Drama v područí filozofického myšlení

RECENZE: Hannah Arendt (režie: Margarethe von Trotta, 2012) – MILOŠ KAMENÍK – 

Zahajovacím snímkem a jedním z největších lákadel letošního ročníku DAS FILMFESTu (festivalu, jenž mapuje aktuální trendy v německojazyčné kinematografii) byl nejnovější titul režisérské legendy německého filmu Margarethy von Trotta, jenž pojednává o osudech slavné poválečné myslitelky Hannah Arendtové.

Na první pohled vypadá film Hannah Arendt (2012) jako konvenčně natočené životopisné drama, jehož hrdina (v tomto případě hrdinka) reprezentuje vědecké poznání obtížně přijatelné pro většinovou společnost. Na rozdíl od filmů jako třeba Kinsey (2004) zde nestojí v centru příběhu osobní drama jedince střetávajícího se s „nevědoucí“ většinou, které tak hrdinu(ku) staví především před morální dilema (byť i tato rovina je přítomna), ale zaměřuje se na samotnou podstatu problému, jímž se hrdinka profesně zabývá.

Snímek zapadá do kontextu režisérčiny filmografie. Zaobírá se v něm osudem silné ženské osobnosti, nikoli však pouze v psychologické rovině, ale i na úrovni její společenské angažovanosti. Už v debutové Ztracené cti Kateřiny Blumové (1975), natočené v režijním tandemu s Volkerem Schlöndorffem, se tématem stává politicky motivovaný terorismus, podobně jako je tomu i v jejích nejslavnějších počinech Olověná doba (1981) nebo Rosa Luxemburg (1986). V návaznosti na tyto tituly obsadila do hlavní role Barbaru Sukowu, hvězdu svých starších filmů.

Osu vyprávění očekávaně tvoří proces s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem vedený z kraje 60. let Izraelci, jenž Arendtová z pozice židovské intelektuálky reflektovala sérií článků pro The New Yorker. Ty způsobily ve své době velký poprask, stejně jako kniha, která z nich vzešla (Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla, pozn.: kniha vyšla v roce 1963).

V rámci vyprávění lze vysledovat tři základní linie. Primárně tak můžeme v příběhu vnímat vztah tvrdošíjné ženy k jejím blízkým (především postava manžela připomíná podobně „nevyrovnaný“ vztah silné ženské postavy a submisivního muže např. ze Železné lady; 2011), ale i ke kolegům a spolupracovníkům, kteří se s ní kvůli její (a často i své) zatvrzelé povaze dostávají do konfliktů. Šéfredaktor The New Yorkeru musí Arendtovou bránit před redakčními kolegy, když není schopná dodržet termíny odevzdání textů. Ona sama se musí potýkat s vedením univerzity, Izraelci, nemluvě o stovkách anonymních dopisů a telefonátů. Žena si musí stát za svou pravdou, byť je vystavena enormnímu tlaku okolí, který postupně více a více ohrožuje její osobní život. V tomto ohledu film není nijak výjimečný a nic nového nepřináší, variuje tucty podobných dramat.

Druhou linii tvoří úvahy a rozpravy týkající se procesu s Eichmannem, jenž Arendtová zkoumá. Mohli bychom v této souvislosti hovořit i o tzv. „MacGuffinu“. Autentické sekvence ze soudních výpovědí se prolínají s úvahami a závěry, k nimž Arendtová dochází a které byly pro tehdejší intelektuály a pamětníky holocaustu skandální, přičemž dnes jsou známým a obecně přijímaným analytickým postojem. Při sledování černobílých archivních materiálů mě napadlo, zda by ve výsledku nebylo poctivější a účinnější natočit dokument a nezanášet téma smyšlenými kulisami soukromého života filozofky (nabízí se například srovnání s celovečerním dokumentem Eyala Sivana The Specialist, Portrait of a Modern Criminal z roku 1999, jenž byl uveden na letošním festivalu dokumentů v Jihlavě). I přesto se tato část filmu jeví jako nejnosnější a nejpřínosnější.

Na základě procesu došla filozofka k definici tzv. banality zla. Tehdejší veřejnost a soudci se na události druhé světové války dívali schematicky jako na abstraktní střet dobra a zla, což jim postačilo k černobílým soudům, ale eliminovali skutečnou analýzu příčin a povahy skutků s holocaustem spojených. Eichmanna, jenž se hájil tím, že není vinen smrtí tisíců Židů, protože jen loajálně plnil rozkazy a byl součástí byrokratické mašinérie (anonymním kolečkem), Arendtová rozhodně nebrání, z čehož ji však tehdy téměř všichni obviňovali. Arendtová se snažila nacistovy myšlenkové pochody pochopit a zobecnit. Po prostudování mnoha hodin záznamů a tisíců stránek z vyšetřovacího spisu dospěla k závěru, že Eichmann se na nacistických zrůdnostech nepodílel kvůli nenávisti nebo fanatismu, ale protože kriticky nepřemýšlel ani nepochyboval nad děním, jehož se stal součástí. Eichmann se vzdal samostatného uvažování, čímž se však nezbavil morální odpovědnosti. Z podobného „prohřešku“ obvinila i Židy, kteří tím Němcům v genocidě dost napomohli. A právě tato úvaha strhla největší vlnu nevole.

Třetí dějová linie se odehrává v retrospektivách, v nichž sledujeme mladou Hannah Arendtovou, jak začíná studovat filozofii u tehdejší „star“ oboru Martina Heideggera. Byl to právě obdiv k jeho osobě a jeho způsobu myšlení, jenž pro ni byl tehdy určující. Heidegger, jak známo, povahu nacistického zla nedokázal prohlédnout. V jedné z retrospektiv snímku se s ním Arendtová setkává po válce a prochází deziluzí, když shledává, jak její někdejší vzor a milenec není schopen skutečné sebereflexe. I on, který ji naučil myslet, nebyl, stejně jako Eichmann nebo většina kritiků Arendtové, schopen autonomně promýšlet fenomény kolem sebe.

Snímek není sám o sobě filozoficky objevným prostorem, ale skrze narativní tvar inspiruje k zodpovědnému intelektuálního přístupu každého z nás. I navzdory tomu, že film nepřináší ani z formálního hlediska nic převratného, lze jen zalitovat, že obdobně podnětné dílo jsme v tuzemské hrané tvorbě dlouho neviděli a zřejmě ani dlouho neuvidíme.

Hannah Arendt

režie: Margarethe von Trotta
scénář: Pam Katz, Margarethe von Trotta
kamera: Caroline Champetier
střih: Bettina Böhler
hrají: Barbara Sukowa, Axel Milberg, Leila Anaïs Schaus, Janet McTeer, Julia Jentsch, Ulrich Noethen ad.
Německo / Lucembursko / Francie, 2012, 113 min.