Nenápadný půvab piva

RECENZE: Drinking Buddies (režie: Joe Swanberg, 2013) – ONDŘEJ PAVLÍK – 

Drinking Buddies na první pohled vypadají jako docela obyčejný americký „indie“ film. Přestože obyčejnost, nebo chcete-li všednodennost, je skutečně jednou z určujících vlastností snímku, je omyl ji vnímat jako znak průměrnosti. Drinking Buddies je naopak třeba chápat jako jedinečné prolnutí žánrových východisek typických pro hollywoodské rom-comy s poetickými principy nezávislého „hnutí“ mumblecore.

A protože mumblecore je v českém prostředí stále velkou neznámou, je na místě krátký exkurz. Výrazem, který veřejně poprvé použil režisér Andrew Bujalski v rozhovoru pro server Indiewire, bývají označovány microbudgetové produkce mladých amerických tvůrců, jež spojuje práce s neherci, improvizované dialogy, (převážně) ruční digitální kamera a v tematické rovině problémy současných (amerických) twenty-thirtysomethingů. Vzhledem k tomu, že jednotliví tvůrci (kromě Bujalského například bratři Jay a Mark Duplassové, Kentucker Audley nebo Joe Swanberg) běžně účinkují ve filmech svých kolegů, různě si vypomáhají nebo se citují, nabízí se z evropského pohledu mluvit o jakémsi druhu „nové vlny“. Na rozdíl od mnoha novovlnných uskupení ze 60. let ale mumblecore nemá silný ideologický základ a spíše vychází z prosté touhy levně točit vlastní filmy. To dnes umožňuje hlavně rychlý rozvoj digitálních technologií a s ním spojené nově vznikající cesty alternativní distribuce.1

Podmínky, v nichž není problém dokončit (a vydat) i několik nízkorozpočtových filmů za rok, s sebou samozřejmě přináší také negativa. Pojem mumblecore se tak brzy stal kromě jiného i synonymem pro snímky ve špatném slova smyslu amatérské, spíchnuté horkou jehlou a bez větší umělecké či výpovědní hodnoty. Tomu se nakonec nevyhnul ani Joe Swanberg, který je v rámci mumblecore zřejmě vůbec nejproduktivnějším tvůrcem. Po osmi letech od debutu Kissing on the Mouth se ale Swanberg ukazuje jako vyzrálá osobnost, která o svých oblíbených tématech – vztazích, sexu, filmech – dokáže točit jasně koncipované, osobité snímky bez režijních zaváhání.

Takoví jsou ostatně i Drinking Buddies, ve kterých Swanberg poprvé spolupracuje se známými hollywoodskými herci, především tedy s herečkami Annou Kendrick a Olivií Wilde. První jmenovaná se sice za svou dosavadní kariéru vyprofilovala v žádanou „nerdku od vedle“, ale současně dokázala utápět svůj talent účinkováním v sáze Twilight nebo v podprůměrné komedii Jak porodit a nezbláznit se. Druhá zase rychle získala status sexsymbolu, u kterého není tak důležité, jak hraje, ale že pěkně vypadá. Příběh Drinking Buddies navíc na papíře vypadá jako ztělesněný stereotyp romantických komedií. Kate a Luke, kamarádi z práce, se přitahují, ale oba jsou zadaní. Se svými protějšky pak podnikají společný výlet na chatu, kde alkohol začne rozmazávat hranici mezi jasně nalajnovanými vztahy.

Největší výhrou filmu ale naštěstí je, že onu neostrou čáru mezi přátelstvím a partnerstvím ohledává s velkou opatrností, a úspěšně se tak vymezuje vůči klasickým romantickým narativům. Ozvláštnění snímku přitom plyne právě z prostředků využívaných v mumblecore filmech, kdy se k improvizovanému herectví přidává zejména Swanbergův mírně pozorovatelský přístup, zdrženlivá režie a scénář upřednostňující náznaky před dramatickými kotrmelci.

Drinking Buddies vedle sebe nestaví dvojrozměrné postavy, jež by definovala jediná vlastnost (geek, drsňák, slušňačka, ďáblice), ale naopak tuto zjednodušující charakterizaci odmítají a komplikují. Atraktivní vzhled předurčuje Kate (Olivia Wilde) do pozice obletované krásky, tím spíš, že v pivovaru, kde pracuje, je mezi muži sama. Její přílišná svobodomyslnost jí však brání udržovat trvalejší vztahy. Luke (zarostlý Jake Johnson s kšiltovkou) svým přirozeným flirtováním s Kate působí jako sériový balič, jenže doma se svou konzervativnější přítelkyní Jill (Anna Kendrick) vede vážné hovory o svatbě. Jill pak na jednu stranu zjevně touží po stabilním zázemí, současně ji ale přinejmenším láká představa nového milostného dobrodružství. Ač může tento popis působit na papíře nepřesvědčivě, je to hlavně množství nuancí, jako třeba příklon Kate k tomboyismu, které z protagonistů dělá plnokrevné, uvěřitelné osobnosti.

Důvěra tvůrců v divákovu schopnost všímat si detailů a ty poté samostatně skládat dohromady se promítá i do stylistického pojetí filmu. V některých dialogových scénách jsou postavy po většinu času snímané najednou ve velkém celku, aniž by snímek během rozhovoru konvenčně přestříhával na detaily tváří. Najednou není podstatné jen to, co a s jakou mimikou postavy říkají, ale v jaké pozici se vůči sobě nacházejí a jak se v tu chvíli nonverbálně projevují.2 Emblematický je v tomto ohledu poslední záběr filmu, který na bezeslovné komunikaci stojí zcela. Přestože jsou jinak Drinking Buddies formálně nejkonvenčnějším Swanbergovým počinem, v práci s rámováním a délkou záběru jasně čerpají z režisérových vrcholně realistických snímků (All the Lights in the Sky, Uncle Kent), které už dříve mnohé přiměly k nadšeným srovnáním s tvorbou Johna Cassavetese.

Zdánlivě vyprázdněná herecká improvizace a percepčně náročnější styl tak méně pozorné diváky můžou vést k názoru, že se v Drinking Buddies vlastně nic neděje. K tomuto dojmu přispívá i nekonvenční dramatická výstavba filmu, v níž některé očekávatelné scény úplně chybí a jednotlivé dějové či spíše vztahové linie dolují dramatičnost z těžko předvídatelných situací. Sex tu sice visí ve vzduchu prakticky pořád, ale ve vyprávění se reálně téměř neobjevuje. A když už na něj dojde, jedná se jen o událost, o níž se mluví a jejíž okolnosti se řeší, ale kterou nám není dovoleno přímo spatřit. Díky této inteligentní zdrženlivosti pak snímek vyvolává emoce i v tak všedních chvílích, jakou je třeba usmíření páru, který procházel běžnou partnerskou krizí, aniž by se během ní rozcházel nebo sklouznul k nevěře.

Právě v tom, co zůstává nevyřčené, nerealizované nebo jen naznačené, tkví největší síla Drinking Buddies. V kontextu Swanbergovy kariéry, do níž ještě před dvěma lety přibývaly tak nepochopitelné nevkusnosti jako povídkový Autoerotic, tento film znamená konečnou fázi vítaného zmoudření, předznamenaného již několika menšími projekty. Je proto velmi potěšující sledovat, jak v nové americké indie scéně, původně vysmívané za nadprodukci pubertálních výstřelků, rostou režisérské osobnosti schopné točit dospělá, překvapivá a ucelená dramata.

Drinking Buddies

Scénář a režie: Joe Swanberg
Kamera: Ben Richardson
Střih: Joe Swanberg
Hrají: Olivia Wilde, Jake Johnson, Anna Kendrick, Ron Livingston, Ti West, Jason Sudeikis a další
USA, 2013, 90 min.