Neměli by Strašáci člověka alespoň zaujmout?
RECENZE: Strašáci (režie: Rod Lurie, 2011) – IVO MICHALÍK –
Můžeme pouze spekulovat, co vedlo izraelského rodáka Roda Lurieho k rozhodnutí adaptovat natolik klasické a všeobecně známé dílo, jakým jsou Strašáci (Straw Dogs, 1971) Sama Peckinpaha. V prvé řadě se samozřejmě nabízí výročí čtyřicet let od premiéry původního díla, což však těžko můžeme brát jako dostatečný argument.
Předchozí Lurieho filmy svou kvalitou sice přinejlepším neoslní, ale lze u nich vysledovat několik jednotících linií a opakujících se témat. Vynechám-li primitivně militantní Poslední pevnost (The Last Castle, 2001), za zmínku stojí Reportér v ringu (Resurrecting the Champ, 2007) a Nic než pravda (Nothing But the Truth, 2008). Oba snímky spojuje fakt, že vycházejí ze skutečné události a kombinují několik typů dramatu (žurnalistické se sportovním v prvním a soudní s vězeňským ve druhém případě). Řeší se zde témata zodpovědnosti, správného rozhodování a polarity mezi pravdou a milosrdnou lží. Filmy znehodnocuje především vyřešení zápletky výhradně skrze sáhodlouhé dialogy, navíc často vedené s přemoudřelými potomky hlavních hrdinů. Strašáci však na nic z toho nenavazují.
Prostřednictvím nástinu rozdílů a totožností u původních a řekněme „nových“ Strašáků se postupně dostanu k důvodům, proč ti druzí zoufale nefungují. Pouze kosmetické odlišnosti registrujeme jak v povrchové stavbě základních scén, tak kupříkladu u jmen většiny postav. Rozdíly v typologizaci spočívají v maličkostech, jejichž případný potenciál zůstal nevyužit (rukou zákona je namísto postaršího muže mladý černoch). Hlavního hrdinu Davida Sumnera považuje město za rozhazovačného vetřelce, který provokuje kompletně katolickou veřejnost svým na odiv vystavovaným ateismem. Naproti tomu původem klasický záporák Charlie Venner obdržel mnoho rysů kladné postavy. Znásilnění Amy jakoby mimoděk vyklouzne z jeho celkového profilu a právě proto se stane dosti nedůvěryhodným. S trochou jízlivosti by se dalo říct, že nejvíce zaujme postava přejmenovaného Jeremy Nilese, a sice díky nevídaně tristnímu výkonu svého představitele (Dominic Purcell). Při charakterizaci tesařské party bratří Vennerů si Lurie vypomáhá přehnanou vulgaritou, které je však užito jen ve vybraných scénách, díky čemuž se stává dalším nevěrohodným prvkem. Téma celkového posunu v charakterizaci postav se dá uzavřít tím, že díky jednostranné psychologizaci přišly o původní přesah i tajemství.
Základní průvodní změnou se z pochopitelných důvodů stalo situování děje do současnosti, ačkoli tato skutečnost vlastně nehraje v příběhu téměř žádnou roli. David pracuje jako hollywoodský scenárista (na tabuli tak byly matematické rovnice nahrazeny replikami z připravovaného válečného, a tudíž „intelektuálně zaměřeného“ filmu) a Amy je seriálovou herečkou. K určité změně paradigmatu došlo díky tomu, že David si musí zvykat na maloměstské pořádky, jelikož se neodstěhoval z Ameriky do Anglie, ale z Los Angeles na venkov, nahlížený dosti vychýlenou optikou. Zpočátku se v několika scénách zdůrazňuje „nesnesitelné vedro“. To by mohlo podobně jako ve Volném pádu (Falling Down, 1993) Joela Schumachera vést k psychickému kolapsu hlavního hrdiny, jenže tento motiv postupně naprosto vyšumí. Katarznímu napadení domu v závěru filmu tak schází gradace jako důsledek hroutící se situace.
Ve své době tolik kontroverzní Strašáci navíc pozbyli veškeré provokativnosti. Amyina nahota absentuje, jejím tělem se mohou tentokrát pokochat pouze některé postavy, divák nikoliv. Rod Lurie prostě nemá Peckinpahovu tehdejší odvahu. Ta mimo jiné spočívala v uvozujícím záběru Amyiných bradavek ve velkém detailu. Ze znásilnění, které v 70. letech popudilo tolik feministek, vidíme v dnešní době, která je co do zobrazování erotických scén daleko uvolněnější, pouze anonymní útržky. Obroušení kontroverze za cenu hollywoodské stravitelnosti ve druhém plánu dokládá i fakt, že David ani Amy nekouří, pouze záporné postavy získávají díky hořícímu doutníku v ústech na plakátovitosti.
Klíčem k nefunkčnosti Strašáků se stala právě nedomyšlená charakterizace postav. A to z toho důvodu, že kauzalita jednotlivých scén i celkového syžetu užitá v originále zůstala zachována. Poté se nabízí množství nezodpověditelných otázek, například proč Charlie svolí k tomu, aby jeho milovanou (!) Amy znásilnil i jeho přítel, nebo proč Amy Davidovi o znásilnění neřekne, když zde nemá důvod cítit se provinile. Tato formální nedomyšlenost má několik následků, především nepředvídatelnost a velké skoky v chování jednotlivých postav. Amy začne tesařskou partu zničehonic nesnášet ještě před sexuálním ponížením, ačkoli k tomu nemá racionální důvod. Nelze vysvětlit, proč mladá pohledná dívka svádí mentálně retardovaného Jeremyho – původně to bylo natruc vůči nevšímavosti Davida, ale tady s ním vlastně nepřijde do kontaktu. Pomyslný vrchol nepřeberného množství nejasností pak tvoří situace, kdy ústřední pár odveze autem sraženého Jeremyho k sobě domů, ačkoli k nehodě dojde pár desítek metrů od ragbyového utkání plného lékařů. V několika případech si tak film musí vypomoci zdlouhavým explicitním vyjadřování toho, co původně stačilo pouze naznačit a obestřít nejistotou, která vedla k rozličným (a zajímavým) interpretacím.
Paradoxní skutečností se stává fakt, že Strašáci z roku 2011 mohou oslovit pouze diváky neznalé předlohy, jenže ti do značné míry nemají šanci snímek potřebně uchopit. Zjednodušeně se dá říci, že Rod Lurie natočil podprůměrný film a vypustil téměř všechny náznakové aspekty, které činily z původních Strašáků podvratné mistrovské dílo. Pro Peckinpaha charakteristické paralelní montáže jsou občas otrocky zkopírovány, jejich účel však žalostně nevychází. Pro celý film se tak stane typickým daleko smířlivější závěr, jelikož i Davidův pohled na hořící dům vyzní do ztracena. Až surreálně působící odjezd autem neznámo proč a kam se nepřekvapivě nekoná.
P.S. Z Peckinpahových Strašáků vychází i výborný skandinávský snímek z roku 2009 Fri os fra det onde režiséra Oleho Bornedala. Lurie však nedosahuje kvalit ani průměrného a neinvenčního Útěku do Mexika (The Getaway, 1994) Rogera Donaldsona, remaku Peckinpahova Útěku (The Getaway, 1972).
Straw Dogs
Režie: Rod Lurie
Scénář: Rod Lurie, původně David Zelag Goodman a Sam Peckinpah
Kamera: Alik Sakharov
Hudba: Larry Groupé
Střih: Sarah Boyd
Hrají: James Marsden, Kate Bosworth, Alexander Skarsgard, James Woods, Dominic Purcell, Rhys Coiro, Billy Lush, Laz Alonso, Willa Holland, Walton Goggins
USA, 2001, 110 minut
Na DVD: 18. 1. 2012 (Bonton)
Autor
