Odvážná filmová opera

ANALÝZA: Bídníci (režie: Tom Hooper, 2012) – DANIEL VONDRA –

Muzikáloví Bídníci hraní na divadelních prknech se za více jak čtvrtstoletí od své premiéry stali fenoménem. Dokázali si utvořit rozsáhlou skupinu loajálních fanoušků a dodnes jsou uváděni snad ve všech zemích, na které si vzpomenete. Dílo libretisty Clauda-Michela Schönberga a skladatele Alaina Boublila čekalo vzhledem ke své úspěšnosti na filmové zpracování poměrně dlouho, diváci se premiéry dočkali až v prosinci roku 2012. Osobně se nemohu ubránit údivu nad diváckým úspěchem snímku1, jelikož rozhodně nesplňuje podmínky filmu lákajícího do kin davy. Uvážíme-li nepřesvědčivé výdělky Fantoma opery (The Phantom of the Opera, 2004)2, překvapí celosvětová popularita filmových Bídníků,  ambiciózní adaptace Schönbergova a Boublilova muzikálu, o to víc.

Ačkoli éra nákladných, hvězdně obsazených muzikálů již dávno pominula, i v novém miléniu můžeme najít několik úspěšných žánrových pokusů. Každý z nich ale daný koncept ozvláštňuje: Moulin Rouge (2001) je postmoderní pohádka pohrávající si s atributy kýče, Chicago (2002) využívá zpěv jako ironické vyjádření subjektivních představ hlavních hrdinů, Dreamgirls (2006) odhalují pozlátko hudebního showbusinessu a cukrkandlová Mamma Mia! (2008) začleňuje do příběhu zřejmě nesmrtelné popové hity od ABBY. Bídníci se vydávají opačnou cestou – namísto sebereflexivního pojetí u výše jmenovaných sází na totální pojetí muzikálu, jenž má blíže k opeře. Celá dvouapůlhodinová stopáž je vyplněna zpěvem, který tak nepřerušuje mluvené pasáže, nýbrž je zcela nahrazuje. Tato vypjatá estetika podpořená zvolením netradičních stylových prostředků vzbudila řadu rozporuplných reakcí od neskrývaného výsměchu po naprostou adoraci. V následujícím textu chci dokázat, že Bídníci jsou i přes řadu nedostatků suverénním a precizně zvládnutým dílem, především ve srovnání s románovou předlohou.

Notoricky známý příběh z pera Victora Huga vypráví o osudech Jeana Valjeana, odsouzeného na devatenáct let galejí za krádež chleba, a jeho následných pokusech o útěk. Po podmínečném propuštění potkává biskupa z Digne, jehož dobrota Valjeana naplní touhou po řádném životu a spravedlnosti. O osm let později je již majitelem prosperující továrny a starostou města, částečně svou vinou ale přivede k záhubě dívku Fantinu, která dala své nemanželské dítě k výchově manželské dvojici Thénardierů. Valjean se malé Cosetty ujímá, ale pronásledován policejním komisařem Javertem se musí dát znovu na útěk. Po devíti letech strávených v úkrytu pařížského kláštera se Cosetta zamiluje do mladého revolucionáře Maria a Jean Valjean tak řeší dilema, zda si nechat svou nevlastní dceru jenom pro sebe, nebo umožnit mladému páru šťastný život. Na záda mu při tom dýchá spravedlností zaslepený Javert a děj spěje v kulisách červnové revoluce roku 1832 k tragickému vyústění.

Krev, pot a slzy: detailní snímání tváří herců udává emočně vypjatý tón filmu.

Hugova předloha je jedním z vrcholů světového romantismu. Dává přednost emočnímu pojetí než rozumově determinovanému vykreslení událostí a během let se dočkala bezpočtu filmových adaptací. Muzikálová forma je překvapivě nejvýstižnějším způsobem zpracování románu. Pěvecké výstupy fungují jako ekvivalent bohatých vnitřních pochodů hrdinů vyjádřených v knize dlouhými popisy, zároveň má nejblíže k estetice romantismu a jeho neskrývanému obdivu k sentimentalitě a ideálu individuality. Tento podklad pro epický velkofilm je narušován vzájemně kontrastními postupy. Na jedné straně se v Bídnících vyskytuje nepřerušovaný tok pěveckých čísel nahrazujících dialogy i vnitřní monology na pozadí bohatých historických kulis, režisér Tom Hooper ale tyto atributy záměrně ve formální rovině shazuje – využívá ruční kameru, ignoruje přítomnost choreografie a především zvolil postup živého zaznamenání zpěvu všech herců přímo na place. Tuto vzájemnou polaritu velkolepého historického tématu zpracovaného v rámci žánru minimalistickou formou doplňují v narativní rovině osudy individuálních hrdinů vhozených do běhu dějinných událostí. V rámci těchto rozhodnutí tak Hooper přiblížil film k žité realitě a vyhnul se vyumělkovanému náporu emocí skrze studiový zpěv nebo pečlivé kamerové kompozice. Těch několik trikových záběrů a velkolepé nájezdy kamery, které fungují jako překlenutí různých časových rovin, působí skoro nepatřičně, jako by tvůrci pouze potřebovali využít štědrý rozpočet. Film by se bez nich svým příklonem ke komornosti bez problémů obešel.

Takové využití stylistických postupů vnímám jako hru s divákovými očekáváními. V kolika historických filmech, natož muzikálech, se setkáte s minimální hloubkou ostrosti, přeostřováním, skokovým střihem nebo kamerovými rakurzy? Režisér Tom Hooper tím kontinuálně navazuje na svá předchozí, do historie zasazená díla John Adams (2008) a Králova řeč (The King’s Speech, 2010). Upírání pozornosti k hrdinům, kde výprava ztrácí velkolepost, působí v éře současných vysokorozpočtových filmů pracujících s bohatou mizanscénou jako nepochopitelný krok, při důrazu na hereckou interakci a zbavování žánru naleštěného pozlátka ale má svou logiku.

Z umísťování herců před výrazné pozadí a do okraje rámu se začíná stávat režisérův trademark.

Důsledná práce s estetikou ošklivosti taktéž nenaplňuje představy o instantně dojímajícím filmu. Výrazné maskování v podobě zažloutlých zubů a znetvořených tváří, všudypřítomná špína nebo ubohost jde ruku v ruce s tragickými osudy postav. Zobrazování trpících, tělesné krásy zbavených hrdinů má daleko k eskapismu produkčně nákladných muzikálů, milostný příběh Maria a Cosetty tu hraje druhé housle a pozornost se soustředí především na vývoj vztahu Valjeana a Javerta. Tím vyplouvá na povrch jeden z problémů spočívající v nevyváženém rytmu – druhá část snímku odehrávající se v ulicích Paříže ztrácí na údernosti vynucenou zkratkovitostí a zapojením milostného trojúhelníku. Ten nepřináší nejednoznačné otázky jako zbylé dílčí zápletky, naopak svou doslovností rozjetý děj zbytečně brzdí.

Bídníci také postrádají jakoukoli topornost vycházející z divadelního zpracování, některé pasáže ve spojení textu a akce získávají nový interpretační rámec (pojetí písně „Master Of The House“ v poklesle estrádním stylu včetně soulože Santy Clause s prostitutkou). Takové rozkouskování nefunguje vždy, v případě písně „One Day More“, kterou zpívají unisono všechny postavy, se vytrácí původní velkolepost živého vystoupení. Nejvýraznější zápor ale zůstává nasnadě – někteří herci totiž pěvecky neutáhnou náročné party. Rockový projev Russela Crowea tahá za uši a Helena Bonham Carterová v roli Madame Thénardierové působí vyloženě bezkrevně. Spolu se Sachou Baronem Cohenem vtiskli manželské dvojici podvodníků podobu dvou šašků, kteří v jakékoli době za každých okolností kradou z čistého potěšení. Jako rozptýlení po emočně vypjatých pasážích takový koncept funguje, pokud ale srovnám podání filmové dvojice například s Alunem Armstrongem a Jenny Gallowayovou z verze zaznamenané v Royal Albert Hall roku 1995, prvně jmenovaní si ani neškrtnou.

Již zmíněný a k propagaci filmu cíleně využívaný živý zpěv ovlivnil výslednou podobu snímku ze všeho nejvíce. Herci se záměrně zalykají, dělají dramatické pauzy a vůbec mohou využít veškerého hereckého potenciálu, což by u playbacku nebylo možné. Bídníci tak mají blíže ke klasickému filmu s mluvenými dialogy než k tradičně pojatému muzikálu. Postavy zkrátka využívají ke komunikaci zpěv a v jejich univerzu se jedná o zcela přirozenou věc. Mluvené dialogy se tu sice vyskytují, celkový počet zhruba 150 jednoduchých nebo rovnou jednoslovných vět ale nezabírá ani pět minut čistého času, stěžejní část tak závisí na ryze zpívaných partech.

Jeden ze sporadických velkých celků, se kterými se v Bídnících setkáte. Tvůrci se epičnosti záměrně vyhýbají.

Zde se projevuje propracovanost hudební složky, využívá se totiž několika neustále se vracejících motivů propojujících osudy postav (zejména u ústřední dvojice Valjean-Javert) v různých slovních variacích. Nejsilnějšího účinku dosahuje zvolený živý zpěv v kombinaci s bohatým libretem u sólových výstupů (provedení „I Dreamed A Dream“ prakticky vyhrálo Anne Hathaway jejího Oscara) a vnitřních monologů. Film se ale nevyhne tradičnímu kámenu úrazu muzikálů – některé výstupy totiž retardují děj bez toho, aby řekly cokoli nového a pouze opakují jasně řečené („On My Own“ v podání Samanthy Barks) nebo zbytečnou náročností provedení odvádějí pozornost od realisticky pojatého zpracování (kvílející Hugh Jackman při „Bring Him Home“ je nahrávka na smeč kritikům spatřujících v Bídnících hon za vyumělkovanými emocemi). Při počtu nějakých sedmdesáti výstupů to ale považuji za malý zázrak, většina zpívaných pasáží má totiž nepostradatelné místo v narativní výstavbě.

I přes několik výše nastíněných výtek jsou Bídníci raritním experimentem, jejichž koncept živě zpívaných pěveckých čísel vystihuje románovou předlohu. Záměrná vypjatost koresponduje s vyzněním románu, díky textové bohatosti má každá postava svou hloubku. Pochybuji, že takovýto styl se někdo v nejbližší době pokusí napodobit, stejně tak je díky expresivnímu vyjádření snadné film zavrhnout jako naivní a těžko stravitelný. V rámci prezentované idealistické oslavy statečnosti, svobody a individualismu ale suverénně obstojí.

Les Misérables

Režie: Tom Hooper
Scénář: William Nicholson, Alain Boublil, Claude-Michel Schönberg, Herbert Kretzmer
Kamera: Danny Cohen
Střih: Chris Dickens a Melanie Oliver
Hrají: Hugh Jackman (Jean Valjean), Russell Crowe (Javert), Anne Hathaway (Fantine), Eddie Redmayne (Marius), Amanda Seyfried (Cosette), Samantha Barks (Eponine), Sacha Baron Cohen (Thénardier), Helena Bonham Carter (Madame Thénardier), Colm Wilkinson (Biskup), Aaron Tveit (Enjorlas) a další
Velká Británie, 2012, 157 minut
Premiéra v ČR: 3. ledna 2013 (Bontonfilm)