Když čekáte Stiega Larssona, a dostanete Raymonda Chandlera…

Režisér Robert Sedláček a scenárista Zdeněk Zapletal se znovu rozhodli otestovat tuzemského televizního diváka. Po Sráčích (2011), filmu, který se na půdorysu akčního krimithrilleru v třineckých kulisách vyjadřoval k úrovni společenského marasmu zaviněného všeobjímající korupcí, tentokrát zavítali do jiného žánru. Původní název Sex se smrtí režisér rezolutně odmítl, otázkou ale je, zda si novým titulem tak trochu sám nepodrazil nohy. Z ponurých a brutálních severských kriminálek (na něž se rozhodl posměšně odkázat) totiž v příběhu najdeme jen naturalisticky zohavená nahá mužská těla, jinak jde ve všech ohledech o specifickou variaci na noir, tedy žánr, který je blízký spíše úzkému okruhu filmových fanoušků než běžnému televiznímu konzumentovi.

„Nechcete udělat fotku?“

Tvůrce noirových příběhů totiž kriminální zápletka a její logické rozřešení zajímá až na posledním místě. Stavějí se laxně k vyšetřovacím procedurám, shánění důkazů či lišácky vedeným výslechům podezřelých. Zločin je pro ně symptomem choroby zachvacující celou společnost a detektiv (či kriminálník) vhodnou postavou, jejímž prostřednictvím lze mapovat prostor na hranici světla a temnoty. V případě Sedláčkova snímku je to policista David Vlk (Jiří Langmajer), unavený muž středního věku s rozvráceným osobním životem. Jediné, co dává (vedle práce) jeho životu ještě smysl, je dcerka, již kvůli udržení šance na střídavou péči musí občas brát s sebou i do zaměstnání – tedy do blízkosti místa činu. A protože zdejší detektiv nemůže být tak úplně „osamělý vlk“, má dva parťáky – k alkoholu náchylného Libora (Martin Stránský) a Kýhose (další nezapomenutelná kreace Norberta Lichého). K noirovému příběhu patří správná femme fatale, žena podezřelá ze spáchaných zločinů, do níž se protagonista osudově zamiluje (Sylvie Krupanská), a také nějaký ten fyzický handicap ilustrující defektnost světa kolem (Libor si během akce v úvodu způsobí vážné zranění, kvůli kterému se neobejde bez pomoci francouzské hole). Vršící se vraždy (oběti z vyšších společenských vrstev), mediální masáž, napětí, zbraně, nekompromisní nadřízený (Simona Babčáková), k dokonalosti chybí snad už jen proudy deště k dotvoření atmosféry a vnitřní komentář.

Výživná multivitamínová svačina

Sedláček se pokouší tvořit poctivý žánrový snímek (tentokrát v okolí Ostravy a Havířova), jenže by to nebyl on, aby si i do něj nepropašoval svoje (absurdně-ironické) vidění světa. A tak si Kýhos dlouze připravuje multivitamínové drinky, s vyslýchaným hokejistou vede dialog o špatně jdoucích hodinách a zimním čase, policejní technik (Jiří Vyorálek) pořizuje na místě činu portrétní fotografii Vlka a soudního lékaře (Jaroslav Plesl), na tiskovce se mluví o minisériovém vrahovi, „víkendová“ idylka otce s dcerou v luční trávě se ukáže být jen dalším pracovním výjezdem, kožené sedačky, do nichž hrdina s pachatelem usednou tváří v tvář, příšerně vržou a podobně. Všichni herci (i neherci – Sedláček zopakoval s Agátou Hanychovou podobně úspěšný experiment jako ve Sráčích s Vlaďkou Erbovou) jsou vedeni k maximálně civilnímu projevu (až za hranicí podehrávání), což mnohé diváky vedlo k mylným názorům (vyjadřovaným v diskusi na webu ČT či v uživatelských komentářích na ČSFD), že nikdo ve filmu neumí hrát, jde o parodii, případně celkový realizační průšvih za peníze koncesionářů.

Sice si ještě drží distanc, ale jiskra už přeskakuje.

Zakopaný pes (mimochodem, kde zůstal tentokrát pes?) tkví v tom, že Sedláček je tvůrce hladící televizního diváka proti srsti. Nesnaží se podbízet, dokáže svůj nezaměnitelný rukopis (technická preciznost, cit pro výběr herců a lokací, „divný“ humor) otisknout i do zpracování cizí látky, spoléhá na to, že jeho filmy mají delší životnost a dojdou docenění třeba při opakovaném zhlédnutí. Přesto se nemůžu ubránit přesvědčení, že tentokrát se scénářem vnitřně nesouzněl tak, jak se to povedlo v předešlých Sráčích, které v Sedláčkově televizní tvorbě stavím o stupínek výš.

Zpráva o ženách, které nenávidí muže, vzbudila po svém uvedení spíše rozpaky. Jako zpráva o mužích, kteří se snaží napravovat problémy tohoto světa, přičemž se jim hroutí vlastní osobní život (i když naštěstí v nich má – podle úvodního motta – stále co umřít), funguje ale tento film velmi dobře.

Ženy, které nenávidí muže

Režie: Robert Sedláček
Scénář: Zdeněk Zapletal
Kamera: Petr Cikhart
Střih: Matouš Outrata
Hudba: Ivo Viktorín
Hrají: Jiří Langmajer, Martin Stránský, Norbert Lichý, Sylvie Krupanská, Jaroslav Plesl, Jiří Vyorálek, Simona Babčáková, Agáta Hanychová, Hana Vagnerová, Eva Kodešová ad.
77 min.
Premiéra: 3. 2. 2013 (ČT1)

Film je on-line ke zhlédnutí na webu České televize: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10393834089-zeny-ktere-nenavidi-muze/