Tanec na hraně inteligentní trapnosti: Monty Pythonův Létající cirkus

Na začátek mi dovolte parafrázovat jeden slavný výrok: Můžeme je milovat, můžeme je nenávidět, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Skupina pěti Britů a jednoho amerického animátora rozvířila stojaté vody britské televizní komiky s energií hodnou orkánu.

Když v roce 1969 vtrhla na televizní obrazovky nepřipravených diváků první epizoda Monty Pythonova Létajícího cirkusu (nápaditě ukončená skečem o zabijáckém vtipu, který tak vlastně určil celé další směřování seriálu), rázem byly prolomeny hranice toho, co bylo do té doby v televizi možné. Graham Chapman, John Cleese, Terry Jones, Eric Idle, Michael Palin a Terry Gilliam redefinovali britský humor pro druhou polovinu dvacátého století. Jejich vliv je nezpochybnitelný, odvaha překračovat hranice nebývalá. V globálním pohledu je ve známosti překonal snad jen Mr. Bean Rowana Atkinsona. I tento seriál je svým způsobem milník (napodobovaný, ale jen těžko překonatelný) v televizním humoru, kterému se navíc na sebe podařilo navázat slušně fungující merchandising.

Ještě před vznikem Létajícího cirkusu pracovali jeho budoucí členové na řadě televizních i rozhlasových pořadů. K prvnímu setkání téměř celé skupiny (kromě Gilliama) došlo při práci na satirickém pořadu The Frost Report (1967). Později se jejich cesty rozdělily do tvůrčích dvojic Chapman + Cleese a Jones + Palin a sólisty Erica Idlea, který se střídavě pohyboval mezi oběma dvojicemi. Toto rozdělení zůstalo beze změn i v průběhu psaní Létajícího cirkusu.[1] K nejznámějším pracím „předpythonovského“ období patří televizní film How To Irritate People, který předznamenal poetiku (a dokonce některé skeče) pozdějšího Létajícího cirkusu. V krátkých skečích propojených vstupy moderátora Cleese je divákům názorně vysvětleno přesně to, co slibuje název: Jak otravovat lidi.

Vznik Létajícího cirkusu je výsledkem rozhodnutí, které daly dvěma skupinám komiků s poněkud odlišným stylem[2] volné ruce v jejich dalším projektu. BBC tak otevřela dveře dvojici Chapman–Cleese a konkurenční ITV trojici Jones–Palin–Idle, nově posílené Terrym Gilliamem. Díky odmítavému postoji Johna Cleese vytvářet pořad pouze ve dvou lidech[3] byl do vznikajícího pořadu přizván i Michael Palin, který doporučil své spolupracovníky Jonese a Idlea. A ten navrhl, že by se o animace mohl postarat Terry Gilliam. Tým byl kompletní.

Základním terčem komiky Monty Pythonova Létajícího cirkusu je bezesporu samotné médium, které jim umožnilo se prezentovat – televize. Jednotlivé třicetiminutové díly jsou vystavěny podobně jako zhuštěné televizní vysílání: Rozhovory se „zajímavými“ lidmi, debaty o aktuálních tématech, reportáže, televizní soutěže, reklamy a samozřejmě také slavné skeče, v koncepci pořadu fungující podobně jako filmy v reálném vysílání. Vše je propojeno surrealistickými animacemi Terryho Gilliama.

Komika této skupiny stojí zejména na absurdním podání (nebo vyústění) celkem běžných situací. Humor útočí na anglickou společnost bez rozdílu: Aristokracie, policie, politici, soudci, středostavovské paničky, televizní reportéři a rádoby „zábavní“ konferenciéři. Hranice země jsou překročeny pouze v několika případech, kdy jsou zesměšněny jiné národy, zejména Francouzi a Skotové. Důsledně je ale aplikován anglický pohled na tyto skupiny a spíše než samotné povahy zmíněných národů je zesměšněn anglický pohled na věc. Viz rozhovor vyšetřovatele s manželkou muže, který se mimozemským zásahem proměnil ve Skota:

Inspector: And, er, he never showed any inclination towards being a Scotsman before this happened? (Než k tomu došlo, neprojevovaly se u něj nějaké sklony ke skotství?)

Wife: (shocked) No, no, not at all. He was not that sort of person… (Ne, ne nikdy. On nikdy k takovým lidem nepatřil.)

Inspector: He didn’t wear a kilt or play the bagpipes? (Nikdy nenosil kilt nebo nehrál na dudy?)

Wife: No, no. (Ne, ne.)

Inspector: He never got drunk at night or bought home black puddings? (Nikdy se večer neopil a nepřinesl domů černý prejt?)

Wife: No, no. Not at all. (Ne, vůbec ne.)

Inspector: He didn’t have an inadequate brain capacity? (Netrpěl mozkovou nedostatečností?)

Wife: No, no, not at all. (Ne, vůbec ne.)[4]

Létající cirkus lze z tohoto pohledu chápat i jako břitkou a nevybíravou satiru na celou společnost a život ve Velké Británii přelomu 60. a 70. let.

Vedle „nevázané absurdity“ je druhým zdrojem komiky Monty Pythonova Létajícího cirkusu také inteligentní slovní a „faktický“[5] humor. Všichni z ústřední pětice autorů studovali na vysoké škole (Palin moderní dějiny, Chapman medicínu, Cleese práva, Jones a Idle angličtinu). Toto široké vzdělání a rozhled všech zúčastněných umožnil rozšířit pole, na které se mohli při psaní svých skečů vydat bez obav z toho, že budou napadeni pro neznalost nebo faktické nepřesnosti.

Jazyk se v podání Monty Pythonů stává třetím ze základních kamenů jejich humoru. Je dokonale vybroušený. Jemné nuance spolehlivě odliší postavy a i na tak malém prostoru, jako je televizní skeč, skvěle vytvoří charakter. Typická je i hra s přízvukem jednotlivých postav a nejrůznějšími verzemi dialektu. Setkáme se tak s pečlivě „odposlechnutou“ mluvou pracující třídy (Working-class Playwright, S01E02[6]), Skotů (pan a paní Podgornyovi ze skeče Man Turns Into a Scotsman /Police Station, S01E7[7]) nebo angličtinou se silným maďarským přízvukem (The Hungarian Phrasebook Sketch, S02E12[8]). Vedle dialektů a různých jazykových stylů je využíváno i lexikálního bohatství angličtiny. Hned několik skečů je postaveno na synonymním opakování jednoho výrazu. Za všechny uveďme krátkou ukázku z legendární scénky o Mrtvém papouškovi:

Costumer: ‚E’s not pinin‘! ‚E’s passed on! This parrot is no more! He has ceased to be! ‚E’s expired and gone to meet ‚is maker! ‚E’s a stiff! Bereft of life, ‚e rests in peace! If you hadn’t nailed ‚im to the perch ‚e’d be pushing up the daisies! ‚Is metabolic processes are now ‚istory! ‚E’s off the twig! ‚E’s kicked the bucket, ‚e’s shuffled off ‚is mortal coil, run down the curtain and joined the bleedin‘ choir invisibile!!He’s f*ckin‘ snuffed it!….. THIS IS AN EX-PARROT!!

((Papoušek) Neteskní. Exnul. Již ho není více. Už není mezi živými. Vydechl a odebral se ke svým předkům. Ten papoušek zesnul. Chcípl. Vypustil duši a odpočívá v pokoji. Nepřitlouct ho, tak čuchá k fialkám zespodu. Svěsil fangli a přešel do říše stínů. Toto je ex-papoušek.)[9]

Tyto neustálé hry se slovy znesnadňují překlad celého seriálu do jiných jazyků a jediným možným způsobem, jak jej sledovat, je v originálním znění, popř. s podtitulky, ale ani ty nedovedou plně pokrýt šíři montypythonovského jazyka.

Jak bylo napsáno výše, základním postupem užitým v Létajícím cirkusu je tedy maximální „absurdizace“ běžné reality. V seriálu je toho docilováno nejrůznějšími postupy. K nejčastějším patří zasazení situace do neočekávaného kontextu (boj tajných služeb zubařů – Dentist Secret Services, S01E04 – jasná parodie na módu filmů s Jamesem Bondem, které byly na přelomu 60. a 70. let na vrcholu diváckého zájmu) nebo změny v obvyklých rolích osob, které jsou v kontrastu proti tomu, jak tu kterou postavu běžně vnímáme (např. kněz v roli boxera – The Wrestling Epilogue, S01E02). Humor vytváří i sebereflexe seriálu. V tomto případě se často využívají dopisy rozčilených diváků nebo přímé přerušení skeče, který se zvrhne do trapnosti, nějakou nadřízenou, vysílání ovládající osobou. Podobně funguje i zacyklení vysílání stále jedné a té samé scénky nebo situace (úvod 3. epizody 1. série).

Svět Monty Pythonova Létajícího cirkusu je světem sám pro sebe. Je pevně ukotven v realitě, reaguje na skutečnost, ale zároveň si vytváří vlastní universum, kde je možné úplně všechno a věci často končí překvapivou pointou. Tento svět je navíc propojen řadou intertextových vazeb (jména, situace vynořující se opakovaně v jednotlivých epizodách) a od diváka se tak předpokládá i poměrně vysoká míra aktivity a zapojení. Divák se musí v seriálu poměrně dobře orientovat a uplatňovat pro tento typ pořadu (seriál složený z epizod, které se skládají z vzájemně nepropojených skečů) neobvyklý postup – sledovat jej kontinuálně, díl za dílem. Tato nezbytnost pro plné docenění a vychutnání geniality celého seriálu je také jedním ze zdrojů vzniku sice nevelké, ale oddané fanouškovké komunity kolem něj.

Humor skupiny Monty Python, obohacený o nové rozměry a možnosti i ve třech celovečerních filmech[10], není bohužel všeobecně přijatelný a snesitelný. Někteří diváci jej označují za trapný, jiným se zdá až příliš neuctivý a urážející. Ale tak už to bývá u každé inteligentní satiry přesně a bez milosti cílené na nešvary společnosti. Ten, kdo je terčem smíchu, se jen těžko bude smát. Problém zejména pro neanglického diváka může představovat i pevné ukotvení seriálu v britské realitě, bez jejíž hlubší znalosti si jej nelze plně vychutnat.

Létající cirkus přistál po 45 půlhodinových epizodách ve čtyřech sériích. Předzvěstí konce byl odchod Johna Cleese po třetí sérii. Bez jeho autorských schopností jako by seriálu docházel dech. Definitivní tečka za seriálovou inkarnací Pythonů přišla 5. prosince 1974, kdy byla odvysílána poslední, šestá epizoda čtvrté série nazvaná Party Political Broadcast.

Cesty šestice autorů se rozdělily. Terry Gilliam zahájil úspěšnou kariéru režiséra hraných filmů (např. Brazil nebo poslední Imaginárium doktora Parnasse). John Cleese pokračoval v herecké práci, objevil se např. v poslední bondovce s Piercem Brosnanem v hlavní roli, nazvané Dnes neumírej. Eric Idle se sporadicky objevoval na plátnech v menších rolích (hrál např. v Gilliamových Dobrodružstvích barona Prášila) a v roce 2004 oprášil téma Svatého grálu a asi nejlepší pythonovský film přepracoval do podoby úspěšného divadelního muzikálu Spamalot. Terry Jones se převážně věnuje psaní knih o středověku a o historii číselných systémů. Také je autorem několika scénářů (např. k Labyrintu Jima Hensona).  Michael Palin se v post-montypythonovském období zabýval především uváděním televizních dokumentů, prvními jeho pracemi byly cestopisy, v poslední době se zabývá spíše uměním a historií. Poslední dosud nejmenovaný, Graham Chapman, zemřel na rakovinu míchy v roce 1989. Před svou smrtí napsal několik scénářů k televizním pořadům, které ale nebyly natočeny. Jeho poslední rolí měla být postava televizního moderátora v páté epizodě třetí série Červeného trpaslíka.

Monty Pythonův Létající cirkus je jedním z těch pořadů, které vytvářely podobu moderní televizní komediální tvorby. Během všech čtyř sezón se mu úspěšně dařilo zbořit tehdy nastavené úzké hranice televizní snesitelnosti a zavedl diváky do nových, neprobádaných krajin. Pro všechny bez výjimky byla tato cesta šokem. Někteří se z něj do dnešní doby nevzpamatovali a šmahem odsuzují celý seriál i jeho tvůrce. Ti ostatní objevili nový svět. Svět, který nezná hranic, svět, kde se absurdita skloňuje ve všech pádech a kde mistři humoru, pánové Cleese, Chapman, Idle, Jones, Palin a Gilliam, s obrovským mistrovstvím „tančí na úzké hraně inteligentní trapnosti“.

Monty Pythonův Létající cirkus

Monty Python’s Flying Circus

Režie: Ian McNaughton, John Howard Davies

Kamera: James Balfour, Alan Fearthstone, Stanley Speel, Terry Hunt

Hrají: John Cleese, Graham Chapman, Eric Idle, Terry Jones, Michael Palin, Terry Gilliam, Carol Claveland, Connie Booth, Ian Davidson

Velká Británie, BBC1/ BBC2, 1969 – 1974, 4 série/ 45 epizod, 30 min.