Kino na Hranici: Miláček George je tu!

V Těšíně nás kromě vřelých organizátorů přivítalo chladné počasí, podstatně chladnější než v předchozích letech. Možná i proto se uvažuje o posunu data přehlídky na pozdější, i když to bude spíš z důvodu kolize termínu v příštím roce s přehlídkou Finále v Plzni. Tato kolize by měla jistě za následek úbytek hostů k českým filmům, což by neprospělo jednak atmosféře festivalu, a také netradičním diskuzím po filmu, kde dotazy kladou především polští diváci, kteří mají na české filmy poněkud jiný pohled, než jsme u nás zvyklí.

Téměř plné kino Central zhlédlo druhý celovečerní film režisérky Miry Fornay Můj pes Killer. Úspěšný zástupce českého filmu na zahraničních, ale také domácích festivalech, kupříkladu čerstvé vítězství na festivalu Finále v Plzni, představuje jeden kritický den v životě mladého skinheada Marka, který se pohybuje v silně rasistickém, blíže nespecifikovaném slovensko-českém pohraničí. Film je typickým reprezentantem současného evropského artového filmu – v obsahové rovině společenská témata naroubovaná na mladého jedince a nedořečenost některých scén, ve stylové rovině nesmí chybět dlouhé záběry bez střihu s prakticky nulovým dějem. Můj pes Killer místy trpí nedostatečnou motivací činů hlavní postavy. Režisérka se na toto (a vlastně nejen na toto) téma v závěrečné diskuzi odmítala bavit. Podle jejích slov, když je film hotový, měl by se divák sám snažit pochopit chování jednotlivých postav a nedotazovat se tvůrce, pro kterého se jedná o uzavřenou záležitost. Filmu předcházel dvouletý výzkum skinheadské komunity, který se Fornay v několika málo scénách pokusila přenést do filmu. Skinheadem je také hlavní postava Marek, za jejíž ztvárnění dostal Adam Mihál cenu na Finále v Plzni. Mihál je neherec, který nyní (podobně jako kdysi Jiří Mádl) dostává další nabídky k natáčení. Práce s neherci je pro režisérku typická, nepředkládá jim hotový scénář, ale snaží se ve spolupráci s nimi postavu dotvářet. Zastává totiž názor, že na herectví nepotřebujete školu. Natož vysokou. Uvidíme, kam festivalový úspěch filmu posune režisérku dále.

Naším původním záměrem bylo reflektovat všechny projekce, které na Kině na Hranici navštívíme. Tato touha prakticky vyprchala hned druhý filmem – Cesta do lesa Tomáše Vorla. Trapnost, která nás zastihla v potemnělém sále, se s každou další minutou filmu zvětšovala. Nic na ní neubral bujarý smích převážně polských diváků, u kterého se nedalo rozlišit, zdali se jedná o reakci na rádoby vtipy odvíjející se na plátně či celkovou bizarnost snímku. Tomáš Vorel jen potvrdil svou sestupnou tendenci z pozice nadějného tvůrce 90. let, kterou korunuje několika posledními filmy (kupříkladu komedií Ulovit miliardáře).

Pomyslnou třešničkou na dortu včerejšího dne byla projekce polského černobílého televizního snímku z roku 2000 Velké zvíře, následovaná diskuzí s režisérem filmu a představitelem hlavní role, panem Jerzym Stuhrem. Stuhr je i autorem scénáře, který vznikl rozpracováním původního pětistránkové črty Krzysztofa Kieslowského z roku 1974. Film skrze téměř pohádkovou zápletku o manželském páru, jehož poklidný život na krátkou dobu prozářilo nečekané vlastnictví majestátního velblouda, tematizuje lidskou intoleranci. Ta se podle režiséra v lidech vyvíjí přes následující fáze: věc je nová/neznámá, tudíž se jí člověk začíná bát, strach vyvolává nenávist, nenávist pak nesnášenlivost, neznámou věc se tedy člověk snaží vyštvat či zapudit. Stuhr dokázal vytvořit jímavý tragikomický snímek, který svou atmosférou připomíná tvorbu jeho celoživotního vzoru, Federica Felliniho. Režisér v rámci diskuze po projekci ochotně odpovídal na dotazy a bavil celý sál historkami z natáčení. Vysvětloval například, jak vznikala scéna, v níž se velbloud zastaví uprostřed polní cesty a napije se z kaluže. Těžko velblouda donutit pít na povel, když dokáže žíznit celé měsíce. Stuhr prozradil, že na dno kaluže bylo nutné velbloudovi umístit lákavý pamlsek, mrkev. V momentě, kdy velbloud sklonil hlavu a ponořil čumák do kaluže, asistent odsával vodu skrytou trubičkou, aby hladina viditelně klesala. Stuhr pak v postprodukci osobně napodobil zvuk velbloudího srkání aby výsledná iluze byla dokonalá. Toto příjemné posezení bylo přerušeno až začátkem další projekce, nadšené publikum Stuhrovi spontánně děkovalo formou standing ovation.