Zázrak opravdovosti

Tipovat, který film dostane ocenění na prestižních festivalech, letos nebylo zas až tak těžké. Když na úvodní tiskové konferenci v Cannes předsedkyně poroty, novozélandská režisérka a feministka Jane Campion, kritizovala, že v oficiálním festivalovém výběru chybí víc filmů natočených ženami, bylo jasné, že alespoň jednu cenu si ze závěrečného večera odnese jedna ze dvou režisérek, jejichž filmy se ve výběru ocitly. Těmi byly už dříve v Cannes oceněná Japonka Naomi Kawase a mladá Italka Alice Rohrwacher. Už na dálku se dalo úspěšně odhadovat, že minimalistický a meditativní styl Naomi Kawase bude pro předsedkyni poroty příliš exotický a že se tak favoritem soutěže stává právě film Alice Rohrwacher Zázraky. Zlatou palmu si ale nakonec odnesl turecký režisér Nuri Bilge Ceylan za Zimní spánek a na Zázraky tak zbyla „jen“ Velká cena poroty.

Předchozí řádky ale v žádném případě neznamenají, že by příběh o včelařské rodině nebyl žádný zázrak a že by jeho ocenění snad bylo nezasloužené. A neodkazuji tím ani na celkem nepodstatnou historku o tom, jak si u filmu poplakal další člen poroty, dánský drsňák Nicolas Winding Refn. Zázraky se totiž od jiných filmů odlišují tím, jak moc je na nich vidět autorčina znalost prostředí, do kterého zasazuje příběh. K tomu režisérka přidává pečlivý casting a herecké výkony, které snad ani nelze chápat jako herectví. Postavy totiž na plátně žijí a jednotlivé fragmenty vyprávění slouží právě k zachycení jejich temperamentu i světa. A je jedno, jestli jde o včelaření, loupání rajčat nebo o okamžiky, kdy nejmladší holčičky skáčou po dešti do kaluže nebo se zamykají v autě.  Jejich energie je opravdická, když se dožadují slíbeného dárku i když pak kolem něj s výskotem běhají. Precizní je i vlámský tanečník a choreograf Sam Louwyck1 jako otec rodiny, který pečlivě nakládá s pohyby i gesty, aby vyjádřil svého jurodivého, cholerického, ale zároveň milujícího a idealistického hrdinu. Jeho vztah s nejstarší dcerou Gelsominou je vyjádřen v jemných nuancích. Otec na ni spoléhá při práci a respektuje ji i jako do jisté míry autoritu, což vyvolává žárlivost u mladší Marinelly.

Největší předností filmu je jeho opravdovost a realističnost. Postavy totiž nejsou vyspekulované, ale žijí na plátně se svými motivacemi, které jsou někdy průhlednější (pokusy malé Miranelly, jak se vyhnout práci), ale někdy si je může divák pouze lépe či hůře domýšlet. Jaký je třeba vztah mezi Gelsominou a Martinem, který nikdy nemluví? Rohrwacher se raději soustředí na to, aby jednotlivé postavy měly správnou energii, aby radost byla radostí, bolest bolestí a zázrak zázrakem, místo aby složitě vysvětlovala všechny souvislosti. A dobře dělá. Diváka tak film zbytečně nevodí po předem vytyčených stezkách, nutí jej přemýšlet a nepodstatné logické souvislosti nechává být. Tak samotná autorka odmítala v rozhovorech vysvětlovat, co dělá v domě včelařů další žena Coco. U její postavy lze spekulovat, že v rodině uvízla v rámci jednoho z resocializačních projektů, jakého se účastní malý delikvent Martin. Ale je stejně tak dobře možné, že její pobyt souvisí s bývalým vztahem s otcem rodiny nebo, jak naznačuje příjezd dalšího německy mluvícího muže, Adriana, že je pozůstatkem jakési komunity, která se o hospodářství starala kdysi. Možné jsou nakonec všechny tři varianty, ale žádná z nich není až tak podstatná, a proto je Rohrwacher nevysvětluje.

Oproti tomu, jak skvěle jsou vybudované vztahy, postavy, prostředí a čas, je samotný příběh trochu diskutabilnější. Rodina včelaře, kde se jednotlivé dcery podílejí na každodenní práci (úplně přirozeně s větší či menší schopností a chutí) a v jejímž centru stojí dvanáctiletá Gelsomina, je stále jednou nohou v problémech. Hlavním zdrojem obživy je včelařství a med, který se prodává na trhu. Peníze, které prodejem získají, ale nestačí na státem požadovanou modernizaci stáčírny. Zároveň jsou ekologicky pracující včelaři ohrožováni dalšími zemědělci, kteří klidně svá pole stříkají herbicidy. Z finančních důvodů proto otec pozve z Německa na farmu dětského delikventa Martina, který má v rámci resocializačního programu pomáhat při práci. Za něj by měl dostat peníze nutné k modernizaci svého provozu. Dvanáctiletá Gelsomina ale vidí východisko v účasti v televizní soutěži „Země zázraků“, kde mezi sebou soutěží lokální farmáři, což se otci samozřejmě nelíbí. A nelíbí se mu ani to, jak se postupně Gelsomina staví na vlastní nohy a jak začíná cosi probleskovat mezi ní a Martinem. Všechny tyto nevyřčené věci pak z úplného mála budují napětí, které eskaluje v samotném závěru.

Příběh kriticky ukazuje v podstatě všechny „klacky“, které evropská legislativa hází pod nohy drobným rolníkům i těm, kdo chtějí své produkty vyrábět ekologicky. Ve scénách s televizním pořadem navíc od přesné a krásné drobnokresby přechází až k satiře. Poslední čtvrtina filmu pak působí jako z úplně jiného světa. Pokud to dobře chápu, tak Rohrwacher potřebovala k opravdovosti svého světa vytvořit kontrast a kriticky se vyjádřit k současnosti. Za pomoci hledání bájných Etrusků, pochodní, porotců a Moniky Bellucci se tak v závěru v nejlepším slova smyslu přiblížila jízlivosti Formanova Hoří, má panenko. Stylem se ale příliš vzdálila předcházejícím částem filmu.        

Zázraky se naštěstí nejmenují Zázraky jen kvůli zmíněné televizní soutěži. Rohrwacher naopak dává celým filmem najevo, že skutečné zázraky se neschovávají za lacinými efekty a jednoduchým úspěchem. Zázrak je obyčejná radost. Pro Gelsominu a Marinellu je ale zázrakem paprsek slunce, ve kterém se víří prach a ze kterého Marinella v imaginaci pije, jako kdyby to byla voda. Zázrakem je vztah ke včelám a nakonec i trik, při kterém nechá Gelsomina vylétat včely ze svých úst. A zázrakem je zase znovu každý uvěřitelný moment. Postupné odhalování souvislostí i zázraků podporuje kamera, která se pohybuje mezi jednotlivými postavami a často spolu s nimi objevuje mizanscénu. Přesné pohyby kamery zakrývají a odhalují nejen prostor a posun postav, ale často právě působí až zázračně. Než kamera obkrouží svoji trajektorii, může se klidně stát i zázrak.                         

Alice Rohrwacher natočila precizní a vyzrálý film, který ví, co chce sdělit, a ví, jak to vyprávět. Pečlivě od sebe odlišila, co je podstatné a co není. A pak svému fikčnímu světu vdechla život takovým způsobem, že se dá mluvit o zázraku. Tento dojem nakonec přehluší i rozpaky spojené se satirou. Zázraky se podle mne vyplatí z výše uvedených důvodů vidět i vícekrát.

Le Meraviglie

Scénář a režie: Alice Rohrwacher
Kamera: Hélène Louvart
Střih: Marco Spoletini
Hrají: Alba Rohrwacher, Maria Alexandra Lungu, Sam Louwyck, Monica Bellucci, Sabine Timoteo, Agnese Graziani
Itálie, 2014, 110 min.
Česká premiéra: 14. srpna 2014 (Aerofilms)