Za každou silnou ženou stojí silný muž – část 1.

Odysea pomsty – úvod a nastínění přístupu k filmové analýze

Pohledy a názory na feminismus se během existence tohoto společensko-kulturního hnutí výrazně měnily. Stejně tak se s nárůstem různých odnoží měnily i jeho druhotné významy. Ten klíčový ale zůstal stále stejný – kritický zájem o pozici ženy v kultuře, společnosti a v jejích strukturách. Konkrétní pohled pak může těkat od žen v domácnosti, přes svobodné matky a úspěšné podnikatelky, až po symbolické významy ženského obrazu v tradičních kulturních schématech. Zájem a cíl této práce je čistě analytický a týká se zobrazení ženy v hraném narativním filmu.

Konkrétně se jedná o dvojici snímků režiséra Quentina Tarantina Kill Bill: Vol.1 a Kill Bill: Vol.2. Motivace, které mne vedly k volbě právě těchto filmů, jsou dvojího druhu. Zaprvé je to fanouškovský zájem o Tarantinovy snímky. Druhá motivace je čistě utilitárního charakteru – soudím, že film, který si jako protagonistku zvolil ženu, bude schopen o zobrazování „něžného pohlaví“ vypovědět hodně (samozřejmě ne v obecné rovině, nýbrž na úrovni zvolených snímků) a tudíž stojí za analýzu v tomto duchu.

Tato práce si uvědomuje svoje limity. Převážně se jedná o úzkou profilaci na jeden konkrétní motiv obou filmů. Jako klad lze naopak chápat možnost soustředit se na detailní pohled na filmový text a jím produkovaná sdělení. Jak již bylo naznačeno výše, jako klíčový přístup byl zvolen feministický úhel nazírání. Důležitost slova „přístup“ je nasnadě, jelikož se nejedná o metodu práce (těch feministická analýza během dob své největší slávy využívala více). Jako metoda byl zvolen rozbor jednotlivých scén a sekvencí, a pokus o interpretaci jejich významů v rámci fabule, budování fikčního světa a divácké percepce. Do zorného úhlu pohledu jsou pojímány rovněž motivace postav a jejich vztahy. Nicméně by ve výsledku vše mělo směřovat ke klíčovému středobodu, kterým je protagonistka – proto byl zvolený způsob nahlížení označen za feministický. Cílem práce ale není „vykastrovat“ mužské postavy jednu po druhé, ani potvrdit či vyvrátit teorii skopofilního pohledu na ženu ve filmu, apod. Směr, kterým bych se chtěl vydat, je zkoumání portrétování žen a mužů (chceme-li skutečně poznat nějaký jev, musíme občas svůj pohled zaměřit i na jeho protiklad) ve výše zmíněných filmech. Kill Bill je anatomie pomsty – jakou roli zde však hraje žena?

„Viděla jsem tváře těch *****, co mi to provedly, i toho ******, kterej to zavinil.“ – portrét a motivace hlavní hrdinky

Kill Bill: Vol.1 začíná scénou, která se stane pro oba filmy klíčovou a příznačnou – je to záběr zakrvácené tváře nevěsty (Uma Thurman), který je doplněn diegetickým komentářem muže jménem Bill (David Carradine). Pohled na ženu (spojen s hodnocením) je zde podřízen muži, stejně jako ona sama. Hlavním hrdinou tu není onen muž, nesoucí si trauma tzv. kastračního komplexu[1]. Jedná se o ženu, která je pokořená, pošpiněná, v jeho moci – a její trauma pramení právě z tohoto klíčového obrazu „sebe zlomené“ (alespoň jsme o tom přesvědčeni, film teprve začal). Analogicky následuje myšlenka o dominanci muže, demonstraci jeho moci, apod. – nám je však Bill prezentován jinak. Skrze svou repliku „…právě teď se chovám jako ten největší masochista…“ je postaven pod takový úhel pohledu, v němž chápeme jeho následný čin (vraždu nevěsty) jako akt, k němuž je puzen (?), ale zároveň tím ničí sám sebe (samozřejmě z etického hlediska není sebepoškození relevantní argument v případě, že někdo střílí do cizí hlavy). Zatím se můžeme dohadovat o poznámce, že „je to Billovo dítě“ a o Billově motivaci k jeho činu.

Druhá sekvence nese název „2)“. Zde vidíme upravenou protagonistku–„nevěstu“, která se stává zprostředkovatelkou a) děje b) subjektivního pohledu. Jejíma očima se díváme na dům, projektujeme subjektivní myšlenku, která nám pomáhá skládat dohromady fabuli a hrdinčiny pohnutky. Rovněž se zde objevuje důležitý kód dětských hraček, který je velmi podstatný pro budování hrdinčiny motivace (pohled na hračky je jasným indexem dítěte, jehož mentální i fyzická přítomnost následně podstatně ovlivňuje jednání jak protagonistky, tak její protivnice). Hrdinčina motivace je dvouúrovňová – jednotlivé pohnutky budou popsány níže. Prozatím postačí vědět, že „nevěsta“ byla svou protivnicí Vernitou Green (Vivicia A. Fox) napadena již v minulosti a že měla dítě, o něž přišla. Důležitou součástí je budování ženského obrazu prostřednictvím souboje žen. Bez ohledu na míru estetizace a formu těchto soubojů evokují bojující ženy v Kill Billovi myšlenky na bahenní zápasy. Zatímco z hlediska konvenčního uvažování (a z hlediska tradičního uvažování vůbec) je spojení zápas – žena přinejmenším podezřelé, v Kill Billovi se jedná o nosný prvek. Quentin Tarantino však buduje film podvojným způsobem – v jednu chvíli nám předkládá obraz „ženy-bojovnice“, v dalších záběrech jsou hrdinky rozrušeny a citově vykolejeny příchodem Nikki (Ambrosia Kelley) – dcery jedné z nich.

Protagonistka nám o sobě rovněž sděluje, že „nemá slitování, soucit ani chuť odpouštět, ale rozum má“ – to už je vyloženě podvratná výstavba charakterů (hrdinky spolu bojují, jsou vychýleny přítomností dítěte, přese všechno mlácení si povídají jako staré známé, jedna z nich je zabijácká matka, druhá chladný stroj smrti; atributy ženství mizí, následně se opět vynořují jen proto, aby mohly vzápětí zaniknout). Tarantinovy postavy nejsou ploché ani tezovité – což se naplno rozvíjí ve Vol. 2. Druhá sekvence přináší kromě stěžejního obrazu ženy–bojovnice také obraz ženy–matky, jenž je určující pro celý další vývoj filmu. Je zde nastíněn i další koncept, který Tarantino později rozpracovává, zákeřná osoba. Všimněme si, že nečestným lidem není v Kill Billovi příliš přáno – v tomto případě je trestem nekompromisní smrt. Sekvence končí jednak rozvinutím tématu pomsty (vztah „nevěsta“-Nikki) a poté poselstvím pro bojovníka, které určuje pozici ženy ve světě Kill Billa. Pokud chce být bojovnicí, musí potlačit city a soucit a zničit nepřítele, ať by to byl kdokoliv. To je klíčová podmínka pro vstup ženy do symbolického světa moci (který je jedním z nejpodstatnějších motivů filmu). Musí přijmout mužství a mužské zbraně – jinak se nemůže na této moci participovat. O tom také Kill Bill do určité míry pojednává – o získání a využití moci. Protagonistka, do níž vkládáme své naděje na odkrytí příběhu, je tedy bojovnice a matka, což je její nejdůležitější charakteristika, nadále rozvíjená, variovaná, osvětlovaná.

Šerif Earl McGraw (Michael Parks) a Charlie Feathers coby hudební doprovod – blíží se macho č.1

Idol každého malého kluka – dva CHLAPI na pozadí širé americké prérie…

…a nakonec – opět je to muž, kdo nese hodnotící pohled. "Tarantinovské" podhledy jsou pro Kill Bill zcela zásadní.

„Ta vyčouhlá fujara není mrtvá.“ – muž jako nositel hodnotícího pohledu

V krátké, ale úderné sekvenci je nám prezentována další variace na mužský hodnotící pohled. Jedná se o dva zástupce tzv. machos – šerifa Earla McGrawa (Michael Parks) a jeho syna Edgara, řečeného „Prvorozený“ (James Parks). Tito dva si Nevěstu (jejíž přezdívka již může být vzata jako oficiální – objevuje se v diegezi) prohlíží a otec ji hodnotí. Muži jsou v dané sekvenci portrétováni jako cyničtí, suší a ironičtí představitelé tzv. „chlapáctví“ – ideální machos. Pro nás je velmi důležitý výše zmíněný fakt – muž se zde již podruhé dostává do pozice hodnotícího elementu (krásná; velké oči; vyčouhlá fujara). Žena se (pokud její plivanec vyložíme hodně volnomyšlenkářsky) brání – spíše než vůči konkrétnímu hodnocení se ale vymezuje vůči samotné možnosti nechat se klasifikovat či zaškatulkovat. Explicitně říká, že není mrtvá, implicitně sděluje: „Ještě jsem sama k sobě neřekla poslední slovo, takže si ty uznalé komentáře odpusťte.“

Nenávist a podlost Elle Driver

Za okny zuří bouře, Nevěsta zápasí o život a do nemocničního pokoje vstupuje další klíčová hrdinka filmu – Elle Driver (Daryl Hannah). Její vůbec první replika jasně vymezuje vztah mezi ní a Nevěstou a také její motivace, proč se účastnila (jak se dozvídáme později) útoku na Nevěstu: „Vlastně jsem tě nikdy neměla ráda.“ Když budeme zkoumat hodně dopodrobna, zjistíme, že ženy v Kill Billovi jejich vzájemná nenávist téměř až mysticky pohání. Každá touží po něčem jiném (láska muže, moc, pomsta, posvěcení dospělosti) a ve výsledku dochází ke kolizi – jsou totiž na stejné úrovni a musí mezi sebou bojovat (k možnosti souboje s mužem musí postoupit výše, nad své ženství, popř. se uchýlit k zákeřnosti – to bude popsáno později). Přičemž postava Nevěsty je ještě o něco dále. Jak se v průběhu filmu dozvídáme, má všechny atributy, po nichž ostatní ženy touží, a to je motivuje k nenávisti (Vernita Green – uznání; O-Ren Ishii – moc; Elle Driver – láska muže a moc; Gogo Yubari – dospělost). Tentokrát není žena v moci muže, nýbrž v moci ženy. Z hlediska fabule se dozvíme, že tato událost (stejně jako zastřelení Nevěsty Billem) se stala ještě před zabitím Vernity Green – s tou má Elle společný jeden podstatný rys – podlost. Tu však cynicky schovává za respekt. Jak se dozvíme později, s podlými postavami to v Kill Billovi nedopadá dobře. Důležité je ale jiné poselství této sekvence – Elle je podřízena Billovi. Ten tak pro nás získává další rozměr. Nejenže je posílena jeho aura muže bez tváře (démonická pozice, statut legendy), muže, jehož slovo je rozkazem. Síla jeho promluvy, popř. už jen síla jeho osobnosti, jakožto držitele moci, ovládá ženu. Rozvíjí se koncept moci a obraz muže, jakožto jejího nositele, který není viděn, ale může se dívat. Muž navíc ženu pouhým slovem milosrdně (o této motivaci můžeme po zhlédnutí druhého dílu pochybovat – spíše by to mohlo být díky bezmeznému propadnutí lásce) zachraňuje. Z hlediska ztotožnění s protagonistkou se tedy můžeme bát Elle, ale z hlediska konceptu moci se musíme bát jedině Billa – personifikace tohoto konceptu (dívá se, ovládá, zůstává skryt, zachraňuje).

Zrození protagonistky a antagonistky

Sekvence „po čtyřech letech“ nám ukazuje zrození hlavní hrdinky. Její první myšlenka se týká muže, který ji střelil a odcizil 4 roky života a přirozenost (Bill), druhá myšlenka se stočí k dítěti. Uvědomuje si, že jí bylo násilím znemožněno stát se ženou–nositelkou života (přičemž tato vidina sebe sama jako „bohyně“ je pro její celkový vývoj v rámci příběhu stěžejní). Zde se rodí hrdinčina touha po pomstě, její motivace (dvouúrovňová – viz kapitolu o portrétování a motivacích hlavní hrdinky) a symbolicky také ona sama. Ještě před tím ale trestá dva muže – zástupce pochybné sorty, která vnímá ženu jako objekt sexuální touhy a sebe jako výsostného naplňovatele tohoto snu o ženě. Tito dva muži jsou sice genderově zástupci stejné skupiny, k níž náleží i Bill, ale velmi podstatně se od něj liší (on je legenda, držitel moci, zatímco jim poskytuje moc kóma a nemohoucnost pacientky). Díky nim se také projevuje Nevěstin hněv a nebezpečnost. Divák vidí, čeho je i navzdory slabosti protagonistka schopna. Jakmile se Nevěsta dostává do Buckova (Michael Bowen) auta, stává se ze sekvence rámcový příběh pro vyprávění o O-Ren Ishii. Poznámku o tom, že „povedená pomsta je nejen důkaz existence Boha, ale také plnění jeho vůle“, lze s ohledem na úplný závěr filmu vnímat také jinak než jako pouhý hrdinčin sarkasmus (o této podvojnosti se zmíním později).

O-Ren Ishii (Lucy Liu) je stěžejním antagonistou prvního dílu Kill Billa. Krátká anime sekvence ukazuje její motivace a spouštěcí mechanismy, které jí vedly k naplňování celoživotního cíle – cestě k ovládnutí moci. Další velmi mocný muž, který se zde objevuje pouze na chvíli, avšak uvnitř O-Ren je přítomen po celý život, je boss Jakuzy, Matsumoto. Ten povraždil její rodinu a v našich představách podporuje (Billem nastíněný) obraz muže jako nositele destruktivní moci. Ačkoliv se O-Ren následně tomuto nositeli pomstí, její celoživotní volbou se stává služba a posléze i snaha o ovládnutí této destruktivní moci. Tím, že odkládá své ženství symbolizuje podmínku pro ovládnutí této destruktivní síly – přijmout atributy mužské síly (meč, autoritativnost) a překonat jimi atributy ženství (něha, cit, láska). Stále tak sice působí jako žena-pro-pohled[2], ale její vystupování vůči mužům je ale autoritativní, stává se bojovnicí, profesionálním vrahem, navíc ovládajícím meč – nejpodstatnější viditelný symbol mužské moci. Důležitý je také fakt, že k získání vůdčí pozice v celé struktuře Jakuzy (přísně mužská organizace – toto je mezi řádky řečeno, když boss Tanaka (Jun Kunimura) označí Jakuzu za pozůstatek tradice otců) dopomohl O-Ren Bill – legendární muž, jehož význam je tímto ještě posílen. Podstatná je tedy opět pomsta, která vyhání do extrémů ženskou zuřivost při ohrožení rodiny a života, jejíž cesta ji však zároveň nutí (v případě Kill Billa) odložit její ženskost.

Příběh se navrací do rámcové sekvence, kdy se protagonistce podaří pohnout palcem – symbolicky se znovuzrodí a začíná její cesta.

„Musíte mít velké krysy, když potřebujete meč od Hattori Hanza.“ – meč jako klíčový symbol

Na řadu přichází velmi důležitá sekvence, která blíže zobrazuje potřebnou průpravu protagonistky, aby se vůbec mohla na své tažení za pomstou vydat. Ve filmu se objevuje postava Hattori Hanza (Sonny Chiba), která zde a) má klíčový význam b) není hrána náhodným hercem. Význam této postavy je pro snímek Kill Bill nedozírný, zvláště co se týče Nevěstiny pomsty – Hanzo je totiž výrobce samurajských mečů. Situace vypadá následovně. Nevěsta (princip ženství vyhnaného pomstou do extrému) přichází za Hattori Hanzem (Sonny Chiba je v reálu znám jako tvůrce mužských postav, které dávaly na odiv svou sílu – tedy je jeho přítomnost analogicky vnímána jako přítomnost silného mužského principu). Tento Hattori Hanzo skutečně býval kdysi silný (paralela se Sonny Chibou), ale tuto vlastnost „odložil“ (již nevyrábí meče a stal se komickým majitelem sushi baru). Přesto, jako důkaz bývalé síly, má na půdě sbírku mečů (meč se prostřednictvím této sekvence dostává do spojení s mocí muže, použijeme-li slovníku feministické teorie, jako jeho symbolický falos[3]). Muž také doporučuje ženě svůj názor („Zkuste ten druhý odshora“; „Doporučuji, abyste zatím trénovala“) a předtím rovněž hodnotí její japonštinu – důraz je tedy kladen na jeho názor. Nakonec je bývalý mocný muž zlomen zmínkou o Billovi (nevyřčené tajemství) a ze soupeření dvou silných mužských principů (Bill x Hanzo) vychází vítězně žena! Ta je však podrobena mužskému vyslání (posvěcuje její cestu) a přijímá od něj symbol mužské moci, bez níž nemůže své poslání dokončit (meč). Stále tedy převažuje princip mužské síly.

Tokijské finále – stěžejní ženský zápas Kill Bill: Vol.1

Další sekvence přinášejí obraz přípravných fází, průběhu a vyvrcholení klíčového souboje filmu Kill Bill: Vol.1 – je jím střet mezi Nevěstou a O-Ren Ishii. Tato část zabírá téměř polovinu filmu. Nejprve je zde dán prostor výstavbě pozadí.

Quentin Tarantino ukazuje O-Ren Ishii a demonstruje její vůli k moci, tak jak byla popsána v kapitole Zrození protagonistky a antagonistky. Prostor dává také jejím nejbližším posluhovačům (dvě ženy, jeden muž, přičemž zajímavější jsou ženské postavy). Jedná se o míšenku Sofie Fatale (Julie Dreyfus), která má s O-Ren společný kombinovaný původ a za její auru moci se v podstatě skrývá, a Gogo Yubari (Chiaki Kuriyama), sedmnáctiletou, téměř až pubertální dívku, která je zuřivá a působí dojmem potřeby sobě i svému okolí stále něco dokazovat (nejspíše by bylo možné O-Ren se svou vůlí k moci určit jako vzor pro mladou Gogo, která se chce zapojit do světa dospělých a mocných a její nekompromisní jednání se ve světle zaměstnavatelky ještě prohlubuje). Velmi zajímavá je také poznámka, kterou Gogo pronese, když probodne muže, jenž se jí snaží přimět k souloži („Nebo jsem ho tam já vrazila tobě?“). Symbolická role meče–falu je tímto zdůrazněna. Johny Mo (Chia Hui „Gordon“ Liu), vůdce O-Reniny osobní armády „Šílené 88“, není příliš výrazná figura, kromě toho, že ztělesňuje variaci principu mužské moci (i když ne příliš trvalou). Protagonistka je nám prezentována jako upravená a usměvavá (výrazný posun, vzpomeneme-li, jak jsme ji viděli poprvé). V přípravné fázi jsou také nastíněny další rozdíly mezi Nevěstou a O-Ren. O-Ren si chce podrobit destruktivní moc, přičemž jako jeden ze symbolů této snahy a zároveň jejího ovoce má vlastní armádu (osobní gardu jí dělá parta hejsků, kteří na svou lehkomyslnost doplatí). Naproti tomu Nevěsta je hnána touhou po destilované pomstě, chce pokořit tuto moc – a je zobrazena jako solitérka (paradoxně musí k dosažení svého cíle tuto moc sama uplatnit). Ještě před vypuknutím souboje se zde rozvíjí zajímavý prvek (tentokrát ve velkém) – žena jako bytí-pro-pohled. Příkladů zde máme mnoho – Nevěsta ve žlutém kostýmu, O-Ren Ishii, ženské kapela, dáma, která se nechá objímat (epizodní postava, která se objevuje, když jde Sofie na dámské toalety). Naproti tomu muži jsou zde zobrazeni jako oběti žen (hoteliér Charlie Brown – Sakichi Satô), popř. jako hejsci (O-Renina stráž). Poté nastává téměř čtvrt hodiny trvající souboj.

Vše začíná potrestáním Sofie Fatale, jejíž ženskost je zničena jako odplata za slepé posluhování destruktivní moci. Hejsci jsou potrestáni bez ohledu na pohlaví. Komplikovanou postavou zůstává Gogo, která se z pozice dívky pouští do souboje se zkušenější ženou, jakoby si chtěla vítězstvím nad zkušeností posvětit vstup do světa dospělých. Její nepokora však přináší trest. Komplikovanost této postavy spočívá v tom, že je (stejně jako v případě Nevěsty, O-Ren, Elle Driver či Vernity Green) zcela evidentním objektem skopofilně motivovaného pohledu, ale zároveň (pokud bychom měli zůstat v pojmoslovných intencích článku Laury Mulvey) je přímým, nejen latentním odkazem ke kastračnímu komplexu (na kastraci upomíná jednak svou ženskostí, její činy ukazují možnost provést kastraci i aktivně a sebejisté vystupování nepříjemný pocit dále zvyšuje a zároveň i samo o sobě implikuje). Mimochodem, toto platí pro většinu hlavních (maximálně vedlejších) hrdinek obou filmů. Po souboji s Gogo následuje dlouhá sekvence bitvy s „Šílenou 88“. Zde se potvrzuje převážně role meče (s ním je hrdinka mocná; jakmile získá i druhý, stává se ještě mocnější; ve chvíli neschopnosti ovládat meč, je zranitelnější a chrání ji pouze aura moci), ale také obraz ženy–matky (ve scéně, v níž vyplatí mladého chlapce a posílá ho domů k matce). Žena je zde tedy zobrazena jako bojovník (práce s mečem, přivlastnění si všech uťatých údů coby reliktů bitvy), ale i jako citlivá osoba.

Velké finále v zimní zahradě je konečným střetem principu destruktivní moci (mužská doména) a touhy po pomstě (ženská doména). Sráží se zde jistota a suverenita (pozice moci) s nejistotou a sveřepostí (pozice pomsty). Ústřední ženská postava je zde prezentována jako strachující se osoba. O-Ren praví, že „meče se nikdy neunaví“ – můžeme tedy v tomto pojetí meč chápat jako předmět, propůjčující auru moci, u něhož je důležitější, kdo jej drží (a tím mu poskytuje své vlastnosti, osobnost)? Jestli však něco na této sekvenci lze vidět velmi jasně, je to kontrast mezi pozicemi ženského a mužského principu. Dokud je Nevěsta ženou (ač posvěcenou mužem) a O-Ren ženo–mužem (skrze ovládání destruktivní moci), vítězí O-Ren. Ta však ve své prapůvodní podstatě není mužem, pouze se snaží ovládnout jeho sílu. To se jí vymstí a je za svou zpupnost potrestána – dostává se opět na úroveň ženy (Nevěsta ji zraní a iluze moci se rozplývá) a následně je zabita (Nevěsta má elitní meč, navíc je motivována pomstou, která se tak stává silnějším principem než narušený a rozbořený hodnotový žebříček O-Ren). Probíhá symbolická poprava ženství (skalpování vlasů).

Závěr před závěrem

V závěrečné sekvenci promlouvá Nevěsta do kufru auta k Sofii Fatale, kterou vyslýchá kvůli informacím. Následně ji vyslýchá také samotný Bill. Tato ženská postava se dostává do vleku dvou principů – ženy–nelítostné bojovnice a legendárního (a neviditelného) muže. Je to obraz ženy pokořené a zničené (analogie se začátkem – tento portrét je pro film klíčový a neustále se vrací; Sofie ale při konverzaci s Billem jeví známky zoufalství nad svým zmrzačením, ne pomstychtivé touhy), která navíc symbolicky padá dolů (Nevěsta ji shazuje z kopce). Daleko nepříjemnější je ale pro diváka fakt, že Nevěsta v podstatě hovoří k nám (Tarantinovy typické záběry do kufru auta) a my ji nemůžeme postihnout ani zachytit její pohled, jelikož má na hlavě helmu. To tvoří atmosféru nejistoty, protagonistka navíc slibuje krvavou pomstu (na tuto cestu ji ale vyprovází a usměrňují slova mocného muže Hattori Hanza o tom, že „pomsta je jako les“ a „je lehké se v ní ztratit“). V samotném závěru jsou sděleny a potvrzeny postoje a motivace postav. Billův bratr Budd (Michael Madsen) její cestu schvaluje, Elle Driver potvrzuje svou nenávist, Bill je posílen v auře neviditelné legendy (žena nemůže uniknout před mužem, ten navíc neviděn pronáší silná slova: „Jak jsi mě našel?“ „Jsem dobrej.“ – doslova „I’m the man“) a navíc v naší mysli zasazuje protagonistce ránu pod pás, když pronese poznámku, že její dcera žije! Tento mocný muž upevňuje svou pozici ovládnutím plodu ženské schopnosti dát život. Nevěsta to samozřejmě neví (viz sekvenci s Vernitou Green, kdy hrdinka doslova sděluje, že „také kdysi měla dceru…teď by jí byly právě čtyři“) a namísto praktikování své schopnosti darovat život rozdává smrt.

Quentin Tarantino vytváří podvratný systém zobrazování. Ukazuje ženy silné i váhající, krásné a smrtonosné, mocné, avšak k moci posvěcené mužem. Zvolené herečky jsou provokací aktivního skopofilního pohledu (napomáhá tomu i způsob snímání – detaily na nohy či tváře). Na druhou stranu je zvolená tematika i významové sdělení jednotlivých obrazů mnohdy mocným úderem do mužských slabin symbolizovaných tzv. kastračním komplexem (ženy ovládající muže, ženy–bojovnice). Ve výsledku nad vším děním stojí princip mocného a legendárního muže, Billa (ten však rovněž trestá ženu za symbolické zpodobení kastrace), který je neviditelný. Do určité míry si statut legendy udržuje i Nevěsta, jejíž jméno je nám zatajováno (i když minimálně ve dvou záběrech je možné se jej dozvědět). Bill sice přiznává, že se chová jako masochista (z této narážky a z Nevěstina sdělení, že „je to jeho dítě“ můžeme usuzovat, že protagonistku miluje a sám se zraňuje) – jak to ale přesně chápat? Trailer k Vol.2 nás však ujišťuje, že prozatím jsme viděli jen polovinu příběhu.

[1] in MULVEY, Laura. Vizuální slast a narativní film. Iluminace 5, 1993, č. 3, s. 43-52.

[2] in MULVEY, Laura. Vizuální slast a narativní film. Iluminace 5, 1993, č. 3, s. 43-52.

[3] in MULVEY, Laura. Vizuální slast a narativní film. Iluminace 5, 1993, č. 3, s. 43-52.