Je libo western na kari či kontemplaci po maráthsku?

PROGRAMOVÉ TIPY: 12. Festival bollywoodského filmu (22.–26. 10. 2014)  – MIROSLAV LIBICHER –

Ve středu 22. října bude v pražském kině Lucerna zahájen již dvanáctý ročník Festivalu bollywoodského filmu s podtitulem Děti z Bollywoodu. Název celé akce však tentokrát mate více než kdy jindy – jen pět z třinácti uvedených celovečerních snímků lze totiž považovat za bollywoodskou produkci. Ostatní filmy z programu buď spadají  pod regionální kinematografie nebo jde o díla nezávislých tvůrců. Vůbec poprvé ve své historii také festival překročil hranice Indické republiky a dal prostor i dvěma filmům vyrobeným v Pákistánu (jehož kinematografie je s tou indickou historicky i esteticky propojená).

Mohli bychom dramaturgii vytknout, že je příliš polarizovaná na globalizované komerční trháky a malé regionální filmy z vesnického prostředí, přičemž ignoruje tu část současné indické tvorby, která se vymyká stereotypním škatulkám a ve stále větší míře se prosazuje na světových festivalech. Tento nedostatek je ovšem částečně kompenzován skutečností, že několik reprezentantů zmíněného trendu již čeští diváci mohli zhlédnout jinde – MFF Karlovy Vary letos hostilo retrospektivu Anuraga Kashypa, do níž byl zahrnut i jeho nejnovější thriller Šerední (Ugly, 2013), na Febiofestu byla k vidění neo-noirová Přestřelka v monzunu (Monsoon Shootout, 2013) i pochmurné drama Miss Lovely (2012) a mezinárodně oceňovanou dramedii Cizí oběd (The Lunchbox, 2013) dokonce společnost Aerofilms uvedla do naší kinodistribuce.

Rovněž je třeba uznat, že prakticky všechny letos uvedené filmy se mohou pochlubit dobrými výdělky a příznivými diváckými ohlasy. Do značné míry tedy vypovídají o vkusu laické i odborné veřejnosti v samotné Indii. Festival nakonec reflektuje i dvojí směr, jímž se vydávají současné bollywoodské blockbustery – hyperstylizovaný velkofilm Úder 3 (Dhoom 3, 2013) konzervativně navazuje na poetiku klasických indických masala filmů, zatímco kriminální thriller Neohrožená (Mardaani, 2014) se od tradičních konvencí snaží odklánět.

Pokud byste Festival bollywoodského filmu letos rádi navštívili, ale v promítaných filmech se neumíte zorientovat, možná se vám budou hodit následující tipy na snímky, které autor článku považuje za nejzajímavější a nejpovedenější:

Sholay 3D (1975), režie Ramesh Sippy

O Sholay můžeme bez jakéhokoli přehánění mluvit jako o vůbec nejslavnějším bollywoodském filmu všech dob. Dokládají to jeho úctyhodné výdělky (pokud bereme v úvahu inflaci, jde o nejvýdělečnější snímek, jaký kdy byl v Indii vyroben) i obrovská popularita odrážející se v množství zlidovělých hlášek a jiných filmů, které na toto klasické dílo dodnes odkazují. V tomto „kari westernu“ (parafrázi na spaghetti westerny) navíc najdeme všechny hlavní znaky hindského populárního filmu 70. a 80. let – příklon k akci, nacionalisticky levicovou optiku, obhajobu sekularizmu a komunální harmonie a především mužné hrdiny „z lidu“, pro které čest a spravedlnost znamená víc než litera zákona.

Režisér Ramesh Sippy ve filmu zužitkoval jak svou řemeslnou zručnost a cit pro přesazování západních žánrů do indického kulturního prostředí, tak relativně vysoký rozpočet. Sholay díky tomu disponuje dynamickou odpoutanou kamerou a zdařile inscenovanými akčními scénami, jejichž úroveň výrazně převyšuje tehdejší indický průměr. Jde tedy jednoznačně o film, který se vyplatí zhlédnout na velkém plátně. Návštěvníci pražského festivalu jej přitom budou moci vidět dokonce v nově zrestaurované verzi převedené do 3D formátu.

Jako hvězdy na Zemi (Taare Zameen Par, 2007), režie Aamir Khan

Aamir Khan je v Indii znám jako skvělý herec, producent a občanský aktivista. Že v něm třímá i režisérský talent, dokázal roku 2007, kdy víceméně z nutnosti natočil svůj debut Jako hvězdy na zemi (jako producent totiž nebyl spokojený s prací původního režiséra Amole Gupteho). Příběh o dyslektickém chlapci, jehož před selháním v rigidním školském systému zachrání moderní a empatický učitel, je vystavěný jako ukázkové bollywoodské melodrama, které dovede být mimořádně působivé i přes specificky přímočarý až naivní způsob komunikace s divákem. Khanovi se navíc povedlo svou prvotinu zrežírovat s obdivuhodnou elegancí a kreativitou, což z ní dělá pravděpodobně vůbec nejpřístupnější a divácky nevděčnější snímek, jaký Festival bollywoodského filmu letos nabízí.

Fandry (2013), režie Nagraj Manjule

Kastovní diskriminace patří k tématům, kterým se indická kinematografie věnuje jen minimálně. Většina mainstreamových filmařů je nehrúovským ideálům rovnosti věrná tím způsobem, že ve svých dílech ukazuje společnost, v níž kastovnictví nehraje žádnou roli. Realita indické každodennosti má však do tohoto filmového ideálu zatím stále daleko. Debutant Nagraj Manjule o tom jakožto příslušník původně nomádského kmene Wadar, který stojí na nejnižší příčce kastovního žebříčku,1 ví svoje. Celé mládí se musel potýkat s různou mírou společenského opovržení, což ho nakonec vedlo k tomu, aby o této problematice natočil film. Podařilo se mu naštěstí odolat explikativnosti a tezovitosti, k níž námět svádí, a snímek o mladém chlapci zamilovaném do dívky z vyšší kasty natočil v poetickém a kontemplativním duchu. Právě jemnost a citlivost filmového jazyka dělá z Fandryho jednoho z (nej)lepších zástupců současné maráthské kinematografie, která si mezi indickými kritiky získává určitou prestiž právě díky realistickým filmům tematizujícím sociální problémy.

Zachovat si tvář (Saving Face, 2012), režie Sharmeen Obaid-Chino, Daniel Junge

Oscarem oceněný dokument pákistánské režisérky Sharmeen Obaid-Chino a jejího amerického kolegy Daniela Jungeho se věnuje obětem kyselinových útoků (zločiny tohoto typu mají nejvyšší prevalenci právě na území indického subkontinentu a v přiléhajících státech jako je Afghánistán nebo Kambodža). Nahlížíme tak do osudů několika žen s devastujícími chemickými popáleninami ve tváři, které usilují o zlepšení nejen vlastního zdravotního stavu, ale také společenské a právní situace v Pákistánu. V tom jim pomáhá obětavý plastický chirurg, zkušená právnička či neústupná členka parlamentu prosazující zákon, jenž kyselinovým útočníkům ukládá doživotní tresty. Mezi zajímavé rysy dokumentu patří jeho překvapivě optimistický tón, který jej odlišuje od spousty jiných děl tematizujících sociálně-politické problémy rozvojových zemí. Neukazuje lacině dojímavé obrazy bezmocných obětí žadonících o pomoc zvenčí, nýbrž demonstruje, že každá společnost se se svými neduhy dovede vypořádat sama, pokud jí nechybí ochota a odvaha je řešit.

Kompletní program 12. ročníku Festivalu bollywoodských filmů naleznete zde.