Jurij Norštejn: Sníh na trávě (3. ukázka)

Georges Braque.

Na obraze je hudební nástroj a je třeba uhádnout jaký. O co Braqueovi v podstatě šlo? Chtěl vyjádřit hudební pohyb, hudbu, zvuk v malířství. V souvislosti s tím se naskýtá otázka montáže. Teď vám ukážu, jak se mění její kvalita v závislosti na – kdybych to chtěl vyjádřit kinematografickým jazykem – různých „záběrech“.

Teď se díváme na obraz jako běžní návštěvníci muzea, to znamená objektivně. Pohled je osvobozen od nuceného pohybu, ale v této kompozici je pohyb přesto zakotven. Je tady zobrazen předmět – housle (přesněji to, co z nich zůstalo), – který se postupně transformuje ve zvuk. Pro jeho přenos používá Braque plastických prostředků. Teď se podíváme na obraz detailně a budeme po něm panorámovat zespoda nahoru. Tím převedeme malířství do kinematografu. Kdybych měl možnost natočit před vámi obraz ve dvojexpozici, tedy, kdybych jeden obraz překryl druhým (s různou mírou přiblížení) a přitom natočil každou panorámu jinou rychlostí, vznikla by hlubinná konstrukce pohybu zvuků – jeden zvuk by předbíhal druhý. A kdybych to ještě podložil nějakým houslovým mnohohlasem a nad houslemi udělal z malířské plastiky houslí nekonečnou panorámu s prolnutími jednoho plánu do druhého, dostal bych efekt zvukového malířství

Bezchybně vytvářejí kompozice děti. Aniž by na to myslely, poznají, co je v obrázku nejdůležitější, protože pro ně je jakákoli metafora harmonickým řádem, logickým objasněním života. Když jsme rozebírali kompozici jednoho mého studenta, ukázal jsem mu, jako příklad dokonalosti záběru, dětskou kresbu mé tří a půlleté vnučky a řekl jsem mu, jak ji vysvětlovala mamince:

-To jsem já s dědou. Jdeme na houby!
-A kde má děda fousy?
-Fousy se tam nevešly, to jsou dědovy kalhoty.
-A co to má děda na kalhotách za tečky?
-To jsou díry na kalhotách, které si děda zašil.

Doopravdy jsme šli s Janičkou na houby. Obléknul jsem si staré kalhoty a Janička si všimla, že mám na kolenou díry. Vzal jsem jehlu a nit a rychle jsem je zašil. Janička pozorně sledovala moje krejčovské snahy. Viditelně to na ni způsobilo, protože, když jsme přišli domů, nakreslila obrázek. V čem je dokonalost kompozice? Dívenka, aniž by na to myslela, nakreslila to nejdůležitější. A tím hlavním byly pro ni díry na kalhotách, okamžitě zašité. To musela ukázat na obrázku. Významný režisér Roman Abeljevič Kačanov (režisér animovaných filmů o Krokodýlu Geňovi a Čeburašce, Rukavice atd.) si pro sebe vymezil princip kompozice dětským způsobem. Neustále tvrdil: „Záběr musí být takový, jak ho chce vidět divák“.

Dětské obrázky ohromují stručností, přesností, fantazií, která je všechno, jenom ne reálná. Děti vybavují svůj svět svými vlastními poznatky. Prostor musí být pojmenovaný, jinak by se jim vymanil z moci a fantazie. I nebe kreslí jako čáru. Upřesnění a opravy do toho zahrnují. Obrázek vzniká celý najednou (mluvím o dětech šesti až osmiletých). Děti samy nemají tušení, že je v obrázcích vyjadřují poeticky. Jejich zobrazování je důsledně současná montáž událostí. Svět je pro ně materiální i metafyzický. Linie a barva se dostávají na papír i do dětské psychiky radostným výbuchem.

Jurij Norštejn, Sníh na trávě. Překlad: Jiří Kubíček

Preview knihy jsme publikovali zde. Předobjednat si ji můžete na www.norstejn.cz nebo na e-mailu hora@apzpro.cz. 

Jurij Norštejn: Sníh na trávě

překlad: Jiří Kubíček
APZ Production s.r.o., NAMU a Jakub Hora, Praha 2013
ISBN 978-80-7331-124-7
1. vydání, vazba V8.
kniha vychází 18. 11. 2013