Sex, drogy, mobil

Fotografují či filmují a pak to vše dávají na internet. Mnozí lidé – když se nachomýtnou k nějaké události – nemyslí na nic jiného. A tím se připravují o možnost pochopit, co se před jejich očima skutečně děje.1

Už první záběr srbského filmu Klip je natáčen na mobil. Hlavní hrdinka Jasna se představuje, vysvětlí odkud má svůj dražší telefon (od strýce z Kataru) a vzápětí dojde na svádění toho, kdo video pořizuje. Režisérka a autorka scénáře Maja Miloš naštěstí odmítla lákavou možnost, že by telefon a videa jím pořizovaná byla výraznou hybnou silou dramatu a určitým způsobem by posouvala děj, a raději za jejich pomocí charakterizovala hlavní postavu. Videa nasnímaná ve špatné kvalitě na telefon jsou spíše jakýmsi oknem do její duše, něčím na způsob jakéhosi digitálního kostýmu, který na jeho majitelku tu a tam něco prozradí, ale jinak vše halí do mlhy. Telefon je tu společenským statutem, o který má každý zájem (například při návštěvě v dětském domově je ve větší permanenci než jeho majitelka), videa a fotografie jsou nástrojem zábavy, získávání prestiže ve skupině teenagerů, boje o moc a vůdčí pozice ve virtuálním souboji profilových fotek (jedna z dívek při focení druhé říká: „Ukaž jí, kdo je tady sexy“), je nástrojem ponížení (když kluci hodí jiného kluka do popelnice a vše si natáčejí), je jakousi budoucí vzpomínkou (Jasna si natáčí spícího a na smrt nemocného otce) i nástrojem svádění. A také jsou na něj natáčena intimní videa.

Právě explicitní zobrazení sexu vyvolalo na festivalu v Rotterdamu, kde byl letos snímek uveden v hlavní soutěži, největší kontroverze. Klip je jedním z filmů, který používá pornografické postupy (nejen v zobrazení, hereckém projevu, ale nakonec i ve filmovém jazyku), což není v dnešním festivalovém oběhu filmů zas až tak nic překvapivého. Vlastně ani v případě, když uvážíme, kolik asi muselo aktérům hlavních postav být let. I když nikde nevidíme internet jako zdroj inspirace postav, je jasné, odkud mají své postupy v sexuálním životě odkoukané. Sex je sice rozmanitý, co se praktik, poloh i her týká, ale zásadně mu schází něžnost i jakýkoli náznak lásky. A zdá se, že se nad tím žádná z postav více nepozastavuje. To je možná do jisté míry i odpověď Milošové na znepokojující otázku, jak bude vypadat milostný život generace, pro kterou je styk s pornografií na internetu každodenností. Při rychlosti dospívání a technologií to není otázka do budoucna, ale je to otázka navýsost současná. K inspiraci pornografií patří i videozáznam aktu právě na mobilní telefon. Klip je ale zároveň film, který plytkost sexu odkoukaného z pornografických videí na internetu do jisté míry kritizuje. Jenže kritizovat vliv porna detailním záběrem na penis působí trochu jako kocovinová rada: Čím ses pokazil, tím se napravuj. Minimálně má stejně nejistý výsledek.

Zatímco se Jasna potácí mezi předstíráním učení, přípravou a realizací různých party, na kterých hraje tuctový taneční balkánský pop (a jeho texty jsou tu a tam možná daleko víc šokující než sexuálně explicitní záběry), sexem, násilím a domovem, kde se matka stará o umírajícího otce a kde se hrdinka snaží chovat co nejtvrději a nejcyničtěji, režisérka si připravuje půdu pro poslední půlhodinku, která je vůbec nejzajímavější částí filmu. Možná kdyby byl divák ušetřen všeho, co ve dvou třetinách snímku viděl, ani by si neuvědomil najednou nečekanou křehkost i jakési zoufalé volání hlavní hrdinky po intimitě a sdílení duševních hnutí, které je ve společnosti zaměřené na uspokojování vlastní zábavy strašlivě nesnadné.

A nejde jen o banální konstatování, že je dnešní mládež zkaženější než jakákoli jiná. O to se ostatně snažily už filmy jako Kids Larryho Clarka a Gummo Harmony Korina. Kdyby byla skutečně celá populace tak cynická a zhýralá, jak ji v polovině devadesátých let popisovaly, musel by se tento svět už dávnou zhroutit a lidstvo vyhynout.2 A představa, že by se nihilistická generace, kterou zajímal jen sex, drogy a násilí, najednou obrátila, je poměrně naivní. I když postavy z Klipu vypadají na povrch dost podobně, Maja Miloš se naštěstí vyhnula tomuto zobrazení. Jak ukazuje v poslední třetině filmu, to šokující je jen pečlivě budovaný a předstíraný povrch. Kdo ale nutí teenagery k podobným destruktivním mechanismům, je možné se jen dohadovat. Na vině rozhodně není mobilní telefon. Skupinová hierarchie, technologie moci, manipulace, získávání prestiže, použití násilí, zostuzení protivníka a další věci, které s sebou video z mobilu a na internetu přináší, tu totiž vždy byly už od starověku. Jen právě použití těchto prostředků je učinilo dostupnějšími a efektivnějšími. Snad je na vině konzum i prázdnota všeho okolo. Ve škole sice visí pravoslavné ikony a hoši vykřikují nacionalistická hesla, ale obojí je prázdné a je jen jakousi zástěrkou něčeho jiného. V prvním případě jde o pořádek systému, který se schovává za tvářemi světců a který je tak zesláblý, že už na něj snad nemá ani cenu útočit, a v druhém případě jde jen o záminku k násilí a demolici čehokoliv a kdykoli.

V rotterdamské soutěži, která na rozdíl od té v Cannes už v pravidlech definuje, že je zaměřena na debuty a druhé filmy začínajících tvůrců, bývá občas kvalita značně nevyrovnaná. Klip si ale cenu z Rotterdamu nepřivezl náhodou. Kombinuje tvrdost, cynismus a porno s křehkostí a naznačováním předchozích otázek o použití technologií. Na druhou stranu je ale dost nevyrovnaný, v některých momentech šlape vodu (Jak je možné, že v místních poměrech má parta vždy dostatek kokainu? Jak to, že škola neuplatní ani jednou nějaký represivní model? Je skutečně v Srbsku možné vniknout do veřejné budovy a demolovat ji, aniž by někdo někoho přistihl?) a otázkou je, jak by Miloš dokázala vyprávět bez efektní berličky pornografické provokace. Když režisérka v rozhovoru pro Screen Daily tvrdila, že bez zobrazení sexu, jak ho mladí prožívají, by její film nebyl pravdivý, zdálo se mi to poněkud přitažené za vlasy.3 Film je uvěřitelný a pravdivý v hereckých výkonech, v útržkovité konstrukci rodinného milieu Jasny, domácnosti i sociálních podmínek. V tom, v čem chce šokovat, ale podle mne spíše nepokrytě tlačí na pilu. Trochu i proto, že použití triků je někdy víc než zjevné. Film ale ze všeho nejvíc připomíná svoji hlavní hrdinku Jasnu, když svým kamarádkám vypráví o tom, jak měla poprvé penis v ústech. V jejich očích má pofiderní náskok, který jí dodává prestiž. V explicitním zobrazení téhož má Maja Miloš nepatrný náskok oproti konkurentům také, minimálně proto, že tím na svůj druhý film upoutává více pozornosti, než kdyby nic takového nepoužívala. Uvidíme, jestli se časem ve svých výpovědích obejde bez této efektní berličky směrem k jasněji profilované výpovědi, nebo jestli se vrátí do starých kolejí toho, za co se schovává stejně jako její hrdinka.

I když Klip není vyrovnaným dílem s jasnou estetikou podřízenou výpovědi, neznamená to nutně, že by žádnou výpověď neměl, a už vůbec ne, že by šel snadno smést ze stolu. Bohužel.

Klip

Scénář a režie: Maja Miloš
Kamera: Vladimir Simič
Hrají: Isidora Simijonovič, Vukasin Jasnič, Jovo Maksič a další
Srbsko 2012
Česká premiéra: 30. srpna 2012 (Artcam)