Když se v Dillí všechno podělá

Delhi Belly (tedy „dillíjské břicho“) je výraz, jenž byl vymyšlen jako žertovné označení žaludečních a střevních potíží, s nimiž se setkává řada návštěvníků indického subkontinentu. Film tohoto názvu pak se stejnou humornou nadsázkou ukazuje, jak mohou rozbouřené útroby v kombinaci s hrou náhod snadno a rychle přivést kamsi do exkrementů životy tří přátel a jejich nejbližších. A dělá to takovým stylem, že jej lze v rámci hindské (chcete-li bollywoodské) kinematografie označit za důležitý milník na cestě vstříc vkusu mladého, pozápadnělého publika.

Pohledného Tashiho (Imran Khan) čeká za měsíc svatba s krásnou a bohatou přítelkyní Soniou (Shenaz Treasury), ale on si najednou není jistý, jestli je to skutečně ta pravá. Břitký glosátor Arup (Vir Das, který je z celého hereckého ansáblu asi nejlepším komikem) si prochází frustracemi ze zkrachovalého vztahu i ze svého přitroublého šéfa a obtloustlý Nitin (Kunaal Roy Kapur) obíhá okolní záchody hořce litujíc toho, že snědl kuře tandoori od pouličního prodavače. Celé toto trio přátel sdílí jeden špinavý byt, kde voda teče jen hodinu denně, i apatický a unavený přístup k životu. Nečekaný a nevítaný vzruch jim však do každodenní všednosti vnese kuriózní náhoda, jejíž vinou je nádoba s vzorkem Nitinovy stolice zaměněna za balíček, ve kterém putují pašované diamanty do rukou zločineckého gangu vedeného nekompromisním bossem Kovbojem (jako vždy vynikající Vijay Raaz), který je rozhodnut ztrestat domnělou krádež a potupu smrtí všech viníků.

Producent filmu, všestranně talentovaný herec a filmař Aamir Khan, už se nějakým způsobem podílel na řadě zásadních děl současné hindské kinematografie a i tentokrát pod jeho dohledem vznikl snímek, jenž se vymyká průměru. V tomto případě především tím, jak troufale zpochybňuje hodnoty bollywoodskou tvorbou dlouhodobě propagované a posunuje hranice toho, co je v rámci ní dovoleno ukázat i říct.

Od generického hindského mainstreamu se recenzovaný film odlišuje již zdrojem své komiky, která v běžných indických komediích většinou vychází z bavičských schopností svých protagonistů, jimž je jednoduchým dějem akorát poskytován široký prostor k řetězení gagů. U Delhi Belly je tomu přesně naopak – scénář zde neustupuje hereckým exhibicím, nýbrž se stává základním kamenem celého filmu a jeho osobitého šarmu. Debutující scenárista Akshat Verma jej přitom postavil na postupném rozvádění základního konfliktu a proplétajících se interakcí omezeného množství postav, než aby hlavní hrdiny v rámci bollywoodské tradice sunul dopředu po přímé lince, na níž by se střetávali stále s novými situacemi. Vermovou silnou stránkou se ukazuje být cit pro načasování – věci se vždy dějí právě v tu chvíli, aby měly maximální efekt na vývoj vyprávění i bránici diváka, byť to na druhé straně ústí v snad až přílišné využívání prvku náhody. Zářným příkladem budiž incident s propadnutým stropem, který hrdiny zachrání před jistou smrtí a změní směr vývoje celého příběhu.

Nejzajímavější na celém filmu je však jeho náhled na mladou generaci středostavovských Indů, kteří jsou svým smýšlením moderní a západnější než svět kolem nich a jejich ambice a tužby jim v takovém prostředí připadají nerealizovatelné. Nové Dillí v podání tvůrců v čele s režisérem Abhinayem Deoem (v minulém roce debutoval nevydařenou kriminálkou Game) je stejně tak městem divokých večírků a luxusních hotelů, jako městem oprýskaných budov, pohozených odpadků a špinavých nevěstinců. Je to svět chaosu a pokrytectví, který v mladých lidech probouzí frustraci. Všechno staré a tradiční se v Delhi Belly objevuje v posměšném kontextu – lidový tanec bharatanátjam je akorát zdrojem kraválu v bytě, muslimské burky se využívají jako přestrojení pro provedení loupeže a plakáty na fiktivní filmový trhák Return of Disco Fighter se svou kýčovitostí a absurdností vysmívají multižánrovým bollywoodským podívaným z 80. let. Samo Delhi Belly se ostatně odmítá opentlit zavedenými komerčními lákadly, ač by se pro to ve vyprávění našlo opodstatnění. Závěrečnou přestřelku tedy jako diváci přímo nevidíme a jediná písňová scéna v celém filmu je zvizualizovanou fantazií Arupa, která hned v několika ohledech představuje zdvižený prostředníček vůči konformitě indického života.

Zpochybněna je nakonec i váha v Indii tolik ceněných rodinných vazeb, neboť ani jedna z postav v Delhi Belly nežije v dokonale fungujících vztazích, a milenecká láska, která v Bollywoodu vždy přenášela hory, zde ustupuje pragmatickým zájmům nebo je ukázána jako zaslepující element (vedlejší postava novinářky Menaky se zamiluje do muže, z něhož se vyklube bláznivý psychopat). Povrchnějším, ale o to viditelnějším krokem Delhi Belly proti zavedeným normám je míra slovní vulgarity a explicitní sexuality, která se do filmu dostala. Západního diváka pravděpodobně záběry na kalhoty vyboulené erekcí nebo repliky o orálním sexu nijak nezarazí, ale v indickém filmovém prostředí, kde nad morálkou bdí stále velmi prudérní Centrální komise pro certifikaci filmů, působí velmi odvážně a drze.

Kritický i divácký úspěch snímků jako Love, Sex aur Dhokha (2010), Udaan (2010), nebo No One Killed Jessica (2011) v nedávné době ukázal, že odvážné nízkorozpočtové filmy začínají mít v Indii prominentní pozici a na rozdíl od repetivních blockbusterů dovedou posouvat hindskou kinematografii někam dál. A ač se s nimi Delhi Belly nemůže a nechce měřit svou seriózností ani závažností výpovědi, do jejich společnosti bezpochyby patří už odvahou vzpírat se filmovým i společenským stereotypům.

Delhi Belly

Režie: Abhinay Deo 

Scénář: Akshat Verma 

Střih: Huzefa Lokhandwala 

Hudba: Ram Sampath 

Hrají: Imran Khan (Tashi), Vir Das (Arup), Kunaal Roy Kapur (Nitin), Shenaz Treasury (Sonia), Poorna Jagannathan (Menaka), Vijay Raaz (Kovboj), Kim Bodnia (Vladimir Dragunsky) ad.

Indie, 2011, 103 min.