„Networking is working“

Publikováno: Ondřej Pavlík Publikováno dne: 20. listopadu 2012 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

REFLEXE: Visegrad Film Forum – ONDŘEJ PAVLÍK –

Citace v názvu článku by klidně mohla být oficiálním sloganem Visegrad Film Fora (VFF) – mezinárodní akce určené primárně studentům filmu ze zemí střední a východní Evropy. Pro pořadatele ale může být potěšující, že se ve skutečnosti jedná o výrok jednoho ze spokojených účastníků fora, kterému se mezi 17. a 20. říjnem podařilo v Bratislavě najít (možná) budoucího kolegu-filmaře. Jedním z hlavních cílů VFF, jehož druhý ročník se letos konal opět pod záštitou bratislavské VŠMU, je totiž právě takzvaný „networking“ – setkávání mladých začínajících filmařů a navazování kontaktů. Z pozice novináře a studenta filmové vědy (neboli filmové teorie) tak není úplně snadné hodnotit přínos akce zaměřené na praktické otázky. Přednášky významných zahraničních hostů, otevřené i široké veřejnosti, ale pokrývaly také druhý důležitý cíl VFF: obecně vzdělávat a dát možnost setkat se s filmovými profesionály. Moje reflexe z pohledu nezúčastněného pozorovatele tak možná bude lehce distancovanou, ale snad ne méněcennou zprávou o programu bratislavského fora.

Tématem letošního VFF byla výroba nízkorozpočtových snímků – vzhledem k celkovému studentskému ladění akce logická volba, pod kterou bylo možné schovat velké množství podtémat. Stejně jako v případě premiérového ročníku, i tentokrát do Bratislavy přijeli hosté různých profesí a zaměření. Mezi atraktivní jména přesahující kontext středo/východoevropského prostoru se mohl počítat třeba americký producent Jim Stark, který stál například za filmy Jima Jarmusche a na VFF vedl paralelně s hlavním programem několik exkluzivních přednášek pro studenty produkce, nebo také Francouz Hervé Schneid – dvorní střihač Jeana-Pierra Jeuneta. Celkově vzato se organizátorům podařilo shromáždit skutečně pestrou směs osobností, z nichž mnohé byly evidentně zvyklé odborně mluvit a vyučovat a které se od sebe navíc lišily vlastním přístupem k filmu. Až na výjimky se tak jednotlivé master classes naštěstí vyhnuly pro ně typickému neduhu, jakým obvykle bývá nadměrné sklouzávání k banálním, informačně nepřínosným „historkám z natáčení“.

Fred Kelemen, jehož „lekce filmu“ se mohli minulý rok zúčastnit také návštěvníci Letní filmové školy, byl možná vůbec nejkultivovanějším ze všech hlavních řečníků. Samotné master class předcházela exkluzivní projekce Kelemenova absolventského filmu Verhängnis (1994), do níž zasáhla menší technická komplikace (jeden z kotoučů byl pouštěn „vzhůru nohama a pozpátku“), která ale nijak zásadně neovlivnila plynulost programu. Německý filmař poté jen zavtipkoval, že šlo o nejdelší promítání tohoto filmu, jakého se kdy zúčastnil, a byl připraven odpovídat na dotazy z publika. Vzhledem k unikátním lo-fi kvalitám Verhängnis1 se následná diskuse točila právě okolo problematiky filmového materiálu a s ním spojených vyjadřovacích prostředků. Podle Kelemena by každá tvůrčí volba měla mít svůj hlubší smysl, měla by být opodstatnitelná. V době rychle se šířícího digitálu řada filmařů zapomíná, že s tímto novým formátem nelze jen napodobovat klasický film, ale je nutné vycházet z jeho specifických vlastností a uvědomovat si odlišnosti. Kelemenův filosofický náhled na natáčecí proces tak možná začínajícím režisérům a kameramanům nepřinesl sadu rychle využitelných tipů, ale určitě mohl ovlivnit jejich způsob přemýšlení.

Téměř pravým opakem pak byla odpolední přednáška Évy Vézer s názvem Promotion of the European Cinema. Maďarská expertka na marketing a prodej filmů do distribuce například pohovořila o tom, kde a jak nabízet svůj snímek nebo jak oslovovat agenty. Protože je pro mě toto téma přece jen poněkud vzdálené, netroufnu si tuto master class zodpovědně hodnotit. Vzhledem k velkému množství dotazů z publika se Éva Vézer podle všeho dotýkala důležitých aspektů dnešní nezávislé kinematografie. Jak ostatně dokumentovaly souběžně probíhající projekce studentských filmů, ať už v rámci VFF nebo festivalu Áčko, dnes není takový problém natočit krátký film – mnohem větší výzvu představuje úspěšně svůj snímek prosadit mezi ostatními.

Čtvrteční program se pro změnu nesl ve znamení lekcí bohatých na filmové ukázky. Britský Ind Udayan Prasad, vyučující také na Filmové škole A. Wajdy ve Varšavě, se ukázal jako poutavý a zábavný řečník, který svoji master class o „úhlech pohledu“ pojal spíše jako komentovanou přehlídku mistrovských děl evropské kinematografie. Ať už šlo o scény z polských (Andrzej Wajda), sovětských (Michail Kalatozov) nebo švédských (Ingmar Bergman) snímků, každá byla svým vlastním způsobem divácky pohlcující. Prasadův rozbor se poté pokoušel vysvětlit, jakými prostředky jednotlivé filmy oné imerzivnosti dosahují – v přeneseném významu, jak nám umožňují prožívat svět skrze „oči“ filmové postavy.

Možnosti filmu, ale tentokrát ve vztahu k hudbě a zvuku, pak zkoumala přednáška Petra Marka. Frontman elektronické kapely Midi Lidi a pedagog pražské FAMU si přichystal řadu různorodých ukázek (od Jeana-Luca Godarda přes P. T. Andersona až po Ridleyho Scotta), na kterých svojským způsobem demonstroval, jak volba hudebního podkresu zásadně ovlivňuje naše vnímání filmové scény jako celku. Vůbec nejcennějším byl patrně vhled do vlastní Markovy tvorby (Protektor, Láska shora), který odkryl autorovu sofistikovanou práci se zvukem, zakládající se například na promyšlených hrátkách s audiovizuální vertikálou a horizontálou. Hojně navštívená lekce Petra Marka tak, stejně jako předtím Prasadova master class, mohla úspěšně sloužit především jako bohatý zdroj inspirace; jako přehlídka rozličných, často netradičních filmařských postupů.

Kromě Freda Kelemena přijel do Bratislavy představit svůj snímek ještě jeden host – rumunská filmařka Anca Damian. Její „animovaný dokument“ Crulic – Cesta na onen svět byl také hlavním předmětem následné master class, ve které režisérka komplexně popisovala vznik filmu. Zejména kvůli silně mezinárodnímu typu financování (Anca Damian získávala peníze na projekt po celé Evropě) byla tato „případová studie“ zajímavou sondou do soudobých trendů světové nezávislé produkce. Jestliže například v Česku stále naříkáme, že stát u nás takřka vůbec nepodporuje vznik nových domácích filmů, je možná na čase vymanit se z tohoto poněkud překonaného paradigmatu hermeticky uzavřených „státních kinematografií“ a pokusit se více otevřít světu. Jakkoli může být složité vyprostit se z ustálených modů výroby a produkce (a případ Ancy Damian potvrzuje, že jde často o strastiplný proces), jde určitě o cestu, na kterou se vydává čím dál více filmařů.

Pragmatický pohled Jima Starka, který na své několikáté přednášce v řadě působil již notně unaveným dojmem, byl zřejmě tím nejstřízlivějším a zároveň také nejpřínosnějším. Poznatky zkušeného Američana, jenž dlouhodobě žije v Evropě a má za sebou dlouholetou (a úspěšnou) producentskou činnost na poli nezávislých filmů, lze shrnout do několika jednoduchých bodů: 1) mějte silný příběh (současný, ale zároveň univerzální), který zaujme, 2) propagujte film, jak můžete, 3) využívejte nových technologií ku svému prospěchu, a to přesto (nebo právě proto), že podle Starka „nikdo netuší, co ‘transmediální’ vlastně znamená, ale každý dělá, že tomu rozumí“.

V poslední den fora pak na závěr programu vystoupil Hervé Schneid – jeden z nejvýraznějších evropských střihačů, který spolupracoval například s Larsem von Trierem, ale především s J.-P. Jeunetem, tvůrcem známé Amélie z Montmarteru. Master class měla chronologickou koncepci, kdy byly návštěvníkům promítány úvodní scény Schneidových filmů, nad kterými pak probíhala otevřená diskuze. Přestože jsem z časových důvodů nemohl zůstat na celou přednášku, její pojetí trpělo nedostatkem nových, zajímavých podnětů k debatě (příliš se nerozebíraly jednotlivé sekvence, ale stereotypně se navracelo k obecným otázkám spolupráce s režiséry), čemuž příliš nepomáhaly ani nešťastně volené dotazy z publika.

Jen těžko ale hodnotit druhý ročník VFF rozpačitě. Drtivá většina programu byla přínosná, navíc hned z několika různých, již výše popsaných důvodů. Ačkoli se jedná o velmi mladou akci, její organizace byla (až na občasné drobné problémy s technikou, kterým se nelze vyhnout snad nikdy) na profesionální úrovni, a to včetně takzvaných doplňkových „eventů“ či událostí. Každý večer například probíhala v blízké Nekapri Inn Art afterparty, na které bylo možné potkat i některé prestižní hosty a bavit se s nimi v uvolněném prostředí. Visegrad Film Forum je v našem středoevropském prostoru ojedinělou událostí, která sice zatím nemá výraznější konkurenci, ale právě proto stojí za podporu. Coby místo setkávání filmařů, novinářů a studentů představuje alternativu tradičních festivalů a díky svému profilu má potenciál přispívat k pozitivním změnám v evropském filmu.