FAMUfest 2012

Od 15. do 17. listopadu proběhl v prostorách Nové scény Národního divadla v Praze další ročník FAMUfestu. Pořadatelé se jej tentokrát pokusili zahalit pod téma „Noir“. Následující text se snaží poodhalit, nakolik byla tato snaha úspěšná a prospěšná u festivalu tohoto typu.

Divák má prakticky dva způsoby jak nahlížet na filmy předváděné na podobných festivalech. Pokud si uvědomí, že se jedná o snímky vznikající na určité zadání, v určitých mantinelech a pro „naučení“ se daných postupů, měl by divák brát zřetel na to, v rámci kterého cvičení film vzniká a na jaké katedře. Příkladem může být zadání „metro“, což jak objasnil na diskuzi po filmu jeden ze studentů, znamená, že: film musí být černobílý, natočený na dvě role 16mm filmu, má kombinovat interiér s exteriérem a alespoň z jedné třetiny se má odehrávat v metru. Tomuto zadání odpovídá kupříkladu film The Relay režiséra/kameramana Tomáše Jelínka. Ten na svoje kamerové cvičení navlékl jednoduchou zápletku o dvou zlodějích, kteří utíkají před spravedlností. Když už se zmiňuji o kamerových cvičeních, neměl bych opomenout velmi zajímavý film Framed Ondřeje Hudečka. Oproti jiným využil poměrně jednoduchou zápletku z mafiánského prostředí pro svůj prospěch a film vyniká nejen velmi zdařilou černobílou kamerou, ale také poměrně pevným režijním uchopením.

Druhý způsob, jak nahlížet na tyto filmy, je striktně kritický, kdy není brán v potaz jejich školní záměr. Svádí k tomu veřejná projekce/festival, za kterou divák platí vstupné. U klauzur je tento způsob vnímání nevhodný, opačně je tomu ovšem u filmů absolventských (bakalářských či magisterských). Přeci jen tvůrci by měli být připraveni proniknout do světa „dospělých“. V dobrém světle se jevil film Kdekoliv jinde režisérky Asmary Beraki, která se pokusila předvést rodinné vztahy ve Washingtonu D.C., kde se otec taxikář stará o své dvě dcery, zatímco jeho bývalá žena je na líbánkách. Ve snímku velmi dobře funguje atmosférou stísněnosti, neklidu a nemožnosti vymanit se, i když by si to postavy velice přály. Jiří Violek zaměřil svůj film a své postavy podobně jako Beraki na únik z všedního života. Tentokrát se ocitáme na internátě v malém lázeňském městečku, kde se dvě mladé studentky snaží protlačit ven skrz podivný modelingový konkurz. Podivný je už tím, že fotografa hraje Jaroslav Plesl a jeho pomocníka Karel Zima (nejobsazovanější herec studenty FAMU). Svlíkání působí svěžím dojmem pod zatuchlým příběhem.

Předpokládaným vítězem celého festivalu se stal snímek Olma Omerzu Příliš mladá noc, který všímavý český divák mohl stihnout v běžné distribuci. Divák stráví s nevyrovnanou skupinou posilvestrovský den a noc, ve kterém se až na kost obnaží charaktery hlavních postav, na které nahlíží dvojice malých kamarádů. Snímek mezi ostatními vynikal skvělou kamerou, hereckými výkony, režijním vedením a celkovým tempem. Vítězství nebylo ovšem až tak překvapivé, jelikož film vyniká také mezi ostatními distribučními filmy letošního roku (uvidíme, zdali si ho všimnou kritici či akademici na svých cenách). Na opačném pólu se nachází snímek Spojení Vladimíra Kováře, který se v katalogu honosí množstvím uznání, ale ve výsledku je divák postaven před snahu o niternou sondu do rozpadajícího se vztahu, která postrádá snad úplně všechno. Herecké výkony jsou velmi strnulé, což se projevuje především při dlouhých detailních záběrech na tváře, které mají vyjadřovat emoce. Nelogické je také chování postav, výstavba děje a tempo. Režisérovi se film pod rukama úplně rozpadl, což není zrovna nejlepší, pokud se jedná o absolventský snímek.

FAMUfest Noir

Na to, jaké filmy na FAMU vznikají, nemají organizátoři žádný vliv. V jejich kompetenci je „pouze“ celkové vyznění organizace festivalu. Bohužel, v letošním roce se vyrojilo několik problémů, chcete-li nepochopení. Již ono zastřešení určitým tématem mi přijde velmi podivné. Přeci jen „film noir“ nebyl v programu žádný, mlha v předsálí sice hustá, ale potřebná? Je to dobrý nápad násilně našroubovávat festival na nějaké téma, když primárním zájmem by měla být kvalitní projekce? Bohužel ani ta se leckdy nekonala – kvůli častým technickým problémům.

Pokulhávala také skladba celkového programu, kdy první blok filmů měl začínat v devět hodin ráno, i když ve stejnou dobu se teprve prostory Nové scény otevírají. Následný dvacetiminutový skluz se poté táhl celým dnem, jelikož mezi jednotlivými bloky byly jen pětiminutové pauzy. Vražedné tempo filmů bylo pak utnuto osmou večerní, kdy se vše začalo chystat na doprovodný program. Organizátoři tímto rozhodnutím nejen že ubrali diváky ranním blokům, ale také přenechali „hlavní vysílací čas“ (tedy od 20 a 22 hod.) doprovodným akcím.

Diváci si v minulých letech pochvalovali diskuze s tvůrci po jednotlivých blocích. Letos se odehrávaly na pódiu před plátnem. Bohužel hosté, kteří měli filmy rozebírat, je viděli až přímo na místě, a tak museli filmy hodnotit po prvním zhlédnutí, což kritickému rozboru příliš nepomáhá. Jenže s kým měli diskutovat, když se na většinu filmů jejich tvůrci ani nedostavili? Nepochopitelně promarněná příležitost vidět reakce diváků při promítání a následně s nimi diskutovat. Všechny tyto problémy a přehmaty ve mně zanechaly mírnou hořkost, kterou nemají na svědomí samotné filmy, jako spíše některá sporná rozhodnutí organizátorů.