Stylový pohádkový biják

ANALÝZA: Drive (režie: Nicolas Winding Refn, 2011) – MICHAL VALEŠ –

Stylové, artové, osmdesátkové, minimalistické, romantické a explicitně násilné a brutální. Nejen všemi těmito přídomky můžeme charakterizovat nejnovější počin dánského režiséra  Nicolase Windinda Refna Drive, ve kterém se zrcadlí obrovské množství filmových vlivů a inspirací.

V polovině 90. let Refn odmítl nastoupit na vysoce prestižní Dánský filmový institut, kam je přijato jednou za dva roky pouhých šest uchazečů, a místo toho zvolil práci na celovečerním debutu, nízkorozpočtovém Dealerovi. Z dnešního pohledu již kultovní film Refna proslavil i za hranicemi Dánska a dopomohl mu k možnosti natočit další filmy, díky kterým si vydobyl respekt jako velice schopný a uznávaný režisér, jehož počiny sice nejsou nikterak komerčně úspěšné, přesto oplývají silnou atmosférou a výjimečnou vizuální stránkou. Takový je i Drive, Refnův nejnovější film natočený pod hlavičkou americké produkční společnosti na tamější poměry za pouhých 15 milionů dolarů.

Něco na tom je, ale těžko se to vysvětluje

Refn silně ovlivněný hollywoodskou produkcí 70. a 80. let vkládá do svých filmů mnohé odkazy na tehdejší díla nebo přímo film konstruuje jako poctu konkrétnímu snímku, popř. režisérovi. Jen těžko se tak můžeme vyhnout srovnání Dealera, potažmo celé trilogie se Scorseseho Špinavými ulicemi nebo Taxikářem, filmy tak fascinovanými životem v ulicích a jejich nepsanými zákony.

Taxikář (1976)

Dealer (1996)

Následující Refnovy snímky pak už více či méně stylem připomínají díla jiných režisérských velikánů (Fear X Davida Lynche, Bronson Stanleyho Kubricka a Barbar Terrence Malicka). Cílem tohoto malého shrnutí ale není zmínit něco, o čem se píše již v jiných recenzích. Jde spíše o snahu ukázat, že pokud pro většinu starších Refnových filmů platilo „pravidlo“, že každý film připomíná dílo jednoho velkého režiséra, tak o jeho novince to v žádném případě říci nelze. V Drive se zrcadlí Refnova předešlá tvorba a obrovské množství filmových vlivů, inspirací napříč světovou produkcí, která pojímá neuvěřitelných pět desetiletí, od poloviny 50. až do poloviny 90. let. O Drive, který se vzpírá jakémukoli jednoznačnému žánrovému zařazení, můžeme hovořit jako o stylovém, artovém, minimalistickém, osmdesátkovém, kriminálním, pohádkově romantickém a explicitně násilném až brutálním počinu. Ke každému označení přitom můžeme uvést minimálně dva nejen filmové inspirační zdroje. Je neuvěřitelné, jak se tvůrcům podařilo vskutku banální příběh řidiče – jednoduše nazvaného Řidič (Ryan Gosling), který ve dne pracuje jako filmový kaskadér a v noci dopomáhá jako nájemný řidič zločincům uprchnout z místa činu, poté se zamiluje do pohledné sousedky Irene (Carey Mulligan) a vzepře se místním gangsterům Ninovi (Ron Perlman) a Berniemu (Albert Brooks), aby ji a jejího syna ochránil – vycizelovat do tak stylisticky mnohovrstevnaté a interpretačně složité podívané.

Od Angera přes Pretty Woman až k Melvillovi a Vice City

Jsem stylový a vím o tom…

Každý z mnoha filmových vlivů měl zásadní význam na jeden či více aspektů díla. Refn v některých rozhovorech sám přiznává, že ač byl silně ovlivněn hollywoodskou produkcí 80. let, samotný řidičův vzhled, především jeho kožené rukavice a pozoruhodná stříbrná bunda s pozlaceným potiskem škorpiona, byl inspirován hitem skupiny Kiss „I Was Made for Lovin’ You“, potažmo kultovním krátkometrážním počinem Ve znamení štíra Kennetha Angera. Tvůrci také připouštějí silné ovlivnění Pretty Woman (pohádkový příběh) a estetikou nevkusu v hollywoodských teenagerovských komediích osmdesátých let (produkce Johna Hughese, Riskantní podnik).

Hlavní inspirace (hrdina jako tichý a nekompromisní ochránce, atmosféra ulic) ovšem směřuje do kriminálního žánru, přičemž hlavními hrdiny těchto filmů jsou osamělí nájemní zabijáci (Jarmuschovy filmy Ghost Dog – Cesta samuraje a Hranice ovládaní, které oba vycházejí z  Melvillova Samuraje), zločinci/gangsteři z obecného hlediska (Hillův Řidič, Mannův Zloděj a Boormanovo Bez okolků), nekompromisní strážci zákona (Yatesův Bullittův případ a Friedkinovo Žít a zemřít v L. A.) a osamělí anti-hrdinové (Vanishing Point a především Scorseseho Taxikář). Z dalších nepříliš často skloňovaných filmů Drive evokuje Stevensův western Shane (hlavní postava jako neohrožený ochránce spravedlnosti), Cronenbergovy nejnovější počiny (kritika násilí), Schlesingerův Den kobylek anebo Schraderova Amerického gigola. V určitých momentech Drive dokonce odkazuje na Scorseseho Mafiány nebo Carpenterův Halloween. Úvodní titulková sekvence zase připomíná již zmíněný Riskantní podnik anebo PC hru Grand Theft Auto: Vice City. Je ale až s podivem, že základní idea celého filmu – tichý osamělý řidič s dvojím životem poslouchající osmdesátkové fláky, přičemž sám sebe vnímá jako komiksového superhrdinu – vychází z téměř neuvěřitelné historky, kterou Ryan Gosling popisuje něco jako obrovské a náhlé souznění mezi ním a Refnem při společném poslechu písničky Can’t Fight This Feeling od REO Speedwagon.

Nepředvídatelná electro-popová temná hrdinova pouť za srdcem jeho milé

Ve světle „neonů“, v nablýskané bundě a s kladivem v ruce na osamělé cestě odplaty

Stejnojmenná adaptace románu Jamese Sallise mohla vypadat naprosto odlišně. Film neměl točit Refn a hlavní roli Řidiče neměl hrát Gosling. Zkušenější divák s  představivostí jistě dojde k tomu, že film s takovou základní dějovou kostrou mohl skončit zcela jinak – epileptický střih, rychle švenkující kamera nepřehledně snímající akci, rozbředlý příběh, „nadupaný“ rockový soundtrack a celkově konvenční a nezajímavé dílo. Režie se naštěstí ujal Nicolas Refn, který Drive přetavil do minimalistického, kontemplativního až pohádkového příběhu s lookem 80. let. Refn, inspirovaný Pretty Woman, film otevřeně prezentuje jako pohádku (Řidič jako rytíř, Irene jako jeho milá v nesnázích, Nino jako jednohlavá saň a Bernie jako zlý čaroděj), přičemž Los Angeles, kde se celý film točil, popisuje jako zfetišizovaný fantaskní svět plný neonových světel, jako město iluzí (příznak neskutečnosti příběhu, respektive celého fikčního světa). Záměrně si přitom vybíral lokace, které vypadají, že se v nich za posledních 30 let nic neudálo. Při popisování příběhu jako pohádky můžeme jít dokonce tak daleko, že na Drive aplikujeme alespoň zčásti hlavní segment ze studie The Writer’s Journey: Mythic Structure For Writers hollywoodského scenáristického konzultanta Christophera Voglera The Hero’s Journey. Podle Voglera můžeme hrdinovu pouť rozdělit na 12 částí1, kdy každou z nich lze „přiřadit“ konkrétní situaci ve filmu. V našem případě Řidič žije ve svém uzavřeném světě, kdy sám sebe profiluje do pozice superhrdiny vlastního filmu, který je ale jeho reálným životem, přičemž nadpřirozenou schopností disponuje pouze ve své stylové bundě, kožených rukavicích a za volantem auta (1.). Poté se seznamuje se sousedkou Irene a jejím synem Beniciem (2.). Postupné sbližování naruší návrat manžela z vězení, zároveň se s vedoucím autoservisu, kde Řidič pracuje, snaží získat peníze a prorazit v závodech NASCAR (3.–5.). Navrátivší se manžel má problémy s místními gangstery, kterým dluží za ochranu ve vězení peníze. Řidič manželovi Irene nabízí pomoc a souhlasí s vyloupením místní zastavárny (6.–7.). Loupež se zvrtne a Řidič je nucen se spolu s komplicem manžela stáhnout s penězi do ústraní (8.–9.). Řidič se chystá gangsterům pomstít a zachránit Irene a jejího syna (10.–11.), což se mu nakonec podaří (12.), ale musí za to zaplatit krutou cenou.

Řidič jako (super)hrdina – sám pro sebe, pro Benicia i pro Irene

Výše zmíněný přístup ale není jediná rovina, jak na Drive pohlížet. Refn sám sebe nazývá jako fetišistického tvůrce, kdy sex, akce a násilí jsou pro něho stejným způsobem vzrušující (podobnost s předešlými Refnovými filmy, zejména s trilogií Dealer a Barbarem). I proto se Drive po rozjímavé první polovině nevyhýbá v té druhé ironicky zvráceným záběrům erupce ryzí brutality (ustřelená nebo rozdupaná hlava, rozřezaný krk), přičemž každý z těchto tří netypicky násilných výjevů vkládá do děje filmu tak, aby je divák co nejméně očekával. Tento aspekt lze zobecnit a o Drive mluvit jako o filmu, který narušuje, v některých momentech doslova boří, žánrová a divácká očekávání. Pokud chceme o Řidiči hovořit jako o mlčenlivém, přemýšlivém člověku, je potřeba dodat, že o něm, respektive o jeho minulosti, nevíme vůbec nic. Můžeme se tak pouze domýšlet, jestli byl nucen prchnout před gangstery z jiného města, jaké má cíle a čím je motivován (tady je na místě námitka, že jeho motivace je explicitní a čitelná, což je na jednu stranu pravda, na tu druhou ale nevíme, co přesně pohání jeho vnitřní hlas stát se zničehonic hrdinou), někdo může dokonce namítnout, jestli netrpí autismem nebo zda není gay, když se obléká tímto způsobem (nabízí se srovnání s Bronsonem, kde bylo homoerotično jedním z hlavních prvků celého filmu). Svou nemluvností a záhadností se pro nás Řidič stává velmi nepředvídatelným a přitažlivým zároveň, což právě koresponduje se stylem celého filmu. Schéma nespolehlivosti vyprávění film neustále posiluje a tím diváka drží po celou dobu v šachu. Kde jinde jste viděli, aby řidič po útěku z místa činu zajel přímo za policejní auto a chvíli ho sledoval. Kde jinde zažijete, aby ve filmu při dialogové sekvenci žena něco pronesla, muž se na ní s úsměvem mlčky koukal a čekal až za zenit scény, kdy přijde střih do další sekvence. Kde jinde film po úspěšné loupeži prostřihne na hlavního hrdinu v policejním stejnokroji, aniž byste tušili, jestli u policie skutečně pracuje nebo je to pouze mystifikace a film vám poskytne vysvětlení až v dalším záběru. V neposlední řadě snímek diváka mate obsazením Alberta Brookse nebo Christiny Hendricks (o jejím účinkování v seriálu Mad Men Refn přitom vůbec nevěděl) proti obvyklým žánrovým zařazením. Např. postava bývalého producenta akčních filmů Bernieho (Albert Brooks) nápadně připomíná nepředvídatelnost Jimmyho Conwaye a výbušnost Tommy DeVitta ze Scorseseho Mafiánů.

Typický záběr v Drive; neony, semafory a jiné světelné zdroje jsou důmyslně využívány k obrazové stylizaci

Bernie je ve své podstatě naprostý opak Goslingova Řidiče. Je výřečný, vypráví příběhy v dlouhých monolozích. Řidič oproti tomu jako vlk samotář vyhledává anonymitu při projížďkách nočním Los Angeles (Refn zcela záměrně používá noc jako prostředek osamocení a obrazové stylizace – ke hře světel a stínů využitím různých zdrojů světla). Rozlehlost a stylizovaná magie velkoměsta pak představuje totální únik z reality. Každý by jistě očekával, že film s názvem Drive obsahuje nejednu automobilovou honičku nebo svižnou akci. Ta samozřejmě neschází, ale je prezentována výsostně propracovaným způsobem. Kamera je při akčních tripech důmyslně umístěna na zadní sedadlo, kde má divák pocit, že je přímým účastníkem jízdy, respektive automobilové honičky, kterou si může dokonale užít, protože za volantem je právě onen Řidič, jenž díky své „nadpřirozené“ schopnosti (hrdina je často kamerou zabírán z podhledu, což přímo souvisí s vnímáním jeho postavy jako superhrdiny) nemůže být nikdy dopaden. Refn navíc účinek posiluje tím, že při Řidičových nájemných akcích nechává diváka prožít loupež a únik v celé jejich délce, což vyvolává pocit, že se to děje právě teď. To je ale jen jeden z mnoha aspektů, jak film dociluje zmaximalizované artovosti, stylovosti nebo pokud chcete „coolovosti“. V mnohém nekonvenční minimalistická romantická linka pracuje s metodou, kdy klasické dialogové sekvence nahrazuje neverbální komunikací a řečí těla, přičemž vzájemné porozumění a emoce jsou filtrovány přes ostýchavé pohledy a letmé dotyky. Jde doslova až o dětsky nevinnou romanci, čistou lásku s naprostou absencí komunikace, která je v druhé polovině roztříštěna Řidičovou snahou ochránit Irene a jejího syna skrze užití extrémního násilí. Jakmile si Řidič v závěru nasadí masku (což evokuje postavu Michaela Myerse z Carpenterova Halloweenu), tak divák finálně pozná, že hrdina ztrácí svou pravou tvář a již není cesty zpět. Řidičovy (občas trochu nepochopitelné) činy jsou motivovány spíše tím, co si vyžaduje příběh, než tím, co by v takovéto situaci udělal reálný člověk. Pak tu samozřejmě je často zmiňovaný a skvěle zakomponovaný synth-popový, osmdesátá léta evokující soundtrack, který koresponduje s děním na plátně a zprostředkovává divákovi vnitřní myšlenky a pocity hrdinů.

Mít čisté ruce, to je základ; Bernie opětovně kompletuje svou sbírku

Není voyeur jako voyeur; kruhové rozmístění tanečnic v jedné ze scén Řidičovy odplaty

Všechny uvedené prvky znamenají jediné – Refn konstruuje Drive jako stylistické cvičení, kde každý aspekt má ve výsledném díle své pevné místo a není možné ho jiným způsobem nahradit (typicky ojedinělé akty násilí, zpomalené záběry nebo sekvence podkreslené jedním ze songů). Můžeme se pak pouze domnívat, jak takového výsledku dokázal docílit, když potvrzený rozpočet je prostých 15 milionů dolarů. Něco na tom ale bude, když vezmeme v potaz, že se film několik týdnů po premiéře dokázal dostat a udržet v Top 250 nejlépe hodnocených filmových děl na IMDb.2

Drive

Režie: Nicolas Winding Refn

Scénář: Hossein Amini

Kamera: Newton Thomas Sigel

Střih: Matthew Newman

Hudba: Cliff Martinez

Hrají: Ryan Gosling (Řidič), Carey Mulligan (Irene), Bryan Cranston (Shannon), Albert Brooks (Bernie Rose), Oscar Isaac (Standard), Ron Perlman (Nino), Christina Hendricks (Blanche) a další

USA, 2011, 100 min

Česká premiéra: 15. září 2011 (Blue Sky Film)

Oficiální stránky filmu: http://www.drive-movie.co.uk/