Ruský kapitalismus, německý western a skvostný „James Franco Project“

Ani v neděli  se mezi soutěžními filmy neobjevil favorit na Zlatého medvěda, přestože snímek Borise Chlebnikova A Long and Happy Life (Dolgaja sčastlivaja žizň) alespoň patřil k jasnému nadprůměru. Příběh soukromého zemědělce Saši, který na ruském venkově provozuje menší hospodářství a tají vztah s atraktivní blondýnkou z místního úřadu, uvozuje hlavní konflikt hned v první scéně: Saša je úředníky přemlouván vzdát se živnosti výměnou za finanční kompenzaci. Saša nejprve plánuje farmu skutečně prodat a za peníze se s přítelkyní přestěhovat do města, ale výbojná nálada jeho odhodlaných zaměstnanců ho přiměje změnit stanovisko.

Chlebnikov situuje dění do současného Ruska, ale podobná zápletka by se stejně tak mohla odehrávat i v dobách Sovětského svazu. Film ukazuje totalitní kapitalismus jako prostředí vykazující nápadnou podobnost s komunismem. Místo direktivně prosazovaného znárodnění je Sašovi prodej nabízen jako volba, na které navíc vydělá, ale ve chvíli, kdy se vzepře, vyjde najevo, že ve skutečnosti žádné jiné rozhodnutí nepřichází v úvahu.

Snímek se vydává cestou pozvolného a tísnivého rozkladu, kdy se Sašův mikrosvět z relativní rovnováhy postupně propadá až na těžko představitelné dno. Úvodní noční incident s hořícím domem ve vesnici tak zpětně působí jako předzvěst budoucího neštěstí. A Long and Happy Life ale nepůsobí vykonstruovaně, protože momenty zvratů jsou založené na pochopitelných osobních pohnutkách a motivacích. Vtažení do děje napomáhá také výborná ruční kamera, která evokuje styl sociálně realistických dardenneovek.

Oproti svému debutovému filmu Koktebel se zde Chlebnikov přiklání k více politicky uvědomělé tvorbě, ale stále využívá čistě poetizované obrazy jako interpunkci nebo k prohloubení atmosféry. Poslední dlouhý záběr na vodní hladinu, která se z poklidného vlnění pomalu stává rozbouřenou řekou, pak symbolicky shrnuje průběh celého filmu.

Německý western Gold Thomase Arslana je jedním z mála žánrových snímků v soutěži, ačkoli klasický vzorec spojovaný s původními americkými filmy samozřejmě nenaplňuje. Skupinka německých přistěhovalců, do níž vstupujeme spolu s Emily (krásná Nina Hoss) se v době zlaté horečky vydává na dlouhou pouť na Klondike. Brzy začne být zřejmé, že průvodce skupiny se v okolní nebezpečné krajině nevyzná a navíc se sem tam objeví podezřelí indiáni.

Motivem riskantní poutě do neznáma a silnou hlavní hrdinkou se Gold nejvíce podobá nedávnému artovému „westernu“ Meek’s Cutoff režisérky Kelly Reichardt. Ta si ale s žánrem dokázala poradit mnohem lépe, protože se vůči němu ostře vymezila, a to hned na několika úrovních: akademickým formátem, silně omezenou perspektivou vyprávění, jasně deklarovaným feminismem a celkovou nedořečeností. Gold disponuje pouze feministickými náznaky, ale jinak nenabízí nic osvěžujícího. Westernové prostředí tu vystupuje především jako historicky ospravedlnitelná kulisa, na jejímž pozadí se odehrává poměrně univerzální příběh. Skupinka se na své cestě podle očekávání potýká s překážkami a vnitřními rozpory. V pravidelných intervalech se počet členů družiny předvídatelně snižuje a snímek přitom ani nezvládá budovat výraznější dramatické napětí.

Gold tak představuje podivný druh evropského kvaziuměleckého westernu, kterého od obyčejného mainstreamu dělí snad jen větší míra rozvážnosti a citlivě zvolené kamerové kompozice.

A opět to nejlepší nakonec: Maladies všestranného umělce Cartera s Jamesem Frankem, Catherine Keener a Davidem Strathairnem je vynikající film o tenké hranici mezi uměním a šílenstvím. V oficiálním festivalovém katalogu je film popisován jako portrét duševně nemocných lidí, ale to je pravda jen zčásti. Faktem je, že Maladies excelují ve vytváření jedinečné atmosféry, která plyne z pečlivě aranžované mizanscény (ta svojí vypiplaností a důrazem na kostýmy připomíná snímky Wese Andersona) a napůl nonsensových dialogových výměn.

Výsledkem je dokonalé znejistění diváka, který neví, zda se absurdním rozhovorům smát, nebo je brát jako neotřelé filozofování o povaze umělecké tvorby. Film neustále mění náladu, kolikrát během jedné scény a bez okolků mísí tragické a komediální prvky.

Maladies je velmi složité stručnými slovy přiblížit, tak snad jen pro srovnání několik snímků, které mi během uhranutého sledování vytanuly na mysl: Synekdocha, New York (Synecdoche, New York), Věčný svit neposkvrněné mysli (Eternal Sunshine of the Spotless Mind), Opilí láskou (Punch Drunk Love). Carterův film je minimálně stejně působivý, ale zároveň jiný než všechny tyto jmenované a z mého pohledu se ocitá ve vybrané společnosti.