Love story aneb zákazník je pán

RECENZE: Sladký život kurev (režie: Michael Glawogger, 2011) – ROBERT JAWOREK – 

„Není snadné porozumět těmto ženám, protože jejich skutečná práce je o tom, být falešná – předstírat flirt, předstírat chtíč, předstírat zájem. Avšak při vší té falešnosti jednají se skutečnými lidmi a často si neuvědomují, že již nic nepředstírají,“1 vysvětluje Michael Glawogger, proč se rozhodl věřit všemu, s čím se mu mnohdy i velmi mladé dívky svěřily.

Na prostituci je společností obecně nahlíženo jako na patologický jev, nicméně coby „nejstarší řemeslo“ je nedílnou součástí našich dějin a jen stěží lze předpovídat, že vůbec kdy vymizí. A právě proto si zaslouží prostor k vlastní promluvě, kterému se jí ve snímku Whores’ Glory dostalo, jakkoli je některými svými aspekty v rozporu s etikou dokumentární tvorby. Ta se v totiž v tomto případě podřídila principu úplaty.

A přeci snímek předkládá určitou výpovědní nezaujatost, jež je dána jednak absencí kritiky, dále také konfrontací se samotnými zákazníky. Ti se zde stávají v některých případech dokonce až herci, čímž se jeví příslušnost ke společenským skupinám ambivalentní, soukromí se stává komoditou. Divák se tak může přiblížit mnohem více samotné esenci řemesla, kterou je vztah mezi mužem a ženou. Ačkoli se jedná primárně jen o sexuální akt, každý z dvojice vchází do pokoje s určitými pohnutkami, očekáváními a ať už se jedná o pouhé rozptýlení, všední zvyk anebo v pozadí stojící náboženský rituál, je nutné nahlížet na něj v širším rámci. V každé z filmovaných destinací se přistupuje k prostituci jinak a výpověď o tamních obyvatelích, kterou nám dokument předkládá je mnohdy až zarážející. Najdou se však i momenty, kdy působí obraz idylicky.

Zahrada pozemských rozkoší

Glawogger přirovnává svůj snímek k oltáři, triptychu zobrazujícímu tři různá náboženství, tři odlišné kultury. V buddhismu je sexualita součástí života jako cokoliv jiného a nemá se potlačovat – zakázáno je činit pouze to, co je v rozporu s osobním zájmem. Thajsko je v poslední době zemí proslulou převážně díky sexuální turistice. Nicméně tomuto tématu se režisér vyhýbá a nabízí alternativu v podobě podniku v Bangkoku zvaného „Fish Tank“ – jakéhosi salonu/nevěstince. Ten je v zemi velmi zakořeněným místem s tradicí, spravovaným thajskými Číňany, kde se scházejí pouze místní příslušníci vyšší střední třídy a nemusí přitom ani nutně vyhledávat sexuální služby. Někdy si zde muži smluví pracovní schůzku, případně zajdou jenom na drink. O určité úrovni tohoto typu podniků svědčí i fakt, že dívky zde mnohdy práci samy vyhledávají, aby si na sebe vydělaly a osamostatnily se tak od rodičů. To, že se zde přistupuje k řemeslu vážně, pak dokládá přesně daná pracovní doba a skutečnost, že slečny se za svou práci nestydí. Největší zásluhu na poetice první části filmu však mají spíše filmařské atributy díla. Noční panorama velkoměsta přetékajícího světly a neonovými poutači, až kýčovitě zařízené interiéry vynikají hlavně díky jízdám kamery podkresleným výtečně zvolenou hudbou. Ta posouvá příběh daleko za hranice zdánlivě možné objektivity a namísto ní nutí diváka romantizovat, nechat se unášet příběhy na plátně.

Bangladéšskou čtvrť Faridpur obývá na sedm set prostitutek, ne nadarmo se jí tedy přezdívá „Město radosti“ – což je ovšem vcelku paradoxní pojmenování, vezmeme-li v potaz životní podmínky, v nichž místní obyvatelé doslova přežívají. Právě zde Glawogger stráví nejvíce času, aby pronikl do komunity lidí, o kterých lze bez nadsázky říci, že žijí v područí fatalismu. Surovost špinavých uliček a příběhy dívek, které jsou bez jakékoliv šance na vymanění se ze zdejších poměrů (právě protože jsou dětmi prostitutek) vyvolávají lítost – zvláště tyto momenty, bohatě propletené bezostyšnou výpovědí místních obyvatel, posouvají dílo za hranici pouhé „vizuální opojnosti“, o které se v souvislosti se snímkem často hovoří. Rovněž komentáře mužů, kteří si do „čtvrti červených luceren“ chodí odskočit například o polední pauze v práci, svým bezstarostným postojem svědčí o zakořeněnosti tohoto řemesla ve zdejší islámské společnosti a jenom umocňují emocionální vypjatost snímku. Působivost Faridapuru pak reflektuje režisér i zhudebněnou autorskou básní, která se stala úvodní písní celého filmu.

Poslední lokací, jíž se snímek věnuje, je „La Zona de la tolerancia“ v mexickém městě Reynosa. Dochází zde k pomyslnému střetnutí dvou předešlých částí triptychu – thajského „respektu“ k nevěstkám (jsou to právě ženy, které se zde rozhodují, zdali uzavřou s mužem obchod, či ne) a bangladéšské bídy a separace od okolního světa. Výraznou roli ve zdejším prostředí pak hraje náboženství. Katolictví má tendenci spojovat sex s pocitem viny – umírněně s jejím množstvím stoupá i kvalita sexuálního prožitku a následně nabývá na síle i potěšení z odpuštění. Je to také právě závěr snímku, v němž se Glawogger pouští nejdále za hranice „věcného pozorovatele“ a stylizuje už tak zdejší explicitní sexualitu v jakýsi vhled do bezútěšnosti vyprahlé západní civilizace. V kartelem Las Zetas ovládaném a drogami zahlceném městě vyvstává Zóna jako jistá oáza úniku pro tamní muže, kteří se zde vždy navečer sjíždějí. Smrt, již připomínají všudypřítomné sošky a tetování, je pro zdejší nejenom ochranitelkou před kletbami a nemocemi, ale také cílem, k němuž se upínají. Autor tedy nabízí i jistý spirituální přesah díla, které sám přirovnává k obrazům holandského malíře Hieronyma Bosche, známého svou moralizující tvorbou.2

Pohled stranou, pohleď zpříma

Ačkoli je na ženy živící se prostitucí nahlíženo většinou s opovržením, je nutné si uvědomit, že ve spoustě případů jim právě tento způsob obživy přináší nejlepší finanční příjem dostupný v jejich okolí. A ať už dělají tuto práci dobrovolně, či ne, zákazníkem je zpravidla pán. Proto by se v souvislosti s touto problematikou neměla diskuze ubírat pouze jedním směrem, ale měla by stejným metrem měřit obě strany. V tom tkví také síla snímku Whores’ Glory, který dokázal i přes vysokou míru stylizace (i diskutabilní scéna otevřeného sexu zde má své místo) postihnout podstatu skutečnosti, jež vyžaduje k poctivému uchopení nemalou dávku nadhledu.

 Whores‘ Glory

Scénář a režie: Michael Glawogger
Kamera: Wolfgang Thaler
Střih: Monika Willi
Hudba: Paul Oberle, Ekkehart Baumung
Česká premiéra: Eurofilmfest, 15. 4. 2013
Zdroj fotografií: www.whoresglory.com