Epický příběh Jaroslava Dietla

TV TVŮRCI: Jaroslav Dietl – DANIEL SZABÓ –

Scenárista a spisovatel Jaroslav Dietl (22. 5. 1929 – 29. 6. 1985) vystudoval v letech 1950–1955 dramaturgii na FAMU, do roku 1962 byl dramaturgem v Československé televizi, poté odešel do Československého státního filmu a později se stal spisovatelem. Popularitu a prestiž si získal především jako autor původních televizních seriálů.1 Vedle těchto rozsáhlých prací napsal Dietl také filmové scénáře, které měly různou kvalitativní úroveň. Dietl byl multižánrovým scenáristou, který psal scénáře jak komedií,2 tak pohádek,3 satirických moralit4 nebo kriminálních filmů.5 Vedle toho napsal i scénáře k ideologickým dílům jako Cesta hlubokým lesem (Štěpán Skalský, 1963) nebo Zbraně pro Prahu (Ivo Toman, 1974), která podporovala komunistickou propagandu.

Dietlova scenáristická specifičnost spočívala ve schopnosti dokonalého přizpůsobení se médiu, ať už to byla televize nebo film. Jeho vyhraněnost a zároveň laskavost vůči postavám, které vytvořil, byla klíčem k oslovení televizního a filmového publika. Jako první autor u nás vytvořil specifický žánr tzv. rodinného seriálu, který byl postaven na velkém epickém vyprávění na pokračování. Schéma jeho vyprávění vychází z určitého sociálního prostředí (zdravotnictví, zemědělství, průmysl, obchod), které rámuje chování a vztahy postav. Vedle specifičnosti svého psaní měl Dietl i druhou polohu, rozporuplnost, která se nejvíce projevovala v ochotě, s jakou přijímal nabídky na tzv. společenskou objednávku, pod kterou se skrývala objednávka komunistického režimu na vytvoření prorežimního díla. Dietlovi však nelze upřít, že se snažil o kritiku (samozřejmě v povolené normě), kterou prostřednictvím svých seriálů a satirických replik postav v nich vysílal autoritativnímu systému.

Seriály vytvořené Jaroslavem Dietlem se pokoušely o vzájemnou syntézu melodramatické, historicko-společenské a ideologické tvorby. Prostřednictvím svých postav nabízely společnosti určité lidské vzory. Podle společenského diskurzu, který je ustaven současnou českou společností, bylo úkolem jeho seriálů zobrazit vedoucí úlohu komunistické strany, pomocí postulátů socialistického realismu,6 kterými jsou typičnost, pravdivost, lidovost a stranickost. Hlavní postava měla vykazovat silně charakteristické rysy tzv. obyčejného člověka v socialistické společnosti. Ten mohl mít i nějakou stranickou funkci, ale nejdůležitějším rysem byla obyčejnost. Do určité míry měly být hlavní postavy i návodem, jak diváky nenásilnou formou transformovat na normy a hodnoty komunistické společnosti. Druhou (a pro samotného autora důležitější) rovinou byly osobní vztahy postav. To bylo Dietlovo téma, které procházelo všemi jeho seriály. Velký epický příběh, který jeho postavy prožívaly.

Scénáře Dietlových seriálů (Okres na severu není výjimkou) obsahují velký počet postav, ve kterých se může divák hůře orientovat. Velmi často končí části jeho seriálů dramatickým momentem, který díl uzavře. Postavy a jejich typologie a psychologie jsou velmi detailně rozpracovány. To dává divákům větší možnost identifikace s určitou seriálovou postavou. Dva charakteristické rysy se objevují v Dietlově tvorbě a provázejí jeho postavy ve všech jeho seriálových scénářích. První vlastností Dietlových postav je částečná partnerská odcizenost ve vztahu muž–žena. Většina jeho postav jedná v partnerských vztazích s potlačenými emocemi, bez patosu, velmi často chybí i jakýkoliv tělesný akt. Můžeme to pozorovat v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů, kde Dietl tuto charakterovou linii postav začíná vytvářet. Postava Jana Hamra je silně citově orientována na rodinu, ale nedokáže svůj cit plně promítnout do svých partnerských vztahů (to se projeví v neschopnosti udržení si rodiny). Stejný motiv (selhání v podobě rozpadu rodiny) se opakuje i u jiných Dietlových postav (Sova mladší, Anna Holubová, Zbyněk Kořínek).

Postavy Hamra (Nejmladší z rodu Hamrů), Sovy (Nemocnice na kraji města), Kořínka (Inženýrská odysea), Anny Holubové (Žena za pultem), Bavora (Muž na radnici) a Pláteníka (Okres na severu) jsou nositeli druhého společného charakterového rysu, který Dietl svým hlavním postavám vtiskl. Je to velká vnitřní síla a vyzrálost těchto postav, které sice jednají zdánlivě mechanicky a na úkor citu a efektních scén pro diváka, ale to vše má své logické opodstatnění. Tím je již zmíněný socialistický realismus v podobě nového socialistického člověka. Charakteristickým příkladem takové postavy je Pláteník. Oddaný člověk, který zasvětil svůj život straně, ale zároveň se snaží žít rodinným životem. Právě rodinné vztahy vytváří v Okrese na severu příčiny pro vytvoření jednotlivých příběhů, které postava Pláteníka prožívá. Pomocí nich se stává pro diváky přijatelnou postavou, která má mimo stranické funkce i soukromý život, který se ale často stává součástí jeho pracovní roviny života.

Pokud se podíváme na Dietlovu tvorbu, je možné z ní dekódovat sdělení, že už v Nejmladším z rodu Hamrů přecházel komunistický režim do interakce s občany. Zmíněná interakce byla masová, stejně jako sledovanost všech dalších Dietlových seriálů. Nadnárodní úspěch Nemocnice na kraji města se dá považovat za stabilizaci a rozkvět života v socialismu. Katarzí Dietlova prvního normalizačního období byly seriály Muž na radnici a Okres na severu, kde byla politika strany implantována přímo do rodinného prostředí okresního tajemníka KSČ. Soukromé problémy se staly problémy politickými a sociálními. Intimita soukromého a rodinného života byla ztracena a podřízena zájmům kolektivu. Hlavní postavy Dietlových seriálů jsou charakteristické svou konfliktností, pevnými postoji a důsledností, kterou praktikují v pracovním i osobním životě.

Nedílnou součástí tvorby Jaroslava Dieta byl režisér Evžen Sokolovský (8. 8. 1925 – 14. 6. 1998), který se svou profesí začínal nejdříve v divadle (Horácké divadlo v Jihlavě, 1947–1954). Poté působil jako režisér v Divadle S. K. Neumanna v Praze a v letech 1959–1967 byl hlavním režisérem Státního divadla v Brně, kde vytvořil inscenace her Bertolta Brechta Zadržitelný vzestup Artura Uie nebo Kavkazský křídový kruh. Současně také vedl Satirické divadlo Večerní Brno (1961–1967). Sokolovský byl v letech 1967–1969 režisérem činohry Národního divadla v Praze, poté uměleckým šéfem Divadla E. F. Buriana. Ke stálé spolupráci s televizí se Sokolovský uvázal až v roce 1976.

Evžen Sokolovský se nesoustředil jen na rozsáhlé epické celky, ale natočil i celou řadu televizních inscenací a filmů, které se svými tématy soustředily na současnost a mezilidské vztahy. Jmenujme alespoň ty významné: Služební cesta (1981) a Kdo si hraje nezlobí (1982). Další Sokolovského tvorba už nese označení propagandistická a zaměřuje se na umělecké vykreslení moci KSČ.7

Po roce 1989 byl Sokolovský označen jako prorežimní tvůrce a jeho pracovní uplatnění nebylo téměř žádné. Nelze ale zapomínat na jeho ceněné divadelní inscenace z 60. let a na pomoc, kterou poskytl třeba Ludvíku Kunderovi v normalizačním období (kdy Kundera nesměl publikovat), když pod svým jménem natočil jeho tři televizní hry.

Sociální vztahy uvnitř společnosti mohly sloužit Dietlovi a Sokolovskému jako určitá motivace nebo předobraz společenské situace, kterou zobrazili ve svém díle. Společnost měla naopak velký vliv na to, jak byl seriál obecně přijímán, a ustavovala tím společenský diskurz vnímání Dietlových a Sokolovského seriálů v normalizačním období, který jednoznačně upřednostňoval Dietlova díla, která měla minimální míru ideologické angažovanosti, jako byla Nemocnice na kraji města, Velké sedlo nebo Synové a dcery Jakuba skláře. Daleko hůře byly recipienty přijímány Dietlovy seriály, kde hlavní postava byla ve vedoucí pozici, jak tomu bylo v Nejmladším z rodu Hamrů a Muži na radnici, nebo přímo stranickým funkcionářem jakým byl Pláteník v Okrese na severu. Zmíněný společenský diskurz přetrval a je platný i v současné české společnosti.