„Můj nejlepší film teprve přijde“

Slobodanka Raduň se narodila v roce 1971 v Loznici v Jugoslávii. Vystudovala gymnázium v Novém Sadu, od roku 1991 studovala obor Hraná režie na pražské FAMU. Nyní žije a pracuje v Praze. Pro Českou televizi natočila několik dokumentů, podílela se na cyklech Diagnóza, Jak se žije…, Deset století architektury nebo Mistrovská díla v českých sbírkách. Je režisérkou videoklipů, např. pro Annu K nebo Gothart a natočila i několik krátkých filmů (Malá pokušení, 2006, Déšť, 2009). Do cyklu Čapkovy kapsy přispěla adaptací povídky Muž, který se nelíbil.

Jak vnímáte osobnost spisovatele Karla Čapka? Co pro vás tento autor znamená?
Přiznám se, že jsem toho od něj moc nepřečetla. Povídky z jedné i druhé kapsy však byly mezi prvními českými knihami, jež jsem byla schopná číst v originále.

Jaká byla vaše cesta k cyklu Čapkovy kapsy? Mohla jste si povídku k natočení vybrat?
Já jsem nastoupila do už poměrně rozjetého vlaku, povídku jsem si vybrat nemohla.

Myslíte si, že se na českém literárním nebi může objevit zářivá hvězda srovnatelná se svítivostí Karla Čapka, s jeho filozofickou hloubkou a zároveň přístupností širokému publiku?
Mohla by. Tato otázka je však velmi navázaná na postavení kultury v naší dnešní společnosti, na podmínky pro literární tvorbu, na celkovou kulturní politiku. Řekněme tedy, že „doba je dnes jiná“.

Jak probíhala spolupráce s Českou televizí? Muž, který se nelíbil sice není vaší první spoluprací s touto organizací, ale přeci jen, význam této povídky je z vnějšího pohledu poněkud výraznější než význam vašich krátkých filmů…
Poprvé jsem natáčela s televizním štábem hranou věc. Byla jsem ze začátku opatrná, ale nakonec příjemně překvapená. Zdálo se mi, že je Česká televize institucí mnoha tváří, a když se zrovna sejdou ty správné podmínky, tak umí nastavit naprosto vlídnou, profesionální tvář.

K jakým změnám ve scénáři jste musela přistoupit při přípravě k natáčení?
Především jsem krátila dialogy, potom přidala pár scén, ve kterých se nemluvilo. Bodrá mnohomluvnost, která je velmi častá právě v „dobovkách“, mi není blízká.

Do jaké míry jste mohla jako režisérka ovlivňovat výslednou vizuální podobu filmu? Přeci jen, jedná se o součást cyklu, povídky musely být alespoň trochu podobné…
Byla jsem v tomto ohledu naprosto svobodná. Až na jednu zákeřnou technickou věc, a tou je televizní optika. Výslednou podobu filmu to ovlivnilo mnohem víc, než bych si přála. Myslím si, že je v případě našeho cyklu předloha a usazenost do jisté doby naprosto dostačující jednotící prvek.

Důležitým prvkem podílejícím se na atmosféře vaší povídky je zima. Představovalo zimní natáčení nějaké výrazné technické obtíže?
Asi to tak muselo dopadnout – v ten nejstudenější den jsme natáčeli jenom exteriéry. Technika to celkem zvládla, lidi trpěli. Statečně.

Zasněžená krajina jde ruku v ruce s citovým chladem, který lze mezi postavami vycítit (hlavní hrdina je chladný vůči okolí, odmítá ho, hospodský se ke své ženě nechová také zrovna příkladně). Podobný chlad je cítit i mezi hrdiny filmu Déšť. Považujete téma dysfunkčních mezilidských vztahů za nosné, resp. považujete jej za charakteristický jev pro moderní společnost?
Dysfunkční vztahy jsou určitě velkým tématem obecně, když se člověk zaposlouchá v kavárně, tak je skoro tématem hlavním. Jde o to, co s nimi, jestli máme sílu pustit se do nápravy nebo sílu ty vztahy unést, anebo se život pod jejich tíhou scvrkává, deformuje a zmenšuje…

Jaká byla vaše cesta k filmu?
Přímá. Na začátku fascinace filmem, pak troufalé přání, a když jsem udělala přijímačky na hranou režii na FAMU, zásadní zlom a příležitost.

Co vás vede k tomu, točit filmy v České republice (nebo mi něco uniká?) a ne v rodném Chorvatsku?
Já jsem do Čech přijela z Jugoslávie. A procesy zapojení do českého prostředí na jedné straně a naprosto decimujícího zklamání z dění v mé zemi na straně druhé probíhaly souběžně. Stal se ze mě český občan jugoslávské národnosti. Česká režisérka jugoslávské národnosti.

Mužem, který se nelíbil i krátkým filmem Déšť tiše probublává vnitřní napětí. Máte nějakou speciální režijní metodu, jak docílit s jednoduchými prostředky tak působivých výsledků?
Děkuji za poklonu. Asi je mi blízká jistá úspornost, někdy je však diktovaná šibeničními realizačními podmínkami. Tak se snažím pořádně soustředit a kouzlit s málem. A herci pomáhají, těm se snažím co nejvíc věnovat.

Kterého svého filmu si nejvíce ceníte?
Ten teprve přijde.

Jaké jsou vaše filmařské vzory?
Ty se časem trochu mění, je to živý proces. Bratři Coenovi, Billy Wilder, Roman Polanski, Miloš Forman, Andrea Arnold, Claire Denis.

V loňském roce zemřel režisér Otakar Vávra. Jak vnímáte tuto kontroverzní osobnost české (československé) kinematografie?
Otakara Vávru jsem zažila ve škole. Pro něj jeho profese a její stavovská čest určovala všechno – styl života, oblékáni, vystupování, pracovní morálku i disciplínu, rozhled, způsob, jakým mluvil. Ano, byla to kontroverzní osobnost, a velmi silná.

Co si myslíte o současném stavu českého filmu, jak to vidíte s jeho budoucností?
Mám pocit, že se situace mírně lepší, filmové prostředí se stává otevřenějším. Na filmech to je ihned znát. Jsem optimista, ale možná je přání otcem myšlenky.