Televise byla! Čtyři kapitoly z muzejní expozice o počátcích televizního vysílání v ČSR

Když vzniká v produkci České televize dokumentární film, tak obvykle nejde o formálně nijak převratné dílo. Velmi zřídka takový snímek navíc dokáže překročit stín povinnosti převyprávět příběh či historii tématu, k němuž se vztahuje. Televise bude! ale narušuje toto nepsané pravidlo, není dokumentem ani dokudramatem, ale jak říká režisér Jan Bušta, spíše doku-operetkou. V rámci omezeného prostoru necelých 55 minut na sebe vrší takové množství stylisticky a narativně ozvláštňujících nápadů a více či méně skrytých subverzivních vtipů, že si s ním dokáže stěží poradit i samotná Česká televize. Přestože anotace na webu ČT tvrdí něco jiného, tak Televise bude! rozhodně není příběh televizního technika, ministra Kopeckého a už vůbec ne ideologicky ohebného Františka Filipovského, a to i přes fakt, že jsou všichni tři označeni v závěrečných titulkách jako televizní sudičky.  Namísto toho jde vysloveně o komentovanou prohlídku televizního muzea, jež v druhém plánu reflektuje televizní médium jakožto nástroj připravený k naplnění konkrétním obsahem.

Zatímco ČT naznačuje, že diváci budou sledovat osudy tří výše jmenovaných protagonistů, ve skutečnosti se situace odvíjí odlišně. Namísto tří postav diváka doprovází dějem pouze jedna – televizní technik. Jeho průvodcovskou roli doplňuje řada voice-over komentářů simulujících vzpomínky pamětníků na první léta televizního vysílání. Technik představovaný slovenským hercem Braňo Holíčkem je více průvodcem po expozici než televizním technikem – dokonce ho titulek neoznačuje jménem konkrétní historické postavy, ale pouze jako „televizního technika“. Holíčkova postava sice napomáhá divákovi nějakým způsobem se vnořit do vyprávěného příběhu, děje se tomu pouze ve velmi omezené míře. Narace filmu je totiž okázale sebeuvědomělá, otevřeně promlouvá k divákovi prostřednictvím postav, informačních titulků nad některými osobami nebo časomírou odpočítávající start vysílání. Nedílnou součást tvoří i takové drobnosti jako papírové popisky na každém televizním přístroji, film tak ještě zesiluje důraz na muzeální umělost prezentovaných událostí.

Vedle uvozujících kontextuálních titulků je zde i poněkud umělé rozdělení na čtyři kapitoly, které na začátku hlásají do světa úvodní titulky. Samozřejmě čtyři úseky sice označují významnější body ve vývoji Československé televize, přesto ale se jejich vzájemné hranice stírají. Může za to jejich ne zcela jasné časové vymezení a potom také orámování na začátku informativním kontextualizujícím prologem a v závěru epilogem ukončujícím komentovanou prohlídku televizní historie.

Braňo Holíček ve své roli opakovaně promlouvá k divákovi přímo čelem do kamery, přičemž v takových situacích se jeho komentář vztahuje většinou ke kontextuálizujícím informacím – působí jako doplněk k oné doku části Buštovy „operety.“ Takovým zcizujícím efektem působí vedle komentáře k měnové reformě nebo prověrkám kádrových profilů zaměstnanců televize na konci 50. let třeba krátká etuda s Pavlínou Filipovskou, jež se vyjadřovala k prvnímu dni vysílání a k malé fikční „Pavlínce“ z roku 1953, která pobíhala po televizním studiu. Skutečná Pavlína Filipovská (jak dotyčná přítomná ve filmu sama přizná) se při prvním vysílání rozhodně nenacházela ve studiu, ale ve vedlejším domě. Podobný zpětný komentář pouze upozorňuje na funkci fikční Pavlíny Filipovské jakožto prostředku pro vedení divákovy pozornosti – přitom, jak kamera sleduje její pohyb na place, divák může současně sledovat chaotické přípravy v posledních minutách před prvním pokusným vysíláním. Podobnou strategii informačně nespolehlivého vyprávění používají filmaři třeba i v případě anekdoty o zvukaři, který omdlel z velkého horka ve studiu – u něho opět „průvodce“ divákovi oznámí, že ve skutečnosti tomu bylo trochu jinak.

Vrcholem zcizujících efektů je pro diváka úplný závěr filmu, v němž Braňo Holíček vystoupí z role televizního technika. Divák se najednou společně s protagonistou nalézá v roce 2013, v Národním technickém muzeu uprostřed expozice o televizní historii. Jako by pokračoval v roli průvodce, dokončuje výklad o televizní historii a Františku Filipovském a závěrem dá při představení své ženy a přechodu od češtiny k používání slovenštiny otevřeně najevo, že není skutečný televizní technik. Ve výsledku pocit absolvování muzejní expozice ještě znovu akcentuje dlouhá jízda kamery přes celý sál s televizními exponáty opatřenými stejnými popisky jako všechny televizní přístroje v průběhu filmu.

Muzeální vzezření starého televizního vysílání nereflektuje jen příběh, ale jistým způsobem i využité formální prostředky. Jestliže první televizní pořady využívaly dlouhých záběrů a malé množství střihů, podobně je tomu i v případě Buštova filmu. Byť samozřejmě nebyl původní materiál natočen v několika málo záběrech, tak tvůrci spojili kratičké záběry do několika málo dlouhých sekvencí. Vedle toho jde i o takové věci jako přeskakování filmového obrazu v důsledku slabého vysílacího signálu.

Za velmi explicitně deklarovanými odkazy k televizní historii stojí i poselství o televizi jakožto médiu zcela závislém na vloženém mediálním obsahu. Mýtus o programu vysílání z 1. května 1953 zachovaném na filmovém záznamu padl, soudruzi ve skutečnosti rekonstruovali obsah. Jedině tak by získali pro různé výroční pořady záznam zrodu média, jež se jim podařilo vychovat a ovládnout pro účely svojí propagandy. Nabízí se ovšem otázka, nakolik může něco takového tvrdit film, který je stejně jako vzpomínaný televizní záznam „rekonstrukcí“ událostí z doby nedávno minulé, aniž by pak v návaznosti na to nevypovídal i sám o sobě. Subversivní vyznění doplňuje i hudební podkres, jenž sice svým obsahem odkazuje na zobrazovanou dobu, ale formou patří právě do současnosti – ať už jde o parafrázi pověstného veledíla Pavla Kohouta Zítra se bude… nebo jiné budovatelské šlágry 50. let.

Nakonec může být jasné jen jedno – televize je mrtvé médium v podobě, jak ho znaly generace před érou digitálních televizí, internetového vysílání a všelijakých dalších možností šíření audiovizuálního mediálního obsahu. Je zřejmé, že televize spíše BYLA než BUDE. Takzvaná doku-opereta používá celou řadu zcizujících efektů znemožňujících divákovi uchopení sebe sama jakožto běžného dokudramatu – drama je rozdrobené fragmentární epizodickou strukturou vyprávění a jak říkal sám režisér, tak toho „doku“ ve filmu až tolik není.1 Ve výsledku nelze brát film úplně vážně, divák si totiž nikdy nemůže být jistý, jestli si z něj tvůrci neutahují.

Televise bude!

Režie: Jan Bušta
Scénář: Jan Bušta, Radim Procházka, Magdalena Bittnerová
Kamera: Braňo Pažitka
Hudba: Midi lidi, WWW
Hrají: Braňo Holíček, Pavel Nečas, Martin Matejka ad.
CZ, 2014, 55 min.
Premiéra ČR: 1. 5. 2014
pořad v iVysílání České televize