(Anti)koncepce Zlín Film Festivalu

GLOSA: 53. Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež – MILAN CYROŇ – 

Zlínský Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež se rád honosí množstvím promítaných filmů nebo počty diváků a hostů, přičemž před poslední zmíněnou kategorii bych si dovolil vložit příslovce „zejména“. Člověk má totiž chvílemi pocit, že je tento festival spíše o hostech než o samotných filmech. Konec konců právě na zvučná jména lze velmi dobře nalákat diváky, které každá akce tohoto typu pochopitelně potřebuje. A o tom, že se jich po Zlíně v průběhu festivalu pohybuje skutečně nemálo, není třeba pochybovat, nehledě na to, že oficiální prohlášení pořadatelů naznačují, že je o ně „velmi dobře postaráno“.1 Otázkou ovšem zůstává, zda se tak děje v případě hostů všech, nebo jen těch, které lze využít k propagaci festivalu, nebo těch, již se do Zlína každoročně vrací, aniž by v oblasti dětského či mládežnického filmu cokoli nového vykonali. Není mi totiž docela jasné, jak se na filmové události takového významu (alespoň podle organizátorů a vnějšího obalu) může stát, že se sotva pět minut před začátkem projekce objeví delegát a hledá před sály multikina hosta, jehož má na starosti. Nemluvě o tom, že dokonce ani neví, jak dotyčný režisér vypadá. Anebo že se jiný tvůrce marně shání po informaci, kdy mu bude přistaven automobil, jež ho dopraví domů, načež se ji dozví pouhých čtyřicet minut před hodinou H. Ale patrně jde jen o „hnidopišské“ poznámky, neboť důležité přece je, že se hosté mohou projít po červeném koberci a diváci se s nimi vyfotografovat…

Ale hosty stranou, protože se domnívám, že na prvním místě by měly být filmy. Jedna známá poznamenala: „Zvláštní, že nejdrsnější filmy vždycky vidím na festivalu pro děti a mládež,“ čímž komentovala svůj divácký zážitek ze snímku Larse von Triera Prolomit vlny (Breaking the Waves, 1996). Ten dramaturgové zařadili do cyklu prezentujícího dánskou kinematografii. Již delší čas mi není zcela jasné, z jakého důvodu se v rámci dětského a mládežnického festivalu každý rok uvádí sekce věnovaná nějaké národní kinematografii. Ano, pokud by zahrnovala snímky pro děti a mládež, bylo by to velmi žádoucí, ale co zde dělají snímky jako Idioti (Idioterne, Lars von Trier, 1998) či Hon (Jagten, Thomas Vinterberg, 2012)? Jedinou motivací pro takto pojaté sekce snad může být snaha přilákat do festivalového kina dospělého diváka. Proč však tato sekce obsahuje mnohem více titulů nežli jakákoli sekce věnovaná mladšímu obecenstvu (opomenu-li soutěže animovaných filmů pro děti a dejme tomu i studentských filmů)? Při pohledu na program zlínského festivalu si nelze nemyslet, že již několik let nemá žádnou koncepci a snad ani dramaturga, čemuž nasvědčuje i další sekce nazvaná Na společné cestě. Ta zahrnovala osm nesourodých děl slovenské kinematografie, např. baladu Drak sa vracia (Eduard Grečner, 1967), normalizační koprodukční komedii Rača, láska moja (Rača, ljubov moja, 1977) nebo Fontánu pre Zuzanu (Dušan Rapoš, 1985), již lze jako jedinou adresovat mládeži. Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, na základě jakého klíče byla tato sekce sestavena, načež jsem se dozvěděl, že jde o slovenské filmy, v nichž hrají čeští herci. Nejen že jde o dosti pochybný koncept, ale ani v rámci něj se nepostupovalo tak, aby byla vytvořena skutečně reprezentativní sekce. Z jakého důvodu se na „společné cestě“ nacházejí pouze čeští herci ve slovenských filmech a nikoli už slovenští herci ve filmech českých? Proč se sekce nerozšířila o slovenské filmy režírované českými režiséry a naopak? A když už povrchní koncept „několika málo slovenských snímků s českými představiteli hlavních nebo aspoň vedlejších rolí přijmeme, na základě čeho se vybralo zrovna těchto osm filmů, když čeští herci a herečky účinkovali (a stále účinkují) v nespočtu dalších? Tak jako tak tento postup považuji za dosti ledabylý, už jen proto, že k účasti českého herectva ve filmech produkovaných Československým filmem Bratislava docházelo zcela běžně a nejde tedy o nic neobvyklého, jak se ostatně pokoušel vysvětlit Pavel Taussig dětem přítomným na projekci Južné pošty (Stanislav Párnický, 1987).

A tak jako program zlínského filmového festivalu drží pohromadě díky nejrůznější oslím můstkům, také já se jedním takovým dostávám k poslední poznámce. V jednu hodinu odpoledne promítaná Južná pošta totiž v žádném případě není snímkem pro děti. Nelze se proto režisérovi divit, že jej delegace třetích až pátých tříd poněkud zaskočila, nemluvě o žácích, kteří si po celou projekci nevěděli s prezentovaným filmem rady stejně jako se slovenštinou autorova úvodu. Pedagogové si samozřejmě mohli zjistit, o jaký snímek jde, ovšem není s podivem, že u titulu s dětským hrdinou uváděného na festivalu pro děti a mládež automaticky předpokládali filmové dílo adresované právě dětem. Takže proč je na to nikdo ze štábu alespoň neupozornil, když se na projekci nahlásili? Proč se na zlínském festivalu promítají vedle dánských i slovenské filmy pro dospělé (bez ohledu na padesátileté výročí SFÚ)? Využiji-li tedy s pomocí Dnů dánské kinematografie dalšího oslího můstku, vytane mi na mysl jedna replika ze Shakespearova Hamleta. Ne že bych chtěl v souvislosti se zlínským filmovým festivalem hovořit o hnilobě, avšak jsem přesvědčen o tom, že minimálně z hlediska dramaturgie opravdu nemá žádnou koncepci, ale spíše antikoncepci. Pokud má tato kulturní událost zůstat i nadále pro děti a mládež, měli by se organizátoři zamyslet nad tím, jak s pomocí pečlivější a promyšlenější dramaturgie vytvořit funkční festivalový koncept. Protože ačkoli došlo k personální obměně na postu programového ředitele, nešvary, na něž někteří v minulosti upozorňovali2 i nadále přetrvávají.