Vinterbergovo morální kino

RECENZE: Hon (režie: Thomas Vinterberg, 2012) – DANIEL SZABÓ –

Filmy Rodinná oslava (Festen, 1998) a Submarino (2010) patří mezi základní kameny filmografie dánského režiséra Thomase Vinterberga. Minulý rok k nim přibyl také Hon, který vstoupil do naší distribuce. Rozhodně je to snímek, který si zaslouží pozornost a který patří mezi to zajímavější, co nabízí česká kina. Vinterberg Honem sice nedosáhl svého vrcholu v podobě Rodinné oslavy, ale vytvořil celkem zdařilou sociální a psychologickou sondu do maloměstského (vesnického) prostředí, které se tváří přátelsky a vstřícně, ale pod slupkou je plné nenávisti a pohrdání.

Hon by se dal nazvat jakýmsi morálním dramatem, ale zároveň může být (při troše fantazie) i westernem s prvky kriminálního žánru. Celý příběh je vystavěn kolem postavy Lucase (Mads Mikkelsen), který pracuje jako vychovatel v maloměstské školce a je obviněn dcerou svého nejlepšího přítele Thea (Thomas Bo Larsen) ze sexuálního obtěžování. Dojde k tomu poměrně jednoduchou cestou, kterou je přílišná aktivita a hloupost ředitelky místní školky. Ta uvěří (bez jakýchkoliv důkazů) malé Kláře, že ji Lucas sexuálně obtěžoval, a předá případ policii, která obviní Lucase z pedofilie. V té chvíli se Lucas stává štvancem a osamělým „westernovým“ hrdinou, kterého pronásleduje celé městečko. Postupně se přidávají s obviněním i další děti ze školky a spouští se lavina nenávisti. Jedinou oporu má Lucas v kmotrovi svého syna a poměrně nečekaně také ve vlastním synovi, který přijíždí otce bránit. Lucas se s manželkou rozvedl a dohaduje se s ní o tom, zda u něj syn bude moct bydlet. Vyprávění graduje prokázáním Lucasovy neviny a epilogem, který se odehraje po roce od Lucasova „případu“.

Vinterberg poměrně jasně uchopil rozdělení rolí ve svém vyprávění. Prolog filmu ukazuje Lucase jako čestného, charakterního a citově vyzráleho muže, který svou morálkou převyšuje okolí. Vinterberg tím dal legitimní zbraň do rukou diváků, kteří od počátku nemohou pochybovat o Lucasově nevině. Podobné téma Vinterberg rozvíjel i v Rodinné oslavě u postavy otce, kde také zkoumal otázku viny a neviny,  ale ani v jednom z filmů se nespokojuje s podbízivostí. Svou čest si musí Lucas doslova fyzicky obhájit a v určitých momentech mu jde i o holou existenci. Všichni jeho bývalí přátelé na venkově vlastní lovecké zbraně a na obranu svých dětí a rodin je neváhají použít. Vinterberg rozehrává také psychologickou válku, kde se neprávem obviněný musí bránit ne před policií, ale především před těmi, kteří ho nesmyslně obvinili. Tato paradoxní situace ovšem Lucasovi nabídne jedinečnou příležitost, jak prohloubit pouto mezi ním a jeho synem, kdy může svému dítěti konkrétně dokázat, jak vypadá čestné jednání.

Počin dánského tvůrce můžeme částečně kritizovat za jeho předvídatelnou katarzi, která nám ukáže usmíření Lucase a Thea. Vinterberg to ovšem nedělá nijak pateticky, ale spíše ukazuje již zmíněnou morálku člověka v tom lepším světle. To můžeme vyčíst i z nejdůležitější pasáže celého filmu, která se odehrává  za účasti všech vesničanů na Štědrý den v kostele, kde symbolické rozhřešení dává lidské svědomí a Bůh. Štvanec Lucas dokazuje sobě i ostatním, že on je tím morálním vítězem, který bojem za pravdu získal daleko víc, než by si sám představoval. Vinterberg ovšem nemá rád jasné a čisté konce svých fimů, proto v posledních deseti minutách vyprávění diváka naprosto zneklidní a donutí ho pochybovat o závěrech, které si v průběhu filmu vytvořil. Rodina, Klára, čáry na zemi, Theo, výstřel, neznámý střelec, puška v rukou syna – to vše Lucase opět znejistí a stává se důkazem toho, že žádné skutečné jistoty v lidském bytí nejsou, vyjma všudypřítomné smrti.

Jagten

Režie: Thomas Vinterberg
Scénář: Tobias Lindholm, Thomas Vinterberg
Kamera: Charlotte Bruus Christensenová
Hudba: Nikolaj Egelund
Hrají: Mads Mikkelsen, Alexandra Rapaportová, Thomas Bo Larsen, Susse Woldová, Annika Wedderkopp a další
Dánsko 2012, 111 minut
Česká premiéra: 10. 1. 2013 (CinemArt)