Zelinář a jeho televize
V loňském roce přibylo do edice Šťastné zítřky Nakladatelství Academia několik pozoruhodných titulů1. Pro ty, koho zajímá období normalizace a role TV v té době, je určena publikace Pauliny Bren Zelinář a jeho televize s podtitulem Kultura komunismu po pražském jaru 1968.
Autorka, která se narodila v Československu a od dětství žila v USA, obdržela doktorát z evropských dějin a vyučuje na New York University. V roce 2010 vydala knihu pod názvem The Greengrocer and His TV: The Culture of Communism after the 1968 Prague Spring (Cornell University Press). Publikace získala několik ocenění a po třech letech se dočkala také českého překladu a vydání. O tom, že překladatelka Petruška Šustrová neměla lehkou práci, svědčí autorčina slova v úvodu: „Většinu dokumentů jsem zkoumala v době, kdy digitální kamery nebyly dostupné a kdy kopírování v archivech bylo neúměrně drahé. Většinou byl mojí jedinou možností okamžitý přepis do angličtiny.“ (s. 15)
Bren přibližuje ústřední postavu knihy – zelináře reprezentujícího pozdní komunismus – a ukazuje, že paradigma pravdy a jejího předpokládaného opaku, neautenticity a nepravdy, je neudržitelné. Podle Bren se za normalizace „hranice rozdílnosti zamlžily, začalo být složitější činit rozhodnutí a etická dvojznačnost zatěžovala (…) nejen zelináře, ale také protirežimní disidenty a stranické aparátníky.“ (s. 26)
Autorka se tedy v Zelináři vydává do doby normalizace a staví se proti zažitému černobílému vidění a rozdělení 70. a 80. let na oficiální a neoficiální kulturu. Dokazuje, že takzvaná šedá zóna se mezi oběma pomyslnými zákopy roztahovala více, než by mohlo být na první pohled patrné. (s. 27) Pro mě osobně byly asi nejzajímavější kapitoly Čistka a přetváření socialistického občana a následující Intelektuálové, hysterici a „skuteční lidé“, ve které se Bren věnuje mimo jiné i Majoru Zemanovi, zejména nechvalně proslulému dílu Studna.
Bren píše rovněž o roli Čs. televize v tažení proti Chartě 77. Obrací se také k sousedům, aby přiblížila situaci v NDR, kde se vrcholní politici potýkali s ožehavým problémem: 60 % východoněmeckých občanů sledovalo pouze program západoněmecké televize. (s. 233) Poukazuje také na demagogii a neerudovanost lidí ve vedoucích funkcích, jako byl například ředitel Čs. televize v letech 1969 až 1989 Jan Zelenka, díky němuž mohli diváci sledovat „perly“ jako Estonský den (na počest sovětského Estonska), sestávající z vystoupení expertů, jako byl prof. Ivan Hrůza z Vysoké stranické školy, který celých 30 minut vyplnil skloňováním slov „marxismus-leninismus“. (s. 226)
Zásadní postavou normalizační televize byl bezpochyby scenárista Jaroslav Dietl. Autorka nejprve Dietla krátce představuje coby dramatika prostřednictvím peripetií s divadelní hrou Slečna pro jeho excelenci, soudruzi! a občas se k němu ve zmínkách navrací (naposledy na s. 84), poté se však Dietl a jeho tvorba vytrácí a naplno se objevuje až od šesté části, nesoucí jeho jméno. Ta je věnována Dietlovu vývoji a jeho seriálům Nejmladšímu z rodu Hamrů a Muži na radnici2, sedmá se dotýká Ženy za pultem a Inženýrské odysey a věnuje se také postavení rodiny a ženy za normalizace. Následující závěrečná část, nazvaná Seberealizace a socialistický způsob života, přibližuje lahůdky coby konkurenční hlavní postavu Ženy za pultem a ukazuje, že interaktivní spolurozhodování o osudech kuchaře Svatopluka bylo velmi limitované.
Vedle seriálových počinů je poměrně dost prostoru věnováno rovněž i debatě, kterou Dietlova osobnost a tvorba vyvolaly v tisku mezi spisovatelem Ivanem Klímou a redaktorem a dramaturgem Františkem Pavlíčkem (oba v 50. letech ve straně, v r. 1970 vyloučeni, Pavlíček podepsal Chartu 77; Klíma, který byl po svém krátkém pobytu v USA zakázaným autorem, nikoli). Do debaty se postupně zapojil zřejmě straník podepsaný jako PHA a disident, politický vězeň a spisovatel Karel Pecka. Na této debatě ukazuje Bren pluralitu pohledů na Dietlovo působení, ale zároveň zde demonstruje, že všechno je přeci jen složitější, než se jeví na první pohled.3
Autorce se daří díky krátkým kapitolám udržet čtenářovu pozornost a zároveň po většinu času nesklouzává k povrchnosti. Zelinář je více sociologickou studií než sondou do televizní produkce během normalizace, což autorka jasně píše už v úvodu: „To, co následuje, jsou dějiny pozdního komunismu, v nichž televize slouží jako prizma k zobrazení sedmdesátých a osmdesátých let,“ (s. 25) „kniha neobsahuje dějiny socialistické televize“ (s. 27). Kdo by očekával hlubší analýzy Dietlovy tvorby či rozsáhlé reflexe dobových ohlasů diváků, které autorka měla k dispozici v archivu Čs. televize, může být asi trochu zklamán. Ovšem pokud máte zájem o velice zajímavý vhled do doby normalizace včetně různých ideových proudů a směřování, pohled, který vybízí k zamyšlení a hledání odpovědí, budete rozhodně spokojeni.
Paulina Bren
Zelinář a jeho televize.
Kultura komunismu po pražském jaru 1968458 stran, vázaná
z anglického originálu The Greengrocer and His TV: The Culture of Communism after the 1968 Prague Spring přeložila Petruška Šustrová
edice Šťastné zítřky, sv. 11
vydalo Nakladatelství Academia, 2013
- Vedle Zelináře jsou to Volný čas v českých zemích 1957–1967 Jiřího Knapíka a Martina France a monografie Petra Slintáka a Hany Rottové Venkov v českém filmu 1945–1969. [↩]
- V autorčiných slovech o seriálové tvorbě Dietla nalézám jeden rozpor. Na s. 278 píše: „Dietlovy seriály se vyznačovaly tím, že předváděly živé postavy prostřednictním dialogu, který zněl přirozeně i náramně citlivým uším socialistických občanů, zvyklých na hesla, klišé a fráze.“ Ovšem na s. 267 se dočítáme: „Seriál Muž na radnici, který se pohyboval na hranici reality a fikce, byl tak slabý, že byl skoro nesrozumitelný.“ [↩]
- Černobílé vidění nelze uplatňovat ani na disent. Je rozdíl mezi Peckou, který byl disidentem 40 let a strávil léta v uranových dolech, a Klímou a dalšími, kteří prohlédli až po roce 1968. [↩]
Autor
