The Mighty Boosh

Surreálná absurdita jménem The Mighty Boosh dnes už právem patří ke kultovním počinům britské televizní tvorby. Od roku 2003 do roku 2007 ústřední dvojice seriálu Julian Barrat a Noel Fielding vytvořila celkem tři série po osmi nebo šesti dílech. Do univerza The Mighty Boosh ale neoddělitelně patří také divadelní představení a rozhlasová série, které televizní sérii předcházely, či živá vystoupení, která vznikala souběžně s televizní tvorbou.

Mighty pravěk

Oba protagonisté The Mighty Boosh byli stand-up umělci, když se poprvé setkali. Přirozeně tedy jejich tvůrčí spojení nejdříve vyústilo v divadelní představení. Barrat a Fielding do týmu Mighty Boosh přijali ještě několik dalších komediálních umělců; Riche Fulchera, Davea Browna, Michaela Fieldinga a Richarda Ayoadea. Poslední jmenovaný je nejvíc známý svou rolí Mosse v seriálu Ajťáci (IT Crowd). V této sestavě vznikly celkově tři divadelní show: The Mighty Boosh (1998), Arctic Boosh (1999) a Autoboosh (2000). Na ně hned vzápětí navázala šestidílná rozhlasová série pro BBC London Live (později pro BBC Radio 4).

Divadelní a rozhlasové kořeny v sobě nezapře ani samotná televizní série. V celé první řadě je každá epizoda uvedena výstupem před zelenou divadelní oponou, ve které nám hlavní hrdinové nastíní, o čem bude děj následujícího dílu (nezřídka velmi zavádějícím způsobem), a pozvou nás k jejímu sledování. Také prostředí, ve kterém se série odehrává, působí silně divadelním dojmem (nejvíce v první sérii), ačkoliv tvůrci hojně využívají možností televizní kamery například vytvářením jednoduchých střihových triků.

Z rozhlasu si The Mighty Boosh přinesla hlavně zálibu v práci se zvukem. Vedle hudebních čísel, která jsou centrální součástí každého dílu, je to využívání různých druhů atmosféru navozujících hudebních doprovodů. Skoro nadužívaným zdrojem humoru pak bývá moment, kdy se ukáže, že hudební doprovod vytvářela některá z postav stojící mimo záběr.

Kde vězí humor The Mighty Boosh

Humorné situace tohoto britkomu vznikají z několika hlavních zdrojů. Prvním z nich je jistě rozdílnost hlavních hrdinů. Vince Noir a Howard Moon jsou evidentně dlouholetí přátelé (v pozdějších řadách se ukáže, že už od školních let), divák se ale celou dobu nutně musí podivovat, co ty dva drží spolu. Vince je módní otrok, který miluje moderní hudbu, večírky a hlavně svoje vlasy. Zatímco Howard je se svou tzv. vizáží pedofila společenský vyděděnec bez špetky módní soudnosti a s vášní pro hudbu, kterou už nikdo neposlouchá (v seriálu se mluví hlavně o jazzu a funku). Velká část humorných zápletek je tedy postavena na vzájemném nepochopení postav a často také na tom, že si módní Vince losera Howarda nevybíravě dobírá.

Série často čerpá z opravdových či smyšlených popkulturních odkazů. Vedle zmínek o známých osobnostech zejména z oblasti hudebního průmyslu si série vytváří celý systém vlastní kultury. Ať už jde o neexistující magazíny nebo fiktivní hudební kapely. Některé ze smyšlených kulturních prvků se v sérii pravidelně opakují, stejně jako se vracejí některé postavy.

Třetím prvkem, který do seriálu přináší určitý druh humoru, je bezpochyby absurdno. Situace, ve kterých se hrdinové ocitají, jsou většinou surreálné a nerealistické, ačkoliv děj stojí na základech divákům známých z reálného života. Často se také objevují zápletky povědomé z populárních, zejména hororových nebo dobrodružných filmů (uměle vytvoření mutanti, ztroskotání na pustém ostrově). Jejich společným prvkem ale bývá extrémní nadsazení určitého aspektu děje nebo rysu některé postavy. Míra absurdna se pak často pohybuje až na samotné hranici toho, co je divák schopen snést.

Celkově je úroveň vtipů v sérii dost kolísavá. Některé z nich (zejména ty obsahující popkulturní odkazy) vyžadují velké zapojení poučeného diváka. Jiné naopak sklouzávají na fyzickou úroveň. Týkají se vyměšování nebo primárních lidských pudů. Nezřídka mohou v divákovi vzbuzovat pocit odporu. Z celkového pohledu ale všechny druhy vtipů zapadají do konceptu celé série.

Stálý herecký ansámbl

The Mighty Boosh si drží stejnou sadu herců už od prvních divadelních show. Vedle hlavního dua Noel Fielding a Julian Barrat v rolích hlídačů v zoo je to Američan Rich Fulcher v roli Boba Fossila, Dave Brown, který oblékl chlupatý kostým gorily Bolla, a Michael Fielding jako šaman Naboo. Všichni jmenovaní navíc ve větší či menší míře pravidelně hrají epizodní postavy. Jedinou větší změnou byl představitel majitele Zooniversu, kde se odehrává první řada. Na divadelním pódiu hrál Dixona Bainbrige Richard Ayoade. Toho ale od první televizní řady nahradil Matt Berry, protože Ayoade byl vázaný smlouvou u britské televizní stanice Channel 4. Oba herci se později i s Noelem Fieldingem sešli v seriálu Ajťáci.

Jak jsem zmiňovala výše, omezený okruh herců v seriálu (který se začíná postupně rozšiřovat až od druhé řady) je důvodem k jejich značné recyklaci. Epizodní role jsou opakovaně hrány stálou skupinou herců, případně opakovaně se objevujícími hosty. Za zmínku stojí například členky britské elektropunkové kapely Robots In Disguise Dee Plume a Sue Denim. Ačkoli už ústřední duo a jeho nejbližší spolupracovníci ztvárňují postavy přinejmenším velmi podivné, jsou to vedlejší a epizodní postavy, které dotahují absurdno seriálu do extrému.

Od začátku druhé řady je právě těmto postavám věnován stále větší prostor. Gorilí samec Bollo se z obyvatele zoo stane maskotem šamana Nabooa a zároveň s tím se výrazně rozmluví. Objeví se celá skupinka dalších šamanů, k nimž patří i Saboo hraný Richardem Ayoadem. Howard představí novou postavu svého slepého kamaráda, který stejně jako on vášnivě miluje jazz.

Procestujme celý svět v ateliéru

Každá z řad série má jedno prostředí, ve kterém se převážně odehrává děj. V první řadě je to zoologická zahrada Zooniverse, ve druhé byt, kde Vinc a Howard bydlí s Nabooem a Bollem, ve třetí řadě je to hlavně obchůdek, který vlastní Naboo. I když se občas děj přesune na vzdálená místa (tundra, Nabooova domovská planeta, pustý les nebo mexická poušť), série nikdy neopustí prostředí ateliéru.

Snad i díky začátkům na divadelních prknech televizní série využívá divadelně vyhlížející kulisy, které podporují neuvěřitelný ráz děje. O tom, že tvůrci volili nerealistickou scénu s jasným autorským úmyslem, svědčí také to, že je „falešný“ charakter prostředí několikrát odkryt i během děje jednotlivých dílů.

Vzhled prostředí se výrazně změnil zejména mezi první a druhou řadou. Zatímco v první řadě bylo tvořeno právě pouze pomocí kulis a to včetně přírodních scenérií, od druhé řady často tvůrci využívají zadní projekce.

K pohybu mezi lokacemi používají hrdinové série především dodávku, která se objeví v posledním díle první série a přinese tak trochu větší variabilitu zápletek.

Šaty dělají člověka

Jedním z velmi důležitých prvků seriálu jsou kostýmy. Těm je v každém díle věnována zásadní pozornost. Jejich hlavním úkolem je vytvářet rozdíly mezi Vincentem a Howardem. Vincentovy módní kreace jsou v centru pozornosti od prvního dílu. Vinc sám sebe pasuje na módního krále, nosí chlupaté boty, ponča i klobouky s peřím. Později rád mění styly, když se převtěluje ve vyznavače goth stylu nebo se stane punkerem, jednou se dokonce „převleče“ za úplně běžného úředníka.

V kontrastu k tomu Howard divákovi po celé tři série dokazuje, že i hnědá a khaki zelená jsou barvy s velkým množstvím odstínů a že vzorů na havajské košile je nepřeberně. A když se na Vincův popud pokusí vymanit ze svého postavení módního trouby (stane se členem kapely, vyzkouší goth oblékání), je za to zesměšněn (zaútočí na něj vysavač, při sedání mu prasknou úzké kalhoty).

Stejně velká péče je ale věnována i kostýmům vedlejších postav. Protože je hrají stále stejní herci, jsou odlišováni snadno rozpoznatelnými atributy na úrovni kostýmu, případně masky. V mnohých případech jejich kostýmy a líčení kreativitou předčí ty, které nosí Vincent Noir (rybí muž, duch jazzu, muž s dvířky ve vlasech).

Nakonec písničku

V každém díle se vždy objeví alespoň jedna ústřední píseň. Textem i provedením píseň vždy zapadá do dějové linky dílu. Dost často pozastaví plynutí děje i v napínavém momentu, aby mohla být celá představena. Zpěv a hudbu doprovází taneční kreace hlavních i vedlejších postav. Tato část dílu má vždycky charakter videoklipu a nezřídka využívá klišé různých hudebních žánrů.

Celkově je hudební stránka pro sérii velmi důležitá, je reflektována i v ději, kde jsou často zmiňovány různé hudební žánry, umělci i fakt, že se Vincent s Howardem (každý zvlášť i dohromady) oba touží stát uznávanými muzikanty. Hudbu přímo na míru dané sérii píše Julian Barrat.

Svým přístupem k realitě si série vytváří pevnou skupinu fanoušků. Divák je při sledování nucen přistoupit na absurdní pravidla světa, ve kterém se The Mighty Boosh odehrává. Svými zápletkami i vizuálním vzhledem je pro velkou část běžných diváků nepříliš atraktivní. Zároveň kolem sebe ale sdružuje velké množství nadšených příznivců, kteří si své oblíbené postavy budou rádi vychutnávat v různých podobách (v TV sérii, živých vystoupeních i rozhlasové sérii) a nejlépe znovu a znovu. Ačkoliv se některé opakované vtipy postupně dostanou na hranici trapnosti (vážně, co mají tvůrci za problém s močením?), některé momenty série jsou skvělé i po několikáté.

The Mighty Boosh

Tvůrce: Julian Barrat, Noel Fielding

Režie: Paul King

Scénář: Julian Barrat, Noel Fileding, Rich Fulcher

Kamera: John Simons, John Sorapure

Střih: Gary Dollner, Mark Everson, Alan Levy, Adam Windmill

Hudba: Julian Barrat

Hrají: Julian Barrat (Howard Moon), Noel Fielding (Vincent Noir), Michael Fileding (Naboo), Rich Fulcher (Bob Fossil), Dave Brown (Bollo), Peter Kyriacou, Dean Mitchel, Richard Ayoade, Matt Berry, Dee Plume, Sue Denim

Velká Británie, BBC3, 2003–2007, 3 série/ 21 epizod, 27 minut

Zdroje:

Wikipedia, Free Encyklopedia. The Mighty Boosh. Dostupné z WWW <http://en.wikipedia.org/wiki/The_Mighty_Boosh>

Wikipedia, Free Encyklopedia. The Mighty Boosh (TV Series). Dostupné z WWW <http://en.wikipedia.org/wiki/The_Mighty_Boosh_(TV_series)>