A na rok zase šáteček

Ani jsme se nenadáli a už je to zase pryč. Skalní nadšenci mohou ještě cestovat po „Ozvěnách“ v Olomouci a Liberci. Kdo však není takovým zatvrzelým „mezipatrákem“, musí se zase na rok spokojit s převážně heteronormativní filmovou tvorbou. Osvobozující listopad je tedy skoro za námi, inu ale nesmutněme a podívejme se, jak vypadala druhá půlka brněnské části 16. ročníku queer filmového festivalu Mezipatra.

Statistika nuda je, má však…

Ne všichni asi milují statistické údaje, ale pro ty z Vás, kteří je vnímají jako uklidňující životní jistotu, bude jistě zajímavé, že v Praze a Brně letos navštívilo festival 11 700 diváků a divaček, jež se mohli pokochat dohromady 66 filmy „queerové“ tematiky. Diváckou cenu, vyhlášenou v Brně, získal film Antonia. Jedná se o drama  z roku 1995, někdy označované za „feministickou pohádku“ o matce a dceři, které po konci druhé světové války hospodařily na nizozemském venkově. Velice příjemný a zajímavý je fakt, že všechny letošní festivalové ceny vyhrály ženy. „Cenu hlavní poroty pro nejlepší celovečerní film získal filmový debut italské režisérky Laury Bispuri Navždy pannou (Vergine giurata) o albánské ženě, která se podle zvykového práva stane mužem a vzdá se fyzické lásky. Zvláštní uznání pak porota udělila snímku Nathana Nicholovitche Kam padá stín (De l’ombre il y a).Cenu pro nejlepší krátký film obdržel od studentské poroty švédský snímek 9:55-11:00, Ingrid Ekman, bytem Bergsgatan 4B (9:55-11:00, Ingrid Ekman, Bergsgatan 4B) režisérek Cristine Berglund a Sophie Vukovic.“

Jak (to) bylo?

V minulém ohlédnutí jsme skončili u pondělního večera nabízejícího jako obvykle bohatou filmovou nadílku. Úterní program na tom nebyl stran kinematografie o nic hůře, nabídl však i zajímavé přednášky v rámci Mezipatra Talks. Přestože byl program od 18. hodiny označen za panelovou diskusi, jednalo se spíše o malou konferenci nabízející pohled na queer kinematografii a televizní tvorbu a zejména pak na dny, které otřásly těmito dvěma svébytnými mediálními světy. Pokud jste se nenechali zmást označením Metro bar a nezamířili jste do známého brněnského klubu, objevili jste velice zajímavý miniprostor metro-bar.cz, jenž všechny překvapil svým „metrovým“ designem a vlastním hlášením metro ampliónu. Tento skvěle vybraný prostor byl pak spolu s bedlivým posluchačstvem živnou půdou pro čtveřici zajímavých přednášejících. „Queer konferenci“ započala programová ředitelka festivalu Lucia Kajánková s obecným přehledem toho, co je to a proč je to queer. Další přednášky se ujala doktorandka Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU Šárka Gmiterková, která pomocí příkladu filmu Dětská hodinka představila „žánr“ melodrama. Následovaly dvě přednášky věnující se fikční televizi, obě zdůraznily rozdíl mezi filmem a televizí a absenci dichotomizace obou. Jana Jedličková (absolventka žurnalistiky na FSS MU v Brně a mediálních a komunikačních studií na UP v Olomouci) i Eva Chlumská (bývalá dramaturgyně festivalu a rovněž absolventka Palackého Univerzity v Olomouci) se pak zaobíraly (re)prezentací LGBTQ+ postav v české i zahraniční fikční televizi. Jedinou chybkou „queer konference“ byl nedostatek času na diskusi, všechny přednášející vesměs totiž spěchaly na vlak, někteří šťastní posluchači měli však možnost diskutovat s přednášejícími právě cestou na vlak, případně u vína v kavárně Trojka.

Končení

Středeční den přinesl nevyhnutelný konec festivalu. Slavnostní zakončení předcházelo promítání černobílé queer klasiky Dětská hodinka s hvězdami formátu Audrey Hepburn a Shirley MacLaine. Stejně jako zahájení i zakončení uvedli svým odvážným představením členové divadelního experimentálního uskupení D’EPOG. Ztřeštěná a vtipná podívaná nenechala jednu bránici nerozkmitanou a rozhodně způsobila zvýšení tepu nejedné návštěvnice či návštěvníka. Slovo poté převzal Filip Teller, ten se opět snažil publikum rozesmát svou dikcí kombinující Petra Rychlého a Petra Novotného, a to zejména sadou několika prostodušeji laděných vtipů. Opět byly vytaženy trenky, naštěstí ne na dlouho. Slovo brzy dostala politička a aktivistka Barbora Antonová, která vtipně poukázala na přízemnost předvedených a vyřčených „Tellerovin“ a zaskočila diváctvo otázkou, proč se takovým „blbinám“ smějí. Antonová pak s grácií upozornila na některé genderové i queer nešvary politicko-kulturní sféry České republiky a představila letošní výherní film Antonia. Prostor dostala nakonec také koordinátorka brněnské části Mezipater Markéta Klišová, která společně se svým týmem, jemuž poděkovala, tzv. bouchla šampaňské a připila na budoucí štěstí festivalu.

Po srdceryvném filmovém zážitku a utření slz i nosů mohli všichni návštěvníci navštívit kavárnu v kině Art a bavit se s organizátory i dalšími „obyčejnými mezipatráky“ až do ranních hodin, a to vše za zvuků DJky ředitelky Markéty Klišové, která umně hudebně i tanečně bavila loučící se festival.

A to je konec, přátelé. Tedy ne tak úplně. Ještě se u nás dočtete, jak dobře se ozývaly „Ozvěny“, tedy ne ty písní ruských ani českých, ale ty Olomoucké a Liberecké. Čili ahoj mezipaterní Praho a Brno a zase za rok na viděnou s dávkou nových queer filmů!