Muž, kterému se netleskalo

John Edgar Hoover byl pravděpodobně jedním z nejmocnějších a také nejkontroverznějších mužů americké historie. Stál u zrodu FBI a až do své smrti byl jejím ředitelem, inovoval vyšetřovací metody kriminalistů a úspěšně potlačoval zločin. Zároveň ale měl sklon k neopodstatněné paranoie, až příliš často využíval morálně problematického odposlouchávání a k tomu proslul zatajováním své homosexuality. Pokud se dnes zeptáte průměrného Američana na názor, nejspíš vám řekne, že Hoover byl „odporný zakrslý úchyl“. Osud biografického snímku J. Edgar (2011), který je převážně určován kriticky negativním přijetím, jako kdyby kopíroval všeobecnou nepopulárnost ústřední postavy – vlídnějším ohlasům tentokrát nepomohla ani přítomnost režisérské legendy Clinta Eastwooda a herecké hvězdy Leonarda DiCapria. V Česku pro změnu o Hooverovi nikdo příliš neví, takže se film i přes původní plán nakonec vůbec neobjevil v kinodistribuci. Protože se ale J. Edgara aktuálně dočkáme alespoň na DVD, stojí za to se na tento neprávem přehlížený snímek trochu blíže podívat.

Nahlédnete-li do zahraničních recenzí, možná s překvapením zjistíte, že J. Edgarovi je opakovaně vytýkána jistá nevyhraněnost. Kritici si stěžují, že tvůrci vůči Hooverovi nezaujímají jednoznačné stanovisko a není tak zřejmé, co si jako diváci máme o ústřední postavě myslet. Takové tvrzení se samozřejmě dá jednoduše obrátit v pozitivum – může to prostě znamenat, že se film neuchyluje k přehnanému sentimentu a nenutí nás s hrdinou sympatizovat, ale ani nezneužívá temných aspektů Hooverovy minulosti, aby jej démonizoval a zjednodušujícím způsobem nás obracel proti němu. J. Edgar pak skutečně nestaví nejslavnějšího ředitele FBI před imaginární soud, v němž by chtěl nadobro rozhodnout o vině či nevině této historicky významné postavy. Místo toho je Hooverova značná rozpolcenost organicky zapuštěna do výrazových prostředků díla a prochází jím jako velmi čitelná dominanta.

Pro takzvaný „biopic“ (životopisný film) je charakteristické střídání časových rovin. Obvykle příběh postavy nesledujeme chronologicky od jejího narození, ale k momentům z minulosti se dostáváme prostřednictvím jejích vzpomínek nebo různých výpovědí. Tady nutně dochází i k určitému zkreslení, které se mnohdy v případě těchto snímků plynule překlápí v nezpochybněnou nostalgii. Také starý Hoover v J. Edgarovi vzpomíná, dokonce s cílem sepsat vlastní memoáry. Důkladně vybraným agentům diktuje v prostředí své kanceláře vlastní verze důležitých životních událostí, což nám-divákům umožňuje je sledovat. Někteří historikové k této tvůrčí volbě podotýkají, že Hoover nikdy takto formálně k sepisování pamětí nepřistupoval a že jde o čirý výmysl. Jistě, ale v příběhu o člověku, jehož minulost z důvodu nedostatku pramenů nemůžeme spolehlivě poznat, jde o důmyslné řešení představující další Hooverovu důležitou vlastnost: neustálou snahu pozvedávat svoji veřejnou, ale i soukromou image.

Edgar Hoover byl natolik neodmyslitelně spjatý s institucí, v jejímž čele celý život stál, že reklama FBI automaticky znamenala propagaci jejího ředitele. Vznikaly tak například komiksy, v nichž se Hoover sám objevoval v akci jako jednající ruka zákona, nebo krátké spoty pojednávající o nutnosti funkčního policejního aparátu, promítané spolu s dalšími upoutávkami v kinech. Film toto všechno reflektuje, ba co víc – činí ze zápasu Hoovera s jeho veřejným obrazem zřejmě nejdůležitější motiv vyprávění. Pečlivá rekonstrukce minulosti v podobě smyšleného sepisování memoárů tak není ničím jiným než extenzí tohoto tematického prvku – Hoover na začátku sám přiznává, že jeho cílem je v tomto případě „říct, jak to doopravdy bylo“ a pokusit se tak atakovat převládající mýty o jeho osobě. Už od úvodu je nám tedy výslovně řečeno, že flashbacky z Edgarovy minulosti budou podané skrze perspektivu cíleně nespolehlivého vypravěče. Závěrečným odhalením tak ani nemůže být překvapivé vyjevení této nespolehlivosti, ale konkrétní rozbor jednotlivých přibarvených informací a jejich uvedení na pravou míru.

Pozoruhodné přitom je, jakým způsobem film toto zkreslené vyprávění hlavní postavy dále rozvíjí i ve stylistické rovině. Mladého Edgara sledujeme jako hrdinného strážce pořádku, zasahujícího vždy na místě s koltem v ruce, a zároveň je nám ukazován v poměrně zřetelné podobě protagonisty filmu noir. Klobouk a kabát typický pro tragickou postavu temného kriminálního příběhu podtrhuje silně kontrastní svícení, kdy polovina tváře Leonarda DiCapria zůstává zahalena ve zcela tmavém stínu. Jde tak samozřejmě o další zdůraznění rozpolcenosti hlavního hrdiny, které se zde opírá o žánrové konvence, odpovídající časovému zasazení snímku. Celkově tak jde o docela unikátní vypořádání se s problematičností událostí zobrazovaných ve filmu. Jejich kontroverznost nám není komunikována výhradně skrze vzájemné debaty postav, ale je očividně signalizována a prohlubována i základními výrazovými prostředky. Postava Edgara se tím o to více fikcionalizuje a vzhledem k mytické auře skutečného Hoovera jde o odpovídající volbu, která dává smysl mnohem víc než oblíbená snaha filmařů ukazovat „konečně ten opravdový příběh“.

Mnoho je jistě možné napsat i o Hooverově údajné milostné aféře se spolupracovníkem Clydem Tolsonem (ve filmu Armie Hammer). J. Edgar v této oblasti z pochopitelných důvodů volně fabuluje a blízký vztah obou mužů nakonec nechává smířlivě vyznít jako dominantní příběhovou linii. O dynamice intimního soužití Hoovera s Tolsonem se ovšem nedozvídáme z překvapivě odhalujících, šokujících scén, ale ze zdánlivě banálních, každodenních dialogů o módě nebo práci. Pro film navíc není ani tak podstatné, jestli byl Hoover skutečně homosexuál nebo ne; mnohem spíše sledujeme portrét člověka neustále potlačujícího své přirozené já, ať je jím cokoli. Neustálý rozpor, který byl dobře patrný v Hooverově profesionální kariéře, tak v tomto filmu nachází kořeny v konfliktní podstatě skrývající se uvnitř samotné osobnosti. Zdravé vyjádření emocí, jako třeba zvuky soulože z odposlouchané pásky, se zdá být pro Edgara něčím naprosto cizím – něčím, co je možné bedlivě zkoumat a politicky zneužít, ale co si lze představit jen jako rozmazanou stínohru na zdi.

Právě v takových scénách se naplno ukazuje režijní mistrovství Clinta Eastwooda, který v tomto svém nejlepším filmu od Výměny (Changeling, 2008) dokazuje, že si lépe než kdokoli jiný osvojil principy klasického vyprávění. Možná, že jeho poslední filmy mají kolísavou kvalitu a s trochou škodolibosti se o nich dá říct, že plynou v důchodcovském tempu. V tomto případě se však více hodí mluvit o zatvrzelé starosvětskosti, která naopak, pokud ji přijmeme, dokáže být velice opojná. J. Edgar tak určitě není dalším obyčejným biopicem, ale podobně jako například Mannovi Veřejní nepřátelé (Public Enemies, 2008) nebo Wellesův Občan Kane (Citizen Kane, 1941) se i tento film ve finále stává výjimečným pojednáním o střetu mocného muže s jeho mediálním obrazem.

J. Edgar

Režie: Clint Eastwood
Scénář: Dustin Lance Black
Kamera: Tom Stern
Střih: Joel Cox, Gary D. Roach
Hudba: Clint Eastwood
Hrají: Leonardo DiCaprio, Armie Hammer, Naomi Watts, Judi Dench a další
USA, 2012, 106 min  
Česká premiéra (DVD): 25. 4. 2012 (Magic Box)