Hodiny vaření pro starší a otrlé

TV – KRIMI: Hannibal – MARTIN MÜLLER –

Je dobré uvědomit si, že seriál založený na postavách z knihy Thomase Harrise Red Dragon má ve svém názvu jméno té z nich, která se v předloze objeví na sedmi stranách z cca 330. Stejně tak je dobré uvědomit si, že v prvním filmu veleúspěšné série o Hannibalu Lecterovi, Mlčení jehňátek, se představitel Hannibala Anhtony Hopkins objevil na plátně pouhých šestnáct minut – a v tak krátkém čase stihnul přesvědčit Akademii, aby mu udělila Oscara (jde o nejkratší dobu strávenou na plátně, za kterou byla tato cena udělena). Stále více promo filmů s Hannibalem Lecterem se zaměřovalo na Hannibala samotného, až to došlo do tohoto bodu, kdy vznikl samostatný seriál mapující počátky jeho vražedných choutek. Vskutku zajímavá geneze jedné vedlejší postavy.

Hannibal však používá dřívější díla týkající se této postavy jen jako inspiraci. V titulcích je explicitně řečeno, že je seriál založen na postavách z knihy Red Dragon. T. Harris sice v roce 2006 napsal knihu Hannibal Rising, která se má zabývat právě Hannibalovými počátky, tvůrci televizní série ji však ignorovali a stvořili zcela nový dodatek (a konec první série naznačuje dokonce přemazání začátku Red Dragon) k fikčnímu univerzu, jež se kolem doktora Lectera utvořilo. Jelikož je Harris jedním ze dvou hlavních scenáristů, může si to dovolit.

Hannibal vypráví o tom, jak se bývalý agent Will Graham (Hugh Dancy) dostal zpět k FBI, proč a jak probíhala jeho spolupráce s Hannibalem Lecterem ve snaze dopadnout „Rozparovače z Chesapeake“ a jak se nakonec přišlo na to, že Hannibal je kanibalistický vrah. Přes pomalý rozjezd se okolo 5. – 6. dílu konečně dostala v plné míře ke slovu postava Hannibala Lectera a ještě před strhujícím – a pro znalce předlohy a předchozích adaptací dost možná šokujícím – závěru 1. série byla tvůrci potvrzena série 2. Zajímavostí je, že společnost Dino de Laurentise se produkčně podílela na dvou posledních filmech o Hannibalu Lecterovi (Hannibal Rising a Red Dragon) a sám Dino de Laurentis produkoval tři filmy předcházející (Silence of the Lambs, Hannibal, Manhunter).

Horor, nebo kriminálka?

Zpočátku pilotního dílu se zdá, že půjde o víceméně klasický krimiseriál, na jehož konci bude dopadení Hannibala Lectera (Mads Mikkelsen). Už v průběhu nám však styl naznačuje, že nic není tak, jak se na první pohled zdá. Ačkoli narace spočívá v odhalování zločinů a rozvíjení vztahů mezi postavami, mizanscéna, záběrování a především hudba nám dávají najevo, že zde máme co do činění s prvky hororu, pokud ne rovnou subžánru splatter.

Hned v pilotu si divák užije cákání krve ve slow-motion a vyjevených obličejů zavražděných a propíchaných nahých těl až až. V dalších dílech se stupňuje nejen brutalita zločinů (lidé pohřbení zaživa, vrostlí mezi houby; člen orchestru propíchlý cellem, na které se dá hrát; „totem“ z hromady lidských těl; „andělé“, tedy zavraždění, jejichž „křídla“ tvoří odřezaná kůže zavěšená ze stropu atd.), ale důraz je kladen především na mystické, znepokojivé a hororové motivy, jež je provázejí. Vše je ztvárněno naturalisticky (na maskách, kostýmech a efektech někdo odvedl pozoruhodnou práci) a nejen to: oběti jsou nejprve nalezeny, poté je v Grahamově mysli přehrán proces jejich zavraždění a znetvoření, následně jsou mrtvoly rozebírány v pitevně FBI a nakonec o nich Graham většinou ještě přednáší na univerzitě – samozřejmě s použitím fotografií zvětšených na velké plátno. V jednom z posledních dílů se dokonce operuje s „živou zombie“ – ženou, jež trpí Cotardovým syndromem a myslí si, že je po smrti. K tomu všemu skutečně jako zombie vypadá a scény s ní jsou podávány tak, jak to známe z klasických hororů – znetvořená (opět geniální maskérská práce) postava s dlouhými vlasy nahlíží v noci přes okno, schovává se pod postelí, odkud vykukují její oči, z nichž běhá mráz po zádech ještě několik týdnů po zhlédnutí příslušného dílu.

Hudba tvoří podkres snad každé druhé scény ve filmu, tedy dá-li se o neurčitém dunění, hučení, dlouhých táhlých tónech smyčcového nástroje apod. prohlásit, že jde o hudbu. Vytváří znepokojivou a napjatou atmosféru ve scénách, které by bez ní vyzněly chladně a neutrálně. Dodává slovům znepokojivý rozměr, graduje nejhrozivější scény, akcentuje hrůznost vražd a dodává celému seriálu nádech duchařského hororu.

A pro úplnost lze říci, že Hannibal Lecter do jisté míry splňuje nároky na monstrum1, jak ho definoval N. Carroll v knize The Philosophy of Horror2. Hannibal je nebezpečný, o tom není pochyb. Chce zničit identitu Willa Grahama a zároveň vraždí lidi. Je obklopen „krásnými“ věcmi (vybrané pokrmy, klasická hudba, padnoucí oblek), to vše je však v kontrastu k tomu, co o něm divák ví – že pokrmy jsou z lidí, že klasická hudba končí propíchnutím hudebníka vlastním nástrojem apod. (jde tedy o hrozivou metonymii3 ). Hannibal, jako správné monstrum, vyvolává strach a hnus. Je to fúze kanibala a člena vybrané společnosti. Jako vysoce kulturní člověk si libuje ve vážné hudbě a vybraných pokrmech, zároveň však provádí zvěrstva, která by jeho kultura bez milosti odsoudila. Je kombinací (zkříženinou) toho, co je normálně oddělené 4. Neváhá lékařsky experimentovat na lidech. Je emočně chladný a nestabilní, v jeden moment tvrdí, že Graham je jeho přítel, v následujícím ho žene do mentální i fyzické záhuby. Vraždí a konzumuje své pacienty. Samotná jeho existence je hrozbou pro nastolený morální řád fikčního světa seriálu i našeho světa aktuálního. Tak trochu se podobá opozici Jekyll/Hyde, kdy je divákovi předváděn většinou ve formě Jekylla a až ke konci série se naplno projevuje hydeovská stránka jeho osobnosti – stejně jako v původním textu Strange Case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde. Kromě toho má animálně vytříbený čich, kterým dokáže přesně určit parfém ženy Jacka Crawforda nebo odhalit nádor na žaludku svého učitele. Jak píše Alain Corbin: „Vědecké názory vrhají tabu na používání čichu. Čichání, dokazování dobrých olfaktorických schopností (…), to vše budí podezření. Vědci z těchto ukazatelů usuzují na bestiální spřízněnost, nedostatek rafinovanosti, porušování přijatých zásad; zkrátka krach jakéhokoli učení definujícího sociální postavení. Čich je v hierarchii ostatních smyslů spolu s hmatem na nejposlednějším místě a Kant usiluje o jeho odsudek estetický.“5

Doktor Hannibal Lecter je pouze slupkou, pod kterou se skrývá nebezpečné zvíře. I proto nám jeho postava nahání hrůzu, i proto má série tak výrazný hororový nádech. Samozřejmě jej lze jako monstrum v Carrolově pojetí kvalifikovat jen volně, jelikož Carroll jako jednu z důležitých kvalit monstra uvádí jeho neskutečnost. Monstrum není skutečné, jde jen o návrh možné existence takového tvora, zatímco ze zpravodajství, černých kronik a časopisů zabývajících se kriminalistikou víme, že čas od času se někdo Lecterova formátu vyskytne i v našem aktuálním světě.

Každý (manipuluje) s každým

Při popisu struktury a způsobu vyprávění budu volně operovat s teorií seriálové fikce Radomíra Kokeše, jejíž pojmosloví mi pro tento případ připadá více než vhodné.

Hannibal se tváří jako krimi seriál s hororovými prvky, jehož jednotlivé díly se soustředí na vyřešení určitého případu, přičemž skrze tyto díly procházejí dlouhodobější narativní linie (nebo chcete-li subsvěty), týkající se hlavních postav, jejich vývoje a vztahu mezi nimi. Divákovi však zřejmě nepotrvá dlouho přijít na to, že jednotlivé případy zde hrají druhé housle a čím více dílů přibývá, tím komplikovanější a zamotanější jsou dlouhodobé linie, zatímco ty krátkodobé (týkající se případů) začínají působit jako ozdoba nebo vycpávka hlavního děje.

Můžeme říci, že v seriálu se protkává několik ideologických subsvětů6, které stojí v protikladu, ale shodou okolností jsou naoko nuceny spolupracovat. Máme zde Jacka Crawforda, komisaře, který je doslova posedlý dopadením vraha zvaného „Rozparovač z Chesapeake“ a který spolupracuje s týmem vyšetřovatelů. V tomto úsilí jim pomáhá Will Graham, psychicky nestabilní bývalý člen FBI s doslova chorobnou představivostí (otázka jeho nestability je poněkud složitější, jelikož Grahamova postava se v pilotním dílu charakterizuje takto: „Mám blíž k Aspergerovu syndromu a autismu než k narcismu a sociopatii.“7, nicméně producent a scenárista Bryan Fuller poznámenává pro Writers Guild of America8: „Will Graham má v pilotním dílu repliku, ve které popisuje svůj stav jako pomezí Aspergerova syndromu a autismu, ale ve skutečnosti netrpí ani jedním z těchto onemocnění. Má poruchu empatie, díky které se příliš vciťuje a dokáže se tak k myšlení jiných vztahovat více než normální člověk.“9 O jeho „syndromu“ se pak postavy vyjadřují většinou jako o „čisté empatii“, žádné známé psychické poruchy, deformace nebo choroby nejsou v souvislosti s ním mimo pilot zmiňovány). Tento „dar“ mu neumožňuje vytvořit si dostatečný odstup od osobností vrahů, jejichž myšlenky se snaží rekonstruovat, a je tak možná spíše prokletím, jelikož ústí v noční můry a celkovou psychickou nestabilitu jeho osobnosti (s trochou nadsázky by se dalo říci, že jde o variaci na moderní pojetí komiksových superhrdinů, kteří v současných filmech stále častěji tematizují i to, co jim jejich schopnosti berou nebo v čem je omezují). I proto jsou na něj „nasazeni“ dva psychologové, kteří mu mají pomoct vyrovnat se s brutálními vraždami a zrůdnými zabijáky, se kterými se bude denodenně stýkat.

První ze dvou psychologů, Alana Bloom, sice stojí na straně vyšetřovatelů a pomáhá jim v dopadení vraha, nicméně s přibývajícími díly se stále více a více staví do opozice vůči Jacku Crawfordovi – má obavu o Grahamovo psychické zdraví, podlomené dlouhodobou účastí na vyšetřování, a chová k němu romantické city. Druhým psychologem je Hannibal Lecter, jehož důležitost s přibývajícími díly stále narůstá s tím, jak se stále častěji stává hybatelem děje a katalyzátorem nejrůznějších vztahových peripetií mezi postavami, až nakonec zhruba od poloviny seriálu tvoří s Grahamem ústřední duo. Vývoj vztahu těchto dvou postav pak tvoří jednu z nejsilnějších, pokud ne nejsilnější narativní linii (subsvět), která seriálem prochází. Lecterovy motivy jsou od počátku nejasné. Pomáhá sice kriminalistům s dopadením vrahů, nicméně hned prvního z nich telefonátem varuje, že FBI je mu na stopě. V navazujících dílech se stále více a více poodkrývá fakt, že Lecter sám je sériovým vrahem, až do předposledního dílu však není jasné, kolik lidí vlastně zabil a proč. Stejně tak není jasný jeho vztah ke Grahamovi. Lecter se sice své psycholožce Bedelii du Maurier (zřejmě není náhodou, že tvůrci vybrali pro tuto cameo roli právě hvězdu seriálu Akta X Gillian Anderson, jelikož atmosférou i některými motivy se zmíněnému seriálu blíží. Gillian Anderson něco podobného zmiňuje i v rozhovoru pro web Inquirer.net10: „Mám z toho pocit uzavřeného kruhu, protože Akta X začala chvíli po vzniku Mlčení jehňátek. A také mi krátce po začátku natáčení řekli, že moje postava je volně inspirovaná postavou Jodie Foster.“11 ) svěřuje s tím, že Grahama chápe jako svého přítele (díky Grahamově představivosti a empatii se Lecter konečně cítí někým pochopený), zároveň ale falšuje lékařské testy a zatají mu, že má encefalitydu – a to jen proto, aby mohl sledovat, jak bude jeho „vyšinutá“ mysl pracovat v horečkách. Jelikož Lecter lže ve filmu všem bez výjimky, není jasné, co si vlastně o kom myslí a hlavně čeho chce dosáhnout. Skutečně chápe Grahama jako svého přítele? Nebo je to jen vykonstruovaná lež, která má ošálit jak psycholožku, tak diváka a zakrýt pravou motivaci – a sice zničit Grahamovu osobnost, protože jen on je schopen odhalit Lecterovo tajemství. Poslední z důležitých postav je Abigail Hobbs (Kacey Rohl), dcera masového vraha, kterého Graham dopadl, zastřelil a do kterého se s postupem času více a více vžívá. Abigail je podezřelá z účasti na vraždách svého otce a Graham s Lecterem vůči ní cítí ochranitelský pud, cítí se jako její náhradní otcové.

Střetáváním těchto ideologických světů nebo motivací jednotlivých postav vzniká poměrně komplikovaná struktura vyprávění. Crawford chce dopadnout vraha a neváhá k tomu „vyždímat“ z Grahama poslední zbytky psychických sil. Graham chce dopadnout vraha a zjistit, co je špatně s jeho stále se zhoršující psychikou. Alana Bloom se snaží chránit Grahama před Crawfordem. Lecter dělá vše proto, aby nebyl dopaden, a mezitím neustále vraždí a pojídá lidi (přičemž často je naznačeno, že je servíruje svým hostům). Do toho se mísí nejrůznější menší katalyzátory jako např. smrt Crawfordovy bývalé podřízené Miriam Lass (Anna Chlumsky, její postava zemřela rukou Rozparovače) a umírání jeho ženy, které posilují jeho touhu zachraňovat životy alespoň při své práci, což v důsledku vede ke konfliktu s Grahamem a Alanou Bloom. Některé subsvěty týkající se samotných vrahů mají přímou spojitost s Lecterem – někteří se ho snaží napodobit, jiní se k němu prostě nějak „přiblížit“ nebo dosáhnout jeho obdivu. Jednou z důležitých postav je také Freddie Lounds (Lara Jean Chostorecki, ženská verze Freddyho Loundse z filmu a knihy Red Dragon), která svými neuváženými činy při honbě za sólokaprem několikrát uvede do chodu mechanismy, jež vyústí v dramatické zauzlení zápletky. Její výskyt je však spíše sporadický a oproti ostatním postavám neprochází vývojem a její motivace zůstávají stále stejné.

Banda psychopatů

Postavy samotné jsou „namíchány“ tak, že divák zřejmě nebude mít chvílemi jasno, komu fandit. Jack Crawford je statný, dominantní vůdce, který neváhá křičet po podřízených včetně Grahama a který nesnese jakékoli zpochybnění své autority. Ke Grahamovi se chová jako přísný rodič, kárá ho za neúspěch a naopak mu v některých momentech zdůrazňuje, že on je tou skálou, o kterou může Graham opřít svou nestabilní osobnost. Will Graham je další variací na „geniálního, ale tak trochu divného“ hlavního hrdinu – typ postavy známý jak z vážných (Monk, Sherlock, Perception), tak komických (Teorie Velkého třesku) děl napříč mediálními formáty. Seriál klade na tuto stránku jeho osobnosti větší důraz než kniha nebo její dvě filmové adaptace. Hannibal Lecter je podán o dost jinak, než jak jej ztvárnil Anthony Hopkins. Mikkelsenův Lecter je chladnější, méně démonický, pragmatický, potlačuje emoce. Dokonce i ve vypjatých momentech zůstává ledově klidný a každý jeho čin jako by byl dlouho dopředu naplánován. Abigail Hobbs se pokouší vyrovnat s traumatickými zážitky nejprve tvrdohlavým potlačováním traumatizujících pocitů, posléze se upíná k Lecterovi, jelikož spolu sdílejí tajemství. Zpočátku je k okolí chladná, posléze se odhalují temnější stránky její povahy a minulosti a divákův pohled na ni je převrácen naruby. Odhalení jejích tajemství jako by mělo suplovat absenci napětí týkající se odhalení Lectera, protože díky fenomenálnímu úspěchu adaptací knih o Hannibalovi s Anthony Hopkinsem v hlavní roli „všichni vědí“ nebo alespoň tuší, že je vrahem a kanibalem. Freddie Lounds je klasickou femme-fatale. Svůdná žena s výraznými zrzavými vlasy, oblékající se do moderních, někdy lehce výstředních šatů, se sklony vytáhnout z dotazovaných odpovědi skrze lichotky a flirtování. Ačkoli se na konci její činy obrátí proti ní, je její postava jasnou kritikou bulvární žurnalistiky, která se neštítí ničeho a obléká na sebe svůdný hábit zakrývající její prohnilost a mravní pokřivenost. Alana Bloom zastupuje „normálního člověka“ v tom smyslu, že netrpí žádnou obsesí, nemá maniakální sklony a je schopna normálních lidských citů. To ji odlišuje od většiny ostatních postav.

Noční můry nedůvěryhodného vypravěče

Zpočátku seriál informace dávkuje víceméně kumulativně12. Informace si protiřečí jen na úrovni vyšetřování zločinů, jak to známe z klasických kriminálek. Vyšetřovatelé hledají důkazy, spekulují nad jejich pravdivostí, porovnávají své hypotézy a nakonec dopadnou vraha. Na rozdíl od většiny krimi seriálů je ale narušeno pozitivistické paradigma, tedy postup od nalezení důkazů přes hypotézy, jejich potvrzování či vyvracení a nakonec pravdivou rekonstrukci případu s dopadením vraha. V Hannibalovi se Will Graham vždy nejprvé „vcítí“ do vraha a rekonstruuje detailně bod po bodu celý případ až na jedinou věc – identitu vraha. Ten je v rekonstrukci vždy zastoupen samotným Grahamem, což má symbolizovat i onu nemožnost vytvořit si od vrahovy mysli odstup. Grahamovo vciťování se je vždy výrazně vizuálně odděleno grafickým efektem (je jasné, že jde jen o psychický mikrosvět Willa Grahama). Noční můry trvají krátce a postava se po pár vteřinách probouzí, takže divák si nemusí příliš lámat hlavu s tím, co je realita a co jen představa (jinými slovy co je intradiegetická a co hypodiegetická rovina).

S každým dalším dílem je však tato divákova jistota narušována souběžně s tím, jak je narušována Grahamova vnitřní soudržnost. Přibývá komparativní a retrográdní distribuce informací. Ve zlomové scéně, která otevřeně nastoluje prolamování aktuálního a hypotetického světa, kráčí Graham po cestě následován jelenem, jenž se bude objevovat po celý zbytek série jako odkaz k vraždám (Lecter má v pracovně kovovou sochu jelena, Rozparovač napichoval své oběti na jelení parohy a vrah Hobbs měl v chatě ohromnou sbírku jeleních parohů). Divák si má myslet, že jde o další Grahamovu noční můru, z dálky se však přiblíží policejní auto a policisté probudí Grahama z náměsíčné chůze. Po jelenovi není ani stopy. Není jasné, zda to celé až do příjezdu policistů byl Grahamův sen, zda byl jelen jen jakousi metaforou – mrknutím na diváka – bez jakéhokoli příčinného vztahu ke světu vyprávění (a jde tedy, jak by řekli neoformalisté, o formu umělecké motivace13 ) nebo zda se jedná o něco úplně jiného. V jiném dílu se Graham natolik vžije do rekonstrukce vrahovy mysli, že náhle vyběhne celý zakrvácený ven z místnosti, aniž by on nebo divák tušili, co se vlastně stalo. Souběžně s tím, jak je důvěryhodnost Grahamovy percepce reality stále častěji zpochybňována, jsou divákovi předkládány indicie o tom, co se ve skutečnosti stalo. Seriál však často nechává poskytnuté informace na úrovni nepotvrzených domněnek a zanechává diváka s množstvím mezer – ať už se týkají motivací postav nebo skutečného průběhu určitých akcí – bez uspokojivých odpovědí. Divák se tak nachází ve zvláštním stavu, kdy díky intertextuálním vědomostem a určitým indíciím „ví, kdo za tím vším je“, ale ve skutečnosti si tím nemůže být jistý – a to i díky tomu, že seriál ho znejisťuje tím, s jakou lehkostí nakládá s odkazem předchozích textů hannibalovského univerza.

Odhalení klíčového tajemství jedné z postav ke konci série pak retrográdně přepisuje spoustu věcí v minulých dílech, vrhá nové světlo na některé dialogy a scény a především na vztahy mezi postavami.

Taková normální rodinka

Ačkoli se Hannibal určitě nesnaží předávat svým divákům nějaké poselství, na tematické14 (ve smyslu, jak s pojmy téma a význam pracují David Bordwell a Kristin Thompson15 ) rovině vyčnívá z mého pohledu nad ostatními implicitní význam týkající se odcizení, samoty a nemožnosti navázat vztah. Seriál nám předkládá obraz určitých profesí (vyšetřovatelé, psychologové, lékaři, novináři), jejichž zástupci mají „dáno“ prožívat svět jinak, než „obyčejní lidé“.

Will Graham je jako psychicky nestabilní člověk zástupným příkladem par excellence. Žije sám ve velkém domě plném nalezených zatoulaných psů, trpí nočními můrami, nemá rád oční kontakt, na svých přednáškách nekomunikuje se studenty (pouze „k nim“ mluví) a dost často to vypadá, že si vykládá jen tak sám pro sebe (v jedné z pozdějších epizod se tak skutečně stane). S tím, jak se jeho mysl drolí (přičemž seriál nedává divákovi dostatek informací k rozklíčování toho, jestli jde spíše o záležitost psychiky nebo fyziologického onemocnění, což se ke konci stává jedním z nejdůležitějších zdrojů narativního napětí), se stále více a více izoluje od zbytku světa a upadá do halucinací. Pro svou nestabilitu nemůže navázat romantický vztah s Alanou Bloom. Jedním z hlavních motivů, které v souvislosti s ním zmiňují snad všechny důležité postavy, je nutnost najít si v životě nějaký opěrný bod, stabilitu.

Hned v závěsu za ním je Hannibal Lecter. Zpočátku je divákovi představen jako sebevědomý muž bez pocitů, téměř stroj na psychoanalýzu, vraždění a zpracovávání lidského masa do delikátních pokrmů. V pozdějších dílech nám narace odhalí, že sám dochází k psycholožce, že o sobě pochybuje a že se také cítí nejistě a hledá stabilitu. Lecter sice všem postavám lže, nicméně faktem zůstává, že k psycholožce dochází stále a svěřuje se jí se svými pochybnostmi a pocity osamělosti, takže zřejmě zcela citově vyprahlý nebude.

V dílu, který se věnuje umírání Crawfordovy manželky, se několikrát zmiňuje nemožnost umírajícího přijmout pomoc i od těch zcela nejbližších lidí. Crawford se své ženě snaží být nablízku, chce s ní o její nemoci mluvit, ta ho ale vytrvale odmítá s tím, že on jí nijak pomoct nemůže. Crawford posléze nabádá Grahama, aby mu věřil a aby se o něj opřel, ten však něčeho takového není schopný.

Abigail Hobbs se marně snaží uniknout odkazu svého otce, ale její snahy začít nový život zkrachují. Sám fakt, že Graham a Lecter se cítí být jejími ochraniteli, dodává jejich vztahu bizarní nádech. V jednom dílu Lecter podá Abigail přírodní drogy a v následující sekvenci, v níž Abigail večeří s ním a Alanou Bloom, vidí místo jejich tváří tváře svých mrtvých rodičů. To celé korunuje fakt, že Lecter často připravuje jídlo z lidského masa. Vzniká tak doslova apokalyptický obraz: zfetovaná dcera sériového vraha (na jehož vraždách se sama podílela) večeří dost možná lidské maso s jiným sériovým vrahem – který zapříčinil smrt její matky, jejího otce a téměř i jí samotné – a psycholožkou, která o ničem z toho nemá ani ponětí. Když se jí Lecter zeptá, co vidí, odpoví: „Rodinu.“

To vše je explicitně (potvrzení implicitního významu významem explicitním) vyjádřeno v pozoruhodné scéně setkání Crawforda, Grahama, Lectera a Freddie Lounds, ve které vyjde najevo, že 5. nejčastější profese masových vrahů je chirurg (Lecter byl chirurgem), šestá novinář (Lounds), sedmá policista (Crawford a Graham). Freddie Lounds pak dokonce přímo poznamenává: „Jen si nás prohlédněte. Banda psychopatů, která si navzájem pomáhá.“16 

Sítě jsou nahozeny

Hannibal je smělý pokus o nabourání zavedeného „hannibalovského“ univerza novým přístupem, připsáním nových a snad i přepsáním původních textů (uvidíme v 2. sérii). Herecky je bezchybný, využívá zajímavého záběrování (např. střih přes osu, který ale nevypadá jako střih přes osu), hraje si s kostýmy, maskami i mizanscénou, staví na silných postavách procházejících proměnami, které se navzájem ovlivňují a spřádají tak hustou narativní síť, do níž je snadné se zaplést. Ze všech těchto důvodů to není seriál pro každého, do vysílacích formátů takové České televize by nejspíš nezapadl – a to je jenom dobře. Na mysl se dere otázka, kam budou směřovat další série. Půjde o nové, detailnější zpracování knižních předloh? Nahradí Mads Mikkelsen Anthonyho Hopkinse jako zažitou představu dr. Hannibala Lectera? Udrží si seriál svůj unikátní styl, nebo se ve vidině vyšší sledovanosti zhoupne blíže k hlavnímu proudu? Nezbývá, než počkat na příští rok.

Hannibal

Tvůrce: Bryan Fuller
Scénář: Bryan Fuller, Thomas Harris
Hudba: Brian Reitzell
Kamera: James Hawkinson, Karim Hussain
Hrají: Hugh Dancy (Will Graham), Mads Mikkelsen (Dr. Hannibal Lecter), Caroline Dhavernas (Dr. Alana Bloom), Hettienne Park (Beverly Katz), Laurence Fishburne (Jack Crawford), Scott Thompson (Jimmy Price), Aaron Abrams (Brian Zeller), Kacey Rohl (Abigail Hobbs), Vladimir Jon Cubrt (Garret Jacob Hobbs), Lara Jean Chostorecki (Freddie Lounds), Gillian Anderson (Dr. Bedelia Du Maurier), ad.
 

Použitá literatura:

BORDWELL, David & THOMPSON, Kristin (2012): Film Art: An Introduction. New York: McGraw-Hill
CARROLL, Noel (1990): The Philosophy of Horror: Or, Paradoxe/strongs of the Heart. New York: Routledge.
CORBIN, Alain (2004): Narcis a miazma. Praha: Argo.
KOKEŠ, Radomír (2011): Teorie seriálové fikce: Model analýzy vyprávění a fikčních světů televizního seriálu. Brno: Masarykova univerzita.

 Citované elektronické zdroje:

FAYE, Denis: It’s a Matter of Taste. Wga.org. 10. 50 2013.
PASTOR, Pam: Dana Scully is Hannibal’s psychotherapist. Inquirer.net. 18. 5. 2013.