Čtvrteční Kino na Hranici: Masakr a bílá myška

FESTIVALY: Kino na Hranici (3. 5.) – LUCIE KLEVAROVÁ, JAN JENDŘEJEK –

Včera jsme zavítali na projekci snímku Dozvuky polského režiséra Wladyslawa Pasikowského. Divadlo Adama Mickiewicze praskalo ve švech, smutným faktem zůstává, že českých diváků byla v sálu opět jen hrstka. Trefně nazvaný snímek tematizuje dozvuky stále živé problematiky druhé světové války a zaměřuje se na oblast z nejkontroverznějších, co se viny za válečná zvěrstva týče, střílí do vlastních řad. Námět filmu se přímo inspiroval knihou amerického historika polského původu Jana Tomasze Grosse Sousedé: Historie vyhlazení židovského městečka z roku 2001, která v Polsku vyvolala vlnu nevole. Gross v ní poukazuje na fakt, že ačkoliv drtivá většina polské židovské komunity zahynula v nacistických koncentračních táborech, několik set z nich mají na svědomí polští občané. V roce 1941 vesničané v Jedwabném nahnali všechny své židovské spoluobčany, tedy přes patnáct set lidí, do stodoly a zapálili ji. Zaživa tak upálili své sousedy. Následně si rozebrali jejich majetek a nastěhovali se do jejich hospodářství.

Foto: fotoSprinter.pl

Dozvuky naštěstí nejsou dalším zástupcem žánru historického filmu zpracovávajícího období druhé světové války. Režisér a autor scénáře Pasikowski se tématem masakru inspiruje, dopracovává se k němu však velice zeširoka. Děj zasadil do současnosti, přesněji do konce let devadesátých, tedy do porevolučního světa, současně ale těsně předcházejícího publikací Grossovy knihy a odhalení pogromu. Do imaginární rodné vesnice Górówka se z emigrace vrací Franciszek Kalina (Ireneusz Czop), aby zkontroloval mladšího bratra Joszka (Maciej Stuhr), který prý ve vsi dělá problémy. Ve své první třetině film působí jako rodinné drama zobrazující problematický vztah bratrů neschopných spolu komunikovat, zatížený vzájemnými křivdami. Postupně se však k osobní rovině přidává i ta společenská, téma tíhy historie a dlouho zamlčované kolektivní viny. Více o ději spoilerovat nebudeme, výtečný film Dozvuky narativně originálním a svěžím způsobem vypráví o hrůzném tématu a rozhodně stojí za zhlédnutí.

Foto: fotoSprinter.pl

Diskuze po filmu se zúčastnili oba hlavní představitelé, Ireneusz Czop a Maciej Stuhr, syn Jerzyho Stuhra, kterého jsme zmiňovali ve včerejším příspěvku. Diskutovalo se mimo jiné téma divácké přesycenosti filmy reflektujícími druhou světovou válku. Správně však  zaznělo, že v současnosti převládá tendence nezobrazovat tuto problematiku jako černobílou, ale jako mnohem komplikovanější, kdy často vinu nesou i ti všeobecně považovaní za oběti (u nás například Habermannův mlýn Juraje Herze o poválečném odsunu Němců). Nejzajímavějším bodem diskuze však bylo Stuhrovo osvětlení vzniku jedné z nejpůsobivějších scén filmu, ve které starý vesničan, pamětník a iniciátor masakru (hraje ho Robert Rogalski) detailně popisuje zvěrstva vykonaná na jedné z Židovek, která působí až jako přehnaná snaha tvůrců zprostředkovat divákům hrůznost události. Tuto scénu napsal Pasikowski původně decentněji. Rogalski si však vymohl zásadní změny ve svém monologu. Za války totiž pracoval na železniční rampě, kde nakládali Židy do transportů. Byl svědkem přesně takové krutosti, jakou díky Pasikowskému mohl konečně odvyprávět monologem své filmové postavy.

Na závěr by se slušelo nějaké méně tíživé téma, představíme tedy festivalovou znělku. Vytvořil ji autor vizuálu Bohdan Heblík spolu s režisérem a motion designérem znělek Lukášem Veverkou. Hraný spot pracuje s motivem zrcadlení, jak jej známe z plakátu, nadto jej zapracovává do kratičkého příběhu. Muže, jehož vzhled evokuje stereotypní zobrazení šíleného vědce, zosobnil malíř, básník a performer Libor Habermann (a toto je i jeho civilní image), a my sledujeme, jak sestavuje quadroplikátor. Ten nejprve pokusný subjekt, bílou myšku, a posléze i samotného vynálezce zrcadlí a pohlcuje.