Porno optikou Východu a Západu

REPORT: Berlinale, 63. ročník (druhý den) – ONDŘEJ PAVLÍK –

V pátek byly na Berlinale v půlhodinovém rozestupu promítány dva snímky o závislosti na pornu, indonéský Something in the Way a americký Don Jon’s Addiction. Sekce Panorama je letos plná provokativního sexu – dnes se koneckonců promítá Lovelace, fikční portrét slavné pornohvězdy. Málokdy se ale nabízí příležitost porovnat v přímé konfrontaci dva filmy, které oba pojednávají v zásadě o tomtéž, ale jinými prostředky, jiným tónem a s jiným vyzněním.

Something in the Way mladého režiséra Teddyho Soeriaatmadji je poměrně klasickým zástupcem nízkorozpočtového nezávislého snímku, v němž figuruje minimum herců a jednoduchý příběh vyvažuje silný významový rámec. Mladý taxikář Ahmed má zjevný problém navázat skutečný kontakt se ženami a nahromaděné vnitřní napětí vybíjí masturbací v autě nad vystřiženými fotkami z časopisů a domácím sledováním porna na dvd. V první (nejdelší) ze tří kapitol film tráví nejvíce času představováním Ahmedovy rutiny, přičemž si v tom počíná docela ostýchavě – žádné agresivní frontální útoky na divácké smysly, v hlavní úloze se ocitá rolička toaletního papíru, rozostřené záběry porna a utrápená tvář hlavního hrdiny. Sledování to není jednoduché; z části kvůli Ahmedově chcípáctví, ale také protože snímek neposkytuje dostatečný vhled do postavy a příčin její situace. Film určité vysvětlení nabízí – Ahmed je věřící muslim a pravidelně navštěvuje náboženská kázání, která sex považují za něco nečistého. Ve formě z kontextu vytržených a poněkud tezovitých scén je to ale pohled nutně zjednodušující.

Souběžně s Ahmedovou osobní linií je postupně rozvíjena jeho interakce s Kinar, prostitutkou bydlící v sousedním apartmá. Oba se opakovaně potkávají na chodbě, když se Kinar nemůže kvůli rozbitým dveřím dostat do svého bytu a nesmělý Ahmed má nejprve problém jí vůbec nabídnout obyčejnou pomoc. Postavy se pak více sblíží poté, co Ahmed začne taxikařit v ulici plné prostitutek. Film naznačuje určitou možnost pozitivní změny v Ahmedově nanicovaté existenci, když jej přirozeně aktivnější Kinar svede. Vše ale naopak ústí v katastrofu intimních rozměrů.

Something in the Way se prezentuje jako „realistické“ drama z prostředí Jakarty, kde opresivní islámské učení vyvolává patologickou posedlost sexem, s níž si ne každý dokáže poradit. Stereotypním, mnohdy opakujícím se záběrům a scénám lze ale vyčíst vykonstruovanost, která v tomto modu působí spíše nemístně. Voyeurská kamera, která se vzhledem k ožehavosti tématu drží až překvapivě zpátky, se nejprve jeví jako nešťastné tvůrčí rozhodnutí, ale poté přece jen získává svoje ospravedlnění v Ahmedově ostýchavém a pokřiveném pohledu na ženy. Opatrné nakukování, které má tendenci diváka ukolébat, je nakonec vyváženo nečekaně explicitní, ale chytře ztvárněnou brutalitou. Přestože Something in the Way načrtává svoji sociální kritiku snad až příliš hrubými obrysy, je nakonec zejména formálně zajímavým filmem účinně zapojujícím zdeformované hledisko své postavy.

Režisérský debut Josepha Gordon-Levitta, výrazného amerického herce z nastupující generace, je vůči indonéskému snímku v řadě ohledů v přímém protikladu. Don Jon’s Addiction vcelku očekávaně odráží produkční prostředí, v němž vzniknul, a samozřejmě také obsahuje emblémy západní kultury jako takové. Oproti východoasijskému nízkorozpočťáku, který ukazuje společnost netknutou internetem, je Levittův snímek obrazem závislosti na snadno dostupném streamovaném pornu. Tomu se podřizuje také stylistická stránka filmu založená na souboru rychle stříhaných, mediálně různorodých montáží, v nichž splývá okno webového prohlížeče s kamerovým záběrem. Don Jon’s Addiction jde ale proti proudu především v kontextu současného trendu romcomů.

Hollywoodské romantické komedie v posledních letech zalila vlna postmoderní ironie, kdy se nejvýraznějším ozvláštňujícím znakem stalo uvědomelé reflektování známých klišé. Filmy jako Bláznivá, zatracená láska (Crazy Stupid Love) nebo Kamarád taky rád (Friends with Benefits) na diváka neustále pomrkávají rozličnými intertextuálními odkazy, jejich postavy jsou mediálně znalé a samozřejmě pohlížejí na osudovou lásku s despektem. Ve skutečnosti je to ale vymezení značně nedůsledné, protože navzdory vědomému odstupu postavy ve finále nenáviděným klišé (ironicky) podléhají.

Nejprve se zdá, že Don Jon’s Addiction půjde ve stejných šlépějích, když naznačuje klasické schéma děvkaře (JGL jako Jon), který se zamiluje do dokonalé dívky (Scarlett Johansson jako Barbara), a to přestože si uvědomuje vylhanost hollywoodské lásky. V Jonově případě ale není oním lákadlem vize šťastného svazku na věčné časy, ale iluze dokonalého sexu, který mu zprostředkovávají uživatelsky příjemná, potem nepáchnoucí pornovidea. Romantické komedie a porno tak ve filmu představují masově sdílené společenské fantazie rozdělené podle pohlaví (filmy pro holky, porno pro kluky). A ačkoli si film z těchto moderních náboženství (včetně toho reálného křesťanského) utahuje a ve výsledku je i překonává, jsou tato východiska založená na těžko obhajitelné stereotypizaci.

Přesto je na filmu sympatické, že řešení nevidí ve zvýšené dávce ironie, protože Jon není popkultury znalý, předčasně zmoudřelý geek, ale „obyčejnej kluk“, co sedí doma v nátělníku, chodí do posilky a tátu doma poučuje o nových způsobech, jak sledovat fotbal. Když nakonec potká lásku, která není založená na povrchnostech, a „prozře“, nedokáže artikulovat, co se to vlastně stalo. Don Jon’s Addiction je proto ve svém vyznění až nezvykle upřímným příspěvkem k novodobým indie romcomům, kterému se daří vybočovat z převládajících, ve své repetitivnosti až únavných žánrových norem.