Bezobsažná performance prezidentských debat jako důsledek charakteru televizního média

TV – ANALÝZA: Prezidentské volby  v kontextu formátu TV debaty – TOMÁŠ VOVSÍK –

Prezidentské volby se staly příležitostí pro televizní stanice k tomu, aby využily zájem veřejnosti o prezidentské kandidáty. Kdo by stál opodál a nesvezl by se na tématu číslo jedna, jako by nebyl. Diváci tak mají možnost vidět záplavu debat, rozhovorů nebo duelů. Dominantní vliv televize jako média je v tomto ohledu viditelný podle reakcí, které prezidentské show vyvolávají. Na internetu a v tisku tak lavinově roste množství komentářů, analýz a interpretací. České prezidentské debaty nejsou unikátem, ale příkladem obecně fungující logiky pořadů tohoto typu.

Televizní přenosy zaměřené na účast prezidentských kandidátů ve volbách jsou trefným příkladem tzv. pseudo-událostí. Koncept pseudo-události, se kterým přišel americký myslitel Daniel Boorstin1, se dá zjednodušeně vysvětlit jako falešná událost, která je naplánovaná jen proto, aby se o ní mohlo informovat. Televizní debata totiž nemá žádnou oporu v realitě, ale musí být v realitu vytvořena.

Zájem je tedy primárně soustředěn nikoliv kolem obsahu, ale kolem samotného představení. Respektive představení samo se stává obsahem. Myšlenky se nahrazují obrazem, což dokazuje například důraz na vizuální působivost televizního studia. Kritika, která zmiňuje papundeklovost kulis během duelu na Prima Family2, je důkazem oproštění zájmu od toho, co má být podstatné, čili od otázky, kdo je nejvhodnějším uchazečem o prezidentský post?

Jenže ani u samotných kandidátů nejsou prvořadé ideje. Hlavní význam je v jejich sebeprezentaci. Místo toho, aby televizní aktéři cílili na intelekt diváků, snaží se pouze udělat dojem a zalíbit se. Složité argumenty a tvrzení nejsou vidět, a tak by v televizním formátu neobstály. Tím však nelze kategoricky popřít, že by televize nedokázala prezentovat komplexní myšlenky. Jde jen o to, že to není televizi vlastní.

Charakteristikou televizního média je vizualita. To je totiž ta hlavní přidaná hodnota, která odlišuje televizi od rádia nebo knihy (kterou nesledujeme v pravém slova smyslu). Jazyk televizního projevu musí být jasný a srozumitelný, aby nestrhl pozornost sám na sebe a nezapříčinil tak nudu bez viditelné akce. Naopak dlouhé a promyšlené monology jsou příznačné pro tištěné slovo, které je orientováno na jazyk. Z tohoto důvodu je například představa, že by někdo v televizi přečetl svoji třísetstránkovou knihu o svých prezidentských ideálech, nemyslitelná.

Z důrazu, který je kladen na vizualitu, také vyplývá výhoda telegeničnosti. Tento pojem znamená vhodnost pro televizní účinkování. Příkladem můžou být slavné televizní debaty v roce 1960 v USA, ve kterých uškodil Richardu Nixonovi jeho vzhled. Nixonova kůže byla světlá a průsvitná, takže při nasvícení odhalovala drobné vousy. John F. Kennedy oproti němu vypadal čistěji a svěžeji. Nixon později prohlásil, že za prohrané volby může zrada maskérů (nikoliv jeho tvrzení a argumenty).

Střet mezi diskutujícími prezidentskými kandidáty je omezený na jakýsi boxerský zápas, ve kterém se nebojuje myšlenkami, ale stylem, vzhledem nebo humorem. Proto je za vítěze debat považován Miloš Zeman, který používá vtipné bonmoty, je sebejistý a pohotový. Naopak knockautovanému Janu Fischerovi je vyčítáno, že je příliš nervózní. Nároky na prezidentského kandidáta jsou proto omezeny pouze na to, jak je schopen zvládnout televizní debatu a stres, který je s ní spojený. To je totiž to, co můžeme pozorovat. Těžko říct, jak by si v takových podmínkách poradil například bývalý, úvahově založený prezident Václav Havel.

V televizi je také vše podřízeno diktátu nepřetržitého času, který vyžaduje okamžité reakce. Pro staroegyptské moudro, které praví, že kdo rychle mluví, špatně odpovídá, tu není prostor. I když je pro politické myšlení důležitý odstup, televizní čas vyžaduje okamžitost. V takovém prostředí časového tlaku je tedy velmi složité sdělovat obsahově nosné myšlenky.

Médium televize tudíž není příhodné pro to, abychom zjistili, kdo je a kdo není vhodný kandidát nebo kandidátka na prezidenta. Z televize se dozvíme pouze to, kdo dokáže lépe obstát v televizním prostředí a jeho pravidlech.

Použitá literatura:

BOORSTIN, Daniel J.: The Image: A Guide to Pseudo-events in America. 1962.
POSTMAN, Neil: Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha, Mladá fronta 1999, 190 s.
RAMONET, Ignacio: Tyranie médií. Praha, Mladá fronta 2003, 226 s.