Variace jako znouzectnost
Po třech letech se na filmový festival Cinematik v Piešťanech vrátil maďarský režisér György Pálfi, který zde tehdy představoval svůj film Nejsem tvůj přítel (Nem vagyok a barátod, 2009). Pálfi na sebe upozornil už celovečerním debutem Škyt (Hukkle, 2002), obrazově propracovanou mozaikou maďarského venkova, jež mapovala na reálných základech postavený příběh série travičských událostí. Zaujala používáním obrazových zkratek a estetizovaných makro záběrů hemžení přírody a nádechem absurdity. Mezinárodní pozornosti si ale získal až kontroverzní freskou osudů tří generací mužů Taxidermia, která je dodnes zřejmě jeho nejlepším dílem.
Už o polodokumentárním experimentu Nejsem tvůj přítel autor prohlašoval, že vznikl z nedostatku financí, na ruční kameru a s neherci. A situace není v Maďarsku růžová ani dnes. Poslední volby v roce 2010 vyhrála pravicová strana Fidesz Viktora Orbána. Otevřela se cesta nejen ke změnám v ústavě (Maďarská republika je od 1. ledna 2012 přejmenována na Maďarsko), personálního obsazení státního aparátu nebo k hospodářským reformám, ale politická situace se dotkla i kinematografie. 40 % filmových společností zaniklo či bylo prodáno. Způsob financování se stal velmi nepřehledným, funguje malá rada, která rozhoduje, jaké snímky budou či nebudou vznikat. Produkce klesla na 8–12 snímků ročně, mladí tvůrci kvůli podfinancování točí v cizině. Jeden z mála způsobů, jak projekty realizovat, je spolupracovat se soukromými televizemi.
Na Cinematiku Pálfi osobně představil svůj poslední počin, který vznikl rovněž díky nedostatku peněz na plnohodnotný projekt, z režisérovy čiré touhy tvořit. Dámy a pánové, finální verze (Final Cut – Hölgyeim és uraim) je sestříhán ze 450 děl světové kinematografie. Kromě Pálfiho na ní tři roky pracovali čtyři střihači s několika asistenty. Původní idea boje dobra a zla byla zamítnuta kvůli těžké orientaci potenciálního diváka v postavách a nahradil ji tak univerzální milostný příběh muže a ženy.
Příjezd vlaku bratrů Lumiérových, napříč stoletím světové kinematografie, až ke Camerovonu Avatarovi. Casablanca, Stalker, Byt, Barva granátového jablka, Mechanický pomeranč, Sindibád, Indiana Jones, U konce s dechem, Vetřelec, Pán prstenů, Ostře sledované vlaky, Popel a démant, Matrix, Annie Hall, Jeřábi táhnou, Pulp Fiction, Revizoři, Vertigo, Old Boy nebo Hluboké hrdlo. Pozoruhodná mozaika a cinefilská radost z poznávání audiovizuálních děl. Otázkou však zůstává, zda dokáže divákovu pozornost plně udržet celých 84 minut.
Krom rytmického střihu je hlavní devízou snímku práce s klišé a vytváření kontrastu díky spojování záběrů napříč žánry, zeměpisnou šířkou i časem. K realizaci mimochodem autor uvedl, že ne všechen materiál získal úplně legálním způsobem. Přestože práva k použité hudbě jsou již zajištěna, o všech 450 použitých filmech se zatím jen jedná a je otázkou, zdali je vůbec možné, aby se něco takového podařilo. V dobách soudních sporů ohledně smlouvy ACTA a hromadného zavírání serverů na úklad dat otevírá snímek dosti ožehavou otázku duševního vlastnictví. I to je jeden z důvodů, proč byl zatím promítán pouze na několika málo festivalech – před Cinematikem ho uvedli pouze v Cannes (nyní začátkem října i na festivalu v New Yorku).
V kontextu zahraniční tvorby svého krajana Nimróda Antala Pálfi v Piešťanech prozradil, že po úspěchu Taxidermie dostal několik nabídek k mezinárodním spolupracím, většina pro něj ale byla scenáristicky nezajímavá. Uznal, že momentálně je na západě zapomenut a bylo mu doporučeno, aby natočil druhou Taxidermii (mimochodem na západě branou jako horor) a tím k sobě znovu upoutal pozornost.
Je na každém divákovi, zda bude Finální verzi brát jako pouhý experiment, nebo plnohodnotné audiovizuální dílo. Smutným faktem nicméně zůstává, že odráží momentální bezútěšnost maďarské kinematografie, o které se ještě před pár lety hovořilo jako o zázraku. Určitě nejsem jediná, která by ráda viděla točit Pálfiho (a další maďarské mladé tvůrce) bez kompromisů. Nezbývá než věřit v lepší zítřky.
Final Cut – Hölgyeim és uraim
režie: György Pálfi
Maďarsko, 2012, 84 min.
uvedeno na 7. ročníku MFF Cinematik v Piešťanech