchodu Zidaneho jich několik stále drží mezi prsty, patří sem pět ran vystřelených Lukym z bezprostřední blízkosti po Danovi (všechny vedle jako v Pulp Fiction), výslech svědka, který skončí tím, zda se inspektor neposmívá polštině (s příslušným výkonem tlumočníka), Danův pohovor na ÚP (úředník si stěžuje na kopírku) atd. Tyto momenty svádějí k tomu překlasifikovat Sráče jako komedii (nebo ještě chybněji parodii), s těmito žánry ovšem nemá výsledná podoba filmu nic společného. Dokonce ani použití písně Michala Davida do závěrečného střílení neznamená žánrový kotrmelec, ale dokládá dobrou práci s motivem (stejným jako je puška, kterou obdivuje Černý v profesním magazínu a kterou posléze vytahuje Martin na okamžik ze své dodávky). Slova „pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít“ ironicky komentují dění na obrazovce a zároveň ukazují míru kolotočářského nevkusu společnou hráčům (oblíbená píseň Franty Mrázka) i sráčům (Zidane:„To je neuvěřitelný, Michal David má padesát.“).

Asi nechtěný úsměv vyvolá některé naplňování žánrových klišé. Jedním je rozprava Dana s Martinem odehrávající se zcela nemotivovaně na střeše Hotelu Steel (v hongkongských kriminálkách se prohnilí policajti scházejí na střechách kvůli utajení a nebezpečí odposlechů) a druhým scéna, v níž Martin přichází k bývalému parťákovi pro neoprávněně vybrané peníze (rozzuřený policajt musí pokaždé převracet nábytek, byť by se to mělo dít v úzké předsíni panelákového bytu).

Jaroslav Plesl jako Dirty Harry s pistolí nepředpisově v jedné ruce a přestřelka pojatá jako westernový duel.

Na druhou stranu přináší film vedle hlavního tématu všeobecné zkorumpovanosti i dílčí vážná zamyšlení, například během pohovoru Dana se šéfem bezpečnostní agentury, kdy na názory o braní spravedlnosti do vlastních rukou a kulce do hlavy jako nejlepším alternativním trestu reaguje Dan překvapeným: „To myslíte vážně?!“ Jenže mnozí tuzemští zástupci demokracie dokázali tento křehký systém vlády natolik přizpůsobit svým potřebám, že podobné úvahy (osobně je nazývám „čínským modelem justice“) rezonují v hlavách stále většího množství občanů. Stačí se podívat na veřejné diskuse pod jakoukoli odhalenou (odhalenou, nikoli vyřešenou) korupční causou.

Po technické stránce nelze filmu nic vytýkat. Kamera často kopíruje pohyb jednotlivých postav, ve statičtějších scénách kolem nich krouží, v těch akčních se naopak pracuje s jistým odstupem (platí to zejména pro finále, kdy ale distanc kamery zpočátku poněkud znemožňuje orientaci v tom, kdo vůbec vystřelil a koho zasáhl). Zvuková složka může opět televizního diváka lehce znejistit, protože některým postavám není rozumět. Buď mluví rovnou polsky jako barmanka v herně, nebo při mluvení drží před ústy sepjaté ruce (inspektor vyšetřující střelbu u banky). Kdo viděl předchozí Sedláčkovy filmy, ví, že nejde o neumětelství ani opomenutí, ale jednu z jeho tvůrčích metod (podobně jako když ve filmech Roberta Altmana mluví více postav najednou a dialogy se vzájemně překrývají). A když jsme u těch zahraničních příměrů, Sedláček dokáže (podobně jako třeba Tarantino) vyhmátnout ty správné písně. Ve snímku Rodina je základ státu to byla Krylova Ukolébavka, ve Sráčích vedle zmíněného Michala Davida ještě podobně ironické Hajcman Blues dnes již trochu pozapomenuté skupiny Buty.

Boguslav Linda (Psi, 1992) a Jiří Bartoška (Sráči, 2011) – charakterní herci v podobně kontroverzních rolích.

Nevím, jaký má režisér k tomuto svému dílu vztah (poprvé pracoval s cizím scénářem), ale každopádně se s příběhem Sráčů dokázal bez problému ztotožnit a vtisknout mu svoje typické rysy. V závěru, který ukazuje, že kromě přesunu několika sráčů do hrobu se vlastně nic nezměnilo, pokládá Dan Martinovi otázku: „A takhle to tady bude furt?“ A tím „tady“ nemyslí tvůrci pouze svět svých postav, ale stav celé společnosti, která se bohužel zřejmě již octla za hranicí léčitelnosti.

Domnívám se, že dobře napsaný příběh (svou vysoustružeností, psychologickou věrohodností, kritičností i důrazem na mužský svět připomíná scenáristické práce Jiřího Křižana) si zasloužil formát velkého plátna. Mohla vzniknout důstojná variace na zmíněné Psy (mimochodem, o motivu psa v Sedláčkových snímcích určitě brzy někdo napíše diplomovou práci) a režisér by snad touto žánrovkou konečně prolomil svoje prokletí. To spočívá ve faktu, že si ho váží kritika (a podle všeho také herci), ale ignoruje jej širší divácká obec. Také onen nedělní televizní večer Sráči prohráli: ve sledovanosti je pobila stupidní talentová soutěž a vše „přejel“ Sedláčkův vrstevník a kolega z FAMU Jiří Vejdělek plytkou komedií Ženy v pokušení, která loni kralovala návštěvnosti tuzemských kin. To nejhorší, co by mohlo Sedláčka potkat, je znechucení pramenící z diváckého nezájmu a naskočení na vlnu podbízivosti. Věřím, že se to nestane.

Česká televize (film vyrobilo ostravské studio) nasazením jeho díla v nedělním primetimu složila zkoušku odvahy a veřejné služby. Škoda, že většina televizního národa svůj test divácké „uvědomělosti“ dokonale prosrala…

Sráči

Režie: Robert Sedláček
Scénář: Zdeněk Zapletal
Kamera: Petr Koblovský
Hudba: Michal Rataj, Radek Pastrňák
Hrají: Jaroslav Plesl (Dan), Jiří Bartoška (Martin), Jaromír Dulava (Zidane), Robert Mikluš (Luky), Emil Horváth (Bronx), Petr Čtvrtníček (Černý), Marek Daniel (Lešek), Vladimíra Erbová (Eva), Norbert Lichý (zaměstnanec úřadu práce)
ČR 2011, 90 minut
Televizní premiéra: 6. 11. 2011 (ČT1)