25. FINÁLE: Ohlédnutí

Přinášíme vám ohlédnutí za Festivalem českých filmů FINÁLE, který se ve svém jubilejním roce zaměřil také na polskou kinematografii a přivítal jako hosty mj. Krzysztofa Zanussiho a Janusze Majewského. V tomto článku najdete pohromadě aktuality uveřejňované v průběhu festivalu, doplněné o některé postřehy a informace, a také kompletní fotogalerii. Festival se povedl, což nekonstatujeme pro potěšení pořadatelů, ale proto, že je tomu skutečně tak.

Neděle – zahájení

Nedělní zahájení 25. ročníku FINÁLE se neslo částečně v bilančním duchu. Už před samotným zahájením zahájení měli diváci možnost sledovat na projekčním plátně fotografie z minulých let festivalu, i oněch tří let (1968, 1969, 1970), kdy se festival konal na dlouhou dobu naposledy. Po odmlce byl festival obnoven v roce 1990 a od té doby pokračuje nepřetržitě. Ostatně fotografie z minulých ročníků a historie festivalu jsou k vidění naproti Měšťanské Besedě (před Státní vědeckou knihovnou).

Moderátor večera Jan Burian1 spolu s ředitelem festivalu Ivanem Jáchimem a autory Janem a Ivanou Lukešovými pokřtili knihu FINÁLE: 25 ročníků = 45 let, která vychází spolu s DVD. Výroční publikace sestává z historie festivalu, zejména vzpomínek českých filmových osobností.

Po představení festivalové znělky (viz výše), porot (studentských i mezinárodních) a soutěžních i nesoutěžních českých hraných a dokumentárních snímků2 byl za účasti delegace (režiséra, protagonistky, producentky a střihačky) v předpremiéře promítnut nový dokument Miroslava Janka.

Dokument o Drahomíře Vihanové, nazvaný Umanutá, na ploše necelé hodiny nabízí poměrně intimní portrét režisérky, která se vrací k zásadním momentům svého života: zákazu svého prvního snímku Zabitá neděle (1969), který skončil v trezoru, drsnému nepřijetí posledního hraného filmu Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000), vztahu s maminkou, překročení/nepřekročení etických mezí v dokumentu o Evě Olmerové, dostává se také k volbě potratu, kterou učinila na úkor filmování, obloukem na konci filmu uvažuje, že vztah ke kocourům je určitým nahrazením mateřského citu, což není úplně v pořádku. Režisér zachycuje obnaženou tvář Vihanové během kosmetiky, při manuální práci, která ji naplňuje a připadá jí smysluplnější než její režijní činnost, která nedošla odezvy, s kocoury na chatě a při návštěvě proměněných míst jejího dětství. Janek částečně stylizuje režisérku jako postavy z jejích filmů; jako Arnošta v Zabité neděli, Ewalda v Pevnosti nebo třeba Imrého ve Zprávě o putování… mezi klasy kukuřice. Ta podle svých slov vždy při filmování trpěla, nebyla to pro ni zábava, ale naplňovalo ji. Zajímavý je také její vztah k mužům: vdavky vyplňovala čas, kdy nefilmovala nebo nestudovala, poté, co měla práci, manželů se vždy zbavila. Jankovi se podařilo dát dokumentu kompaktní tvar právě propojením scén z filmů Vihanové a jejích výpovědí. Pokud divák zná režisérčinu tvorbu a její postoje, nebude pro něj dokument překvapivý nebo snad šokující, nicméně i tak funguje velmi dobře a je poutavý. I když se na projekci režisérka vyjádřila, že z ní měl dostat Janek více, myslím, že se jedná o zdařilý dokument.

Krzysztof Zanussi, Ivan Jáchim a Emília Mira Haviarová na tiskové konferenci. Foto: V. Zýková

Pondělí

Jednu z četných možností setkání s režisérem, scenáristou, producentem a pedagogem (a na FINÁLE jedním z porotců soutěže hraných filmů) Krzysztofem Zanussim byla pondělní tisková konference, na níž byla mj. představena sekce ZOOM: Polsko a ředitel festivalu spolu s dramaturgyní nastínili možnost do budoucna se každoročně v rámci FINÁLE věnovat jedné z evropských kinematografií. Režisér hovořil o systému dotací polské kinematografie, stejně jako digitalizaci, se kterou je Polsko také výrazně dál než Česká republika (zatím bylo v Polsku digitalizováno 100 snímků). Jak režisér Zanussi odpovídal na některé otázky, můžete slyšet níže (v angličtině s následným překladem do češtiny).

Pondělí bylo ve znamení nejen řady projekcí (např. Cigána a Záhrady z retrospektivy Martina Šulíka, který diskutoval s diváky), ale také talkshow Zdeňka Suchého s Pavlem Liškou, který hovořil mimo jiné o rozdílnosti jednotlivých idiotů, které ztvárnil. Talkshow byla, jak je zvykem, prokládána řadou ukázek i z méně známých filmů, ve kterých se Liška objevil. Přes Suchého egocentrismus, zejména zásluhou přirozeného Pavla Lišky, se jednalo o zajímavě strávené dvě hodiny. Michal Viewegh po přečtení povídky diskutoval s diváky, které pozval na chystaný film Jana Hřebejka Svatá čveřice, jehož je scenáristou.

Úterý

Úterý bylo nevlídně deštivé a pokud jste si z programu vybrali třeba polské drama Wymyk Grega Zglinskeho a debut Zdeňka Jiráského Poupata, pak vám nálada mohla klesnout níže než pod psa. Oba snímky se opírají o precizní herecké výkony protagonistů (Robert Wieckiewitz, Vladimír Javorský), v prvním případě je „hrdinou“ muž, který v kritický okamžik nenašel odvahu bránit svého bratra před útokem násilníků a nese za své nejednání zodpovědnost, ve druhém případě je hlavní postavou gambler, ale pozornost snímku je zaměřena výrazně také na jeho rodinu a tragédii jednotlivých postav. Oba filmy si po právu vysloužily řadu ocenění.

Příležitostí k rozveselení bylo ovšem dost. Zájemci se mohli zúčastnit zajímavého workshopu Františka Fuky, který byl věnován titulkování filmů, a dále také besedy s Trojanovými nebo talkshow s Milanem Šteindlerem a Tomášem Vorlem. Ze své připravované knihy Máslem dolů četl v uvolněné atmosféře Petr Šabach.

Středa

Středeční sluneční den nabídl mimo jiné dvě projekce (ranní a večerní – za přítomnosti delegace) vynikající komedie Okresní přebor: Poslední západ Pepika Hnátka, v níž skutečně zazářil Miroslav Krobot. Toho měli diváci možnost vidět také ve snímku Alois Nebel v titulní roli a ve středu rovněž ve filmu Zuzany Liové Dom. Zdařilému snímku na působivosti ubírají postsynchrony, resp. dabing slovenských herců do češtiny. (Snímek vznikl v koprodukci, existuje rovněž verze ve slovenštině.) Zatímco v Domě rodina stavěla dům (domy), v plzeňské realitě se jedna výrazná stavba – Dům kultury – právě bourá. Odpoledne proběhla vernisáž fotografií manželky režiséra Janusze Majewského, paní Zofie Nasierowské. Ve večerních hodinách promluvil ekonom Tomáš Sedláček o proměnách filmových postav, svých zážitcích s Václavem Havlem, nesmělým člověkem, který svrhl režim. Velmi zajímavá byla také projekce Zanussiho filmu z r. 1977 – Ochranné zbarvení. Před projekcí režisér krátce film představil. Viz video níže:

Po projekci následovaly dotazy směřované na režiséra Zanussiho. Týkaly se nejen jeho snímku Ochranné zbarvení, jeho hereckých představitelů, uvedení mimo Polsko a srovnání studentů tehdy a dnes, ale také jeho působení ve Vatikáně, kde mj. seznamuje kardinály s kulturou. Poslechnout si kompletní otázky a odpovědi můžete zde:

Čtvrtek

Ve čtvrtek se po autorském čtení Lenky Procházkové mohli diváci podívat na sérii krátkých filmů studentů filmových a uměleckých škol. V první části tzv. Dlouhé noci krátkých filmů bylo puštěno 6 snímků z DVD Czech Short Films Vol. 3, které vydalo České filmové centrum.3 Zejména dokument Jáma režiséra Jiřího Stejskala, pojednávající o rodině (sympatická svérázná matka žije s dcerami a dvěma manželi) zabydlené uprostřed ukrajinského panelákového sídliště v naprosto nemoderním domku, na zahrádce se pasou kozy… Režisér prozradil, že rodina, kterou navštívil v roce 2010, stále nevyklidila pozice, že rodinu znovu navštíví a hodlá dokument dovést do celovečerní podoby. Držíme pěsti, protože se jedná o hodně zajímavý počin, na který jsme zvědaví. Z dokumentů jsme měli možnost vidět také 5 Kč Marka Ciccottiho, který se zaměřil na osudy několika pracovnic veřejných WC. Svérázným kouskem byl animovaný kraťas o tumoru Blízký přítel Pavla Soukupa, podobně jako Dezert Anny Mastníkové. Promítnuti byli také ocenění Neplavci, jež představila producentka, zatímco režisér Jakub Šmíd film uvedl v Tokiu. Promítnuty byly následně také filmy studentů SSUPŠ Zámeček a Ústavu umění a designu ZČU v Plzni. Z nich nás zaujal pouze krátký dokument věnovaný malíři, fotografovi a filmaři Lukáši Weishäuplovi.

Zklamáním pro mě osobně byla večerní projekce polského snímku Zapletení (Uwikłanie, 2011) režiséra Jacka Bromského. Jedná se sice o celkem zručně natočený krimi film, ale předloha, krimi román Zygmunta Miloszewského, který v ČR vyšel v překladu Pavla Peče v nakladatelství Host, je mnohem zdařilejší a zajímavější. Děj se z Varšavy přenesl do Krakova, protagonista („Teodor Szacki, unavený a znuděný byrokratickými praktikami a manželským stereotypem…,“ jak trefně popisuje anotace knihy) se změnil v atraktivní protagonistku-prokurátorku, které ve filmu přibyl atraktivní parťák-polda. Závěr a mnoho dalšího je od knihy značně odlišné. Pochmurný příběh, kde ze spodních vrstev vystupují brutální totalitní praktiky a napojení na současné špičky, je uhlazen a zatraktivněn (viz zmíněná změna málo přitažlivého a nudného knižního hrdiny). Na další díly knižní trilogie se těším. Druhý film si ale radši odpustím.

Pátek

Tradiční prezentace hraných a animovaných snímků, které se nacházejí ve fázi vývoje, produkce a postprodukce, zahájila páteční den. Celkem bylo představeno 16 projektů. Zaujaly nás tyto projekty: animovaní Lichožrouti (režie: Galina Miklínová, produkce: Ondřej Trojan), Trilogie Kaktusák (režie: Jan Bubeníček, produkce: Ondřej Trojan), již dokončené drama Andělé na kolejích (režie: Ondřej Hejna, produkce: Václav Maixner, Vojtěch Frič) a chystaný celovečerní příběh „everymana“ v Cestě do Říma (režie: Tomasz Mielnik, produkce: Mikuláš Novotný). Také jsme zvědaví na nový počin Mirny Fornay – Můj pes Killer. Ambiciózně působí projekt Lips Tullian (produkce: Film&Roll – Veronika Finková) podle komiksu Káji Saudka a Jaroslava Weigela bude jistě zajímavé nadále sledovat. Největší aplaus si vysloužil Gaston Martina Duška. Pokud znáte režisérův dokument Mein kroj nebo jeho další počiny na hraně vtipnosti a trapnosti, ani vás možná tolik nepřekvapí, že tento tvůrce plánuje zfilmovat příběh známého lachtana, kterého by mohl ztvárnit Vojta Dyk. Více o panelu připravovaných českých hraných a kreslených filmů se budete moci dočíst již brzy v samostatném článku. Videa z vybraných prezentací jsou k dispozici na našem YouTube kanálu.

Celkově byl pátek skutečně nabitý: za přítomnosti tvůrců byla promítnuta restaurovaná kopie filmu Dvojí svět hotelu Pacifik (1975), sešli se Tři chlapi v chalupě – Jan Skopeček, Ladislav Trojan a Lubomír Lipský. Talkshow Petra Zelenky a Jana Hřebejka byla také vysoce výživná.

Sobota – zakončení

Sobotní program přinesl nejen řadu přidaných projekcí divácky populárních snímků, ale také například depresivní polský snímek Strach z výšek (Lek wysokosci) – diváci mohli v polském podání opět vidět vynikající herecké výkony a sugestivní příběh psychicky nemocného otce a jeho syna, který se s ním snaží znovunavázat vztah.

Poslední festivalový den byl ale především ve znamení slavnostního zakončení s vyhlášením cen. Zlatého ledňáčka v kategorii nejlepší celovečerní film získal Dům režisérky Zuzany Liové. Tutéž cenu v kategorii dokumentárních filmů získala Láska v hrobě režiséra Davida Vondráčka. Cenu studentské poroty za nejlepší celovečerní film si z Plzně odváží snímek Nic proti ničemu režiséra Petra Marka. Cenu studentské poroty za nejlepší dokumentární film získala Andělská hra režisérky Adély Sirotkové. Cenu Dagmar Táborské za nejoriginálnější dokument autora/autorky do 35 let získal středometrážní dokument o uměleckých intervencích na veřejných prostranstvích – Veřejně načerno Lucie Králové. Cenu Václava Táborského pro nejlepší dokument autora/autorky do 35 let získala Generace singles Jany Počtové. Seznam všech udělených cen si můžete prohlédnout zde.

Všechny články týkající se Finále skladujeme pod tagem Finále. Takže si můžete připomenout nejen jednotlivé aktuality z tohoto roku, ale i předchozí ročníky.

foto: © Vladimír (formelin) Lacena