AFO 2014: Mytologie světa videoher

„Ty hraješ? Vždyť jsi holka!“

„Ale jen Sims, ne?“

„Počkej, ty víš, co je to RPG?“

„Aha, ty jsi jedna z těch fake nerd girls, co?“

My ženy to máme odjakživa těžší. Mnohé se od středověku změnilo, jedno však ne, a to jsou stereotypy. Jsou prostě věci, které ženy a muži nedělají. Tečka. Anebo ne? Svět už si zvykl, že ženy nosí kalhoty, hrají fotbal nebo pijí pivo na ex. Ovšem to, že ženy také hrají videohry, zdá se být neuvěřitelné. Přitom tomu tak bylo od vynálezu počítačových a televizních her. Jenom se to nesmělo říkat před muži, aby trh neutrpěl.

Mýtus ženy, coby hráčky videoher, patřil k stěžejním tématům včerejší přednášky Holky a hry. Připravila a uvedla ji Mgr. Michaela Buchtová, doktorandka Ústavu informačních studií a knihovnictví na Univerzitě Karlově v Praze, která se podílela na mnoha projektech spojených s interaktivními médii.

Přednáška proběhla v rámci sekce Science Café v RWE kině. Přilákala mnoho posluchačů, doslova tolik, co se jen do uzavřeného prostoru vešlo. Větší polovinu tvořili pochopitelně muži. Přesto po dotazu přednášející, kdo je hráčem digitálních videoher, ruce zvedal kdekdo, nehledě na pohlaví. Už to trochu pomohlo nabourat onen mýtus, jímž přednáška začala. Téma je pro letošní festival příhodné, jelikož se zabývá ženami ve vědě. Na úvod byla vysvětlena typologie videoher pro laiky a poté uvedeno několik statistik výzkumů.

Kaiser Family Foundation uvedlo, že dle jejich výzkumu v roce 2005 věnovali chlapci třikrát více času hraní videoher než dívky. V roce 2010 už to bylo pouze dvakrát tak velké množství. Nemluvě o tom, že Entertainment Software Company v roce 2012 průzkumem zjistilo, že 47 % konzumentů videoher tvoří ženy. Jen tři procenta dělící hráče od genderové vyrovnanosti! Potíž výzkumů všeobecně spočívá v tom, že vznikají na základě dotazníků, jejichž pravdivost si lze těžko ověřit a pod pojem videohry se často řadí i karetní digitální hry a jiné, jak upozornila Mrg. Buchtová. Studie videoher bývají většinou příliš vágní. Mimo to jde o příliš mladý fenomén, aby se daly vyvozovat nějaké závěry.

Mýtem hráček ovšem stereotypy videoher nekončí, nýbrž začínají. Snad nejrozšířenějším z nich je všeobecný dojem, že videohry podněcují v lidech násilí. V této oblasti mají studie ještě různorodější závěry a spadají spíš pod psychologii. Mgr. Buchtová se především soustředila na vyvrácení pověry, že hry jsou ztrátou času a ničím nám nepřispívají (především ne dětem). Na mnoha programech (především v amerických školách) dokazovala, jaký mohou mít hry edukační význam a jak mohou rozvíjet kreativitu, koncentraci a pohotovost. Samozřejmě konzumace videoher by neměla být neomezená, ale neměl by se přehlížet jejich potenciál ve školství a užívání obecně. Na druhou stranu se diskutovalo negativním vlivu digitálních her (a také televize) na děti v nízkém věku. Ostatně všeho moc škodí, což platí i zde.

Po většinu času probíhaly diskuze, vztahující se ke všem probíraným tématům. Zapojila se značná část publika a někdy docházelo i k intenzivním výměnám protikladných názorů. To jen dokazuje, jak je téma videoher ožehavé téma. Jedním z předmětů diskuze se stalo i užívání sociálních sítí. Často se totiž spojuje s konzumací videoher (ale také televize), zvláště u jedinců, kteří mají mimo virtuální svět problém navázat kontakt s jinými lidmi. Užitek možnosti komunikace skrz online videohry či sociální sítě vzbuzuje mnoho otázek a odpovědi se velmi liší. Všeobecně ale i zde existuje mýtus introvertního podivína, zavřeného dvacet čtyři hodin ve svém bytě, obklopeného počítačem, televizí a konzolemi. Tento mýtický tvor má zřejmě nejvíce zapuštěné kořeny v mysli společnosti a zůstane tam nejdéle.

Přednáška se dotýkala mnoha zajímavých témat a vzniklé diskuze nabízely zajímavé podněty. Přesto bylo trochu zklamáním, že mýtus hráčky byl pouze uveden, ale nijak zvlášť se nevysvětlil ani neobhájil. Sice nešlo o jediné téma přednášky, nicméně si myslím, že by si zasloužil výhradně vlastní přednášku.

Ještě před jejím zahájením jsem udělala menší průzkum a zeptala se dvou svých kamarádů, co si o tom myslí. Hrají holky hry? Rozdílnost jejich odpovědí je fascinující.

„Vždycky jsem si myslel, že holky hry nehrajou, nebo že hrajou v malém měřítku.“ (Antonín, 1. ročník bakalářského studia  historie a filmové vědy na FF UP)

„Rozhodně. Všemožných žánrů, na různých konzolích a za doprovodu různě kreativních nadávek. Mají poličku s originálkami, nosí trička s hláškou ze své nejoblíbenější hry a u piva si vyměňují tipy ohledně bosse, se kterým má kamarádka potíže. Proč? Protože je to baví.“ (Alexandra, 1. ročník magisterského studia filozofie na FF UP)

Samozřejmě ne všechny ženy hrají hry a ne všichni muži nevěří na hráčky. Přesto by to chtělo se nad stereotypy zamyslet a zjistit si něco víc o skutečných faktech. Ovšem stereotypy jsou ve společnosti příliš zakořeněné, takže ještě asi potrvá, než se něco změní.

Hráčky nadále zůstávají jednorožci na poli digitálních videoher, nehledě na statistiky i živé důkazy, jež denně potkáváme. Ale koho by napadlo, že ta blondýna v sukni s kytičkami hraje Mass Effect. Holky – a především ty hezké – přece hry nehrají.