ANALÝZA: West Side Story (režie: Jerome Robbins, Robert Wise, 1961) – DANIEL VONDRA –

U příležitosti uvedení muzikálové klasiky Roberta Wise a Jeroma Robbinse West Side Story do českých film v rámci Projektu 100 bych se rád rozepsal o významu tohoto filmu, jelikož odstartoval slavnou éru filmového muzikálu 60. let, ať už ji posuzujeme úspěchem u diváků nebo počtem obdržených Oscarů. Tvůrcům West Side Story se podařilo propojit literární klasiku (scenárista Ernest Lehman pojal tuto látku na základě úspěšného broadwayského představení jako mladým divákům blízkou adaptaci Shakespearova Romea a Julie) s muzikálovou formou. Nespokojili se ovšem s kulisami vystavěnými ve studiích a tancem, který pouze doplňuje pěvecká čísla, a místo toho  natočili celý snímek v reálném prostředí newyorské čtvrti West Side a tanec povýšili na výrazový prostředek, ať už v rovině funkční či estetické. West Side Story lze přitom vnímat v několika rovinách a vysledovat v něm paralely k tehdejšímu stavu americké společnosti ovlivněné všudypřítomným strachem ze studené války či rasovými nepokoji, což jsou témata, která snímek umně a účinně rozpracovává. Prozkoumejme je proto blíže.

Když se letmo pozastavíme nad dominantními rysy filmového muzikálu, patrně dojdeme k závěru, že se jedná o žánr, který divákům poskytuje snadný a okouzlující únik z reality. Postavy otevírají svá srdce, vyzpívávají se ze svých pocitů a předávají tak divákovi dojem dokonalé harmonie. Tento zjednodušený model nemůžeme uplatňovat vždy, pro vlnu úspěšných eskapistických muzikálů 60. let je ovšem příznačný. Když se pro zajímavost zastavíme nad úspěšnými muzikály nového tisíciletí, zjistíme, že určitá naivita je překonána buď cyničtějším přístupem k dané látce (Chicago /2002/, r. Rob Marshall) nebo postmoderním zveličováním, kdy je sentimentálnost a výpravnost záměrně posunuta až na hranici únosnosti (Moulin Rouge /2001/, r. Baz Luhrmann).

West Side Story dodržuje základní postupy klasického muzikálu a rafinovanými narážkami trefně komentuje zásadní problémy americké společnosti počátku 60. let. I když dějově vychází ze slavné Shakespearovy tragédie Romeo a Julie, základní náčrt příběhu poskytl tvůrcům možnost k aktualizaci děje a poskytnutí komentáře k tehdejším poměrům.

Především se jedná o vleklé mocenské soupeření mezi Východem a Západem, známým jako studená válka. Spojené státy americké zde vystupovaly v pozici lídra v boji proti rozšiřujícímu se komunismu, což vedlo na přelomu 40. a 50. let k pověstnému „honu na čarodějnice“ iniciovaným republikánským senátorem Josephem McCarthym. V této éře celostátní hysterie byli v USA vyslýcháni státní úředníci, armádní činitelé i umělci, což často vedlo ke zbavení jejich funkcí či nucené změně zaměstnání.  Vyslýchán byl i spolutvůrce tohoto filmu – tanečník a choreograf Jerome Robbins. 

West Side Story tuto dobu neustálého strachu z komunismu a hrozící atomové války reflektuje prostřednictvím soupeření dvou gangů – Žraloků a Tryskáčů. Oba se vzájemně nenávidí a zkouší toho druhého nadobro vystrnadit ze svého území. Situaci nelze vyřešit diplomaticky – musí být použita hrubá síla, což později vede k tragickému vyústění a zbytečné smrti dvou členů gangu. Tato alegorie je navíc podporována bohatým výtvarným zpracováním, povšimnout si můžeme především všudypřítomné červené až rudé barvy, která neustále proměňuje svůj význam – značí vášeň, agresivitu, bolest i nebezpečí a dává tušit tragický vývoj. Stejně tak i v prostředí tehdejší Ameriky působila rudá barva jako varování, konkrétně před neustálým komunistickým nebezpečím.

Už v úvodní scéně filmu vidíme vůdce Žraloků oblečeného do rudé košile opřeného o zeď natřenou červenou barvou. Mísí se zde čistě estetické hledisko s příznakovým – postava má zlost, protože byla právě uražena, navíc v ní vře její žhavá portorikánská krev. Barevná a prostorová kompozice tyto pocity ještě umocňuje (viz obrázek výše).

Červená barva je využita i k charakterizaci hlavní hrdinky Marii – v její první scéně ji můžeme vidět oblečenou do bílých šatů označujících její nevinnost, kdy ještě neměla možnost být zatažena do žabomyšího soupeření dvou nepřátelských táborů. Už v tuto chvíli jsou ale šaty omotány rudou stuhou – příznakem nebezpečí, které opravdu přichází v podobě Tonyho. V závěrečné scéně, kdy je jejich láska definitivně odsouzena k zániku Tonyho zastřelením, je Maria oblečena do krvavě rudých šatů – teprve v tuto chvíli si nepřátelé uvědomí zbytečnost svého soupeření a nad mrtvým tělem se symbolicky usmíří, když ho vzájemně pomůžou odnést pryč od plačící Marii (viz obrázek níže). Nabízí se otázka, zda situace musela dojít tak daleko, že změnila životy všem zúčastněným a dospěla do bodu, ze kterého již není návratu. Stejný pocit zažívali i lidé v reálném životě – dospěje nakonec i tehdejší rozdělená společnost pohlcená vzájemnými souboji do situace, ze které již nebude návratu? Zobrazované události opravdu získaly na aktuálnosti ani ne rok po premiéře filmu, kdy světem otřásla neslavná Karibská krize, kvůli které téměř vypukla jaderná válka. Ta na rozdíl od filmu skončila „happy endem“.

I ve West Side Story ale dochází k symbolickému smíření již v polovině snímku, a to opět díky promyšlené barevné kompozici. Tony se po rvačce, ve které zabil Mariina bratra, vydá do jejího pokoje, kde se vzrušeně objímají a snaží se zapomenout na děsivost situace i to, že oba patří k „těm druhým“. Poté kamera najíždí na dveře vyplněné různobarevným sklem a zůstává na detailu, v němž se vzájemně prolíná červená i modrá. Ty jsou všeobecně vnímány jako vzájemně protikladné barvy, v té době navíc červená symbolizovala „Východ“ a modrá naopak „Západ“. Pomocí jednoho záběru tak dojde ve filmové rovině k symbolickému usmíření. Bohužel pro hlavní hrdiny jenom na krátkou chvíli.

Další aktuální téma, jež film zpracovává, se týká xenofobie a rasismu. USA jsou označovány jako „tavící kotel“, jelikož během několika století přišli do země příslušníci mnoha ras a národů. Hlavním důvodem jejich příchodu byly především nízká životní úroveň v rodných zemích a touha po lepší budoucnosti v zemi neomezených možností. Potýkali se ovšem s nenávistí starousedlíků a vytvářeli izolované skupiny pokládané v mnoha případech za spodinu společnosti. V tomto snímku můžeme vidět uzavřenou skupinu Portorikánců a jako jejich protivník zde vystupuje uskupení označované jako „Poláci“, i když národnost všech členů je přinejmenším sporná (v gangu Tryskáčů se vyskytuje minimálně jeden Ital a dalo by se polemizovat i o původu ostatních).

Rasový a xenofobní podtext je explicitně vyjádřen zhruba v polovině filmu při proslovu poručíka Schranka, kdy se nejdříve v přítomnosti obou gangů obrací ke skupině Portorikánců a dává jim najevo své pohrdání, povýšenost a neomezenou moc, když předtím, než je vyhodí z místnosti, říká: „Já vím, je to svobodná země a nemám na to právo. Ale mám odznak. Co máte vy?“ K Tryskáčům se pak Schrank chová s jistým pochopením a doslova je žádá, aby mu „pomohli vyčistit tohle místo.“ Poté co se mu ostatní zdráhají pomoci, začne se nevybíravě vyjadřovat i k nim, když je označí za „přistěhovalecký odpad“. Z pozice vysoce postaveného člena establishmentu otevírá hluboce zakořeněnou nedůvěru k cizincům a příslušníkům jiné rasy, jeho postoj je na jednu stranu těžko akceptovatelný, na druhou stranu ovšem zcela upřímný a z hlediska diváka naprosto jasně motivovaný. Svým chováním ale místo řešení situace pouze podněcuje vzájemnou nenávist mezi státním aparátem spolu s „ctihodnými občany“, které zastupuje, a mladými rebelujícími příslušníky národnostních menšin stojících na okraji společnosti.

Toto téma je přítomno i ve dvou hudebních výstupech, konkrétně v písních „America“ a „Gee Officer Krupke“. V prvním případě je konfrontován určitý naivní pohled na Ameriku jako zemi neomezených možností s realističtějším a pesimističtějším pohledem na věc. Ve slovních přestřelkách skupiny Portorikánců tak zaznívají odlišné argumenty, když například na větu „V Americe může být život šťastný,“ odpovídá protistrana: „Pokud v Americe umíš bojovat!“ Celá obhajoba amerického způsobu života podle jedné strany padá na rasové, na oko skrývané diskriminaci: „Jeden pohled na nás, a účtují dvakrát víc!“ Skupinu dívek vyzdvihující výhody života v Americe vede optimistická a tolerantní Anita, její postoj je následně podroben tvrdé zkoušce, když nejdříve spřízněnec skupiny Tryskáčů zabije jejího milence, a Anita samotná je touto skupinou trýzněna a málem znásilněna při pokusu o pomoc hlavním hrdinům. Do toho v hudebním podkresu ironicky zaznívá variace na „Americu“ a Anita tak naplno podléhá deziluzi a je nucena přehodnotit své životní postoje.

V případě písně „Gee Officer Krupke“ se dostáváme ke střetu mezi mladou, nepochopenou generací, jež musí jednak čelit nátlaku ze strany státní moci reprezentované ochránci pořádku, druhak se jí nedostává podpory ani v rodinném zázemí. Rodinní příslušníci členů gangu Tryskáčů jsou zde vykresleni jako alkoholici, feťáci a jiné pochybné existence. Z toho důvodu jsou členové skupiny nuceni trávit svůj život mimo svůj domov a sami se probíjet životem. Doslova můžeme při tomto vystoupení zaslechnout tvrzení: “Nejsme žádní delikventi, jsme pouze nepochopení.“ Trefně tak vystihují střet generací a vzájemné neporozumění mezi dětmi a rodiči. Příčinou toho se ukazuje být nedostatek sociálního cítění a využívání represe namísto pochopení nebo rozumného dialogu. Tato kritika je s nadsázkou vyjádřena jedním z oněch „delikventů“: „Hej, trpím sociální chorobou!“

Ve své podstatě tak West Side Story funguje jako kritický obraz doby podaný populární a srozumitelnou formou, která neztrácí svou sílu ani dnes. Prostřednictvím filmového média si tak můžeme uvědomit paralely s tehdejší dobou a s mírnými úpravami je promítnout i do současnosti. Problematika xenofobie, rasismu či vzájemného neporozumění je totiž v globálním měřítku stále aktuální.

Nebylo by z důvodů uvedených výše příliš férové vnímat West Side Story pouze jako zdatné vyplnění žánrové šablony a dalo by se ještě dlouze psát o významu tohoto filmu a rozebírat ho z různých stran – mohli bychom se zaměřit na srovnání Shakespearova dramatu a této filmové verze, rozepsat se o tanci jako vrcholném výrazovém prostředku nebo rozebrat bohatou výtvarnou stránku. To ale ponechám jiným. West Side Story totiž poskytuje prostor k rozboru minimálně o šíři diplomové práce, proto doufám, že se nakonec spokojíte s mým skromným výsekem.

West Side Story 

Režie: Jerome Robbins, Robert Wise

Scénář: Ernest Lehman

Kamera: Daniel L. Fapp

Střih: Thomas Stanford

Hudba: Leonard Bernstein 

Hrají: Natalie Wood, Richard Beymer, Russ Tamblyn, Rita Moreno, George Chakiris, Simon Oakland a další 

USA, 1961, 152 min. 

Česká premiéra: 12. 1. 2012 (AČFK)