Jeden svět: Povídání ve dvou o Horní zemi

RECENZE: Felvidék – Horní země (2014, režie: Vladislava Plančíková) – MONIKA BARTOŠOVÁ a ŠÁRKA NOVOTNÁ – 

Ve dvou se to vždycky lépe táhne. Na projekci filmu Felvidék – Horní země jsme vydaly raději ve dvou. Šárka Novotná jako vystudovaná historička s přehledem v evropských dějinách. Monika Bartošová, jíž námět filmu připomenul velice osobní téma odsunu sudetských Němců. V recenzi jsme zachovaly dialogickou strukturu, jakou vznikala.

MB: O tématu vysídlování maďarského obyvatelstva ze Slovenska se u nás moc nemluví. Před Sametovou revolucí to byla jedna z věcí, o nichž normalizační hodiny dějepisu mlčely. Než se dluh stihl napravit, vkročili jsme do roku 1993 bez Slovenska, takže v podstatě přestalo jít o „naše“ dějiny. Výměna slovenských Maďarů za maďarské Slováky je ale zajímavá nejenom kvůli paralele s poválečnými odsuny německy mluvícího obyvatelstva. Jak film Felvidék zdůrazňuje, jde o společné středoevropské dějiny. Horní země rozkládající se na území Slovenska, Maďarska a Ukrajiny je blízká i českým dějinám. Byli jsme společně součástí habsburské monarchie, abychom po první světové válce vytvořili se Slovenskem jeden stát.

ŠN: S odkazem poválečných událostí stále žijí rodiny, včetně samotných pamětníků, na obou stranách hranice. Sama režisérka dokumentu je potomkem účastníků těchto přesunů – napůl Maďarka, napůl Slovenka, co úplně nepatří ani na jednu stranu. V dokumentu odkrývá „tajemství“ jak své vlastní rodiny, tak i dalších navštívených pamětníků, které pro účely natáčení vypátrala. Dokumentem se pak vinou i deníkové zápisky slovenského Maďara – právníka, který po válce se svou rodinou strávil více jak rok ve sběrném táboře pro Maďary a Němce v Petržalce. Divák se tak skrze příběhy dozvídá o překotných opouštěních domovů, stesku i pocitu odcizení, jinakosti a konfliktů či nevraživosti ze strany v starousedlíků v nových domovech. Vyprávění je místy značně emotivní. Ostatně ani v současnosti již mrtvá prababička autorky si na Slovensku nikdy nezvykla a chybějící kořeny jsou cítit i o několik generací později.

Pátrání Vladislavy Plančíkové začíná doma u babičky, odkud ji jeden nesplněný slib zavede na nečekanou cestu.

MB: Právě velice osobní optika, ačkoliv v této míře v dokumentu trochu nezvyklá, je jedním z nejsilnějších aspektů filmu. Výtvarně občas až surrealistický počin je totiž v podstatě vyprávěním o jedné cestě jedné ženy za historií vlastní rodiny. Neklade si za cíl zobrazit kompletní a přesné dějiny Horní země. Spíše se pokouší sebrat co nejvíce pohledů a blednoucích vzpomínek na dávno zmizelé lidi a dobu, které jí mohou poskytnout klíč k minulosti jejího smíšeného slovensko-maďarského původu. Díky tomu je snímek výrazně emotivní, i když se nesnaží cpát divákovi nostalgii pod nos. Melancholické vyznění snímku je spíš výsledkem vlastního divákova srovnání s většími dějinami Evropy či osobní rodinnou historií.

ŠN: I přes důraz na osobní historii účastníků, by si však dokument zasloužil přece jen trochu víc historických informací. Především proto, že s tímto tématem řada (zvlášť zahraničních) diváků právě prostřednictvím tohoto dokumentu setká poprvé. Na druhou stranu lze Felvidék považovat za vydařenou vlaštovku, která snad podnítí vznik dalších snímků věnovaných těmto událostem. Ostatně téma se dotýká i našeho území – část Maďarů ze Slovenska byla totiž, byť zpravidla na kratší dobu, po válce přesídlena do Čech. A v jednom momentu se tak slovensko-maďarské téma střetává i s česko-německým, když se autorka za osudem maďarských přesídlenců vydá do Postoloprt na Ústecku, spojených s masakrem německých civilistů. Animovaná pasáž věnovaná Postoloprtům je mrazivá.

Autorka používá symboliku stromu jako rodiny i osobního původu. Často animuje staré fotografie i nalezené artefakty.

MB: Právě výrazné využití až švankmajerovské animace různých artefaktů od fotografií přes látky a typické krajky až po torza panenek na místě mrtvých přesouvá dokument do výrazně osobní roviny. Právě pro faktuální žánr nebývalá forma stylizace ho odlišuje od mnoha dalších historických dokumentárních filmů. V své podstatě spíš vizuální esej, která pomáhá vyprávět v podstatě velice jednoduchý příběh, se informačně odvíjí spíš v rovině zvuku, kde můžeme slyšet vyprávění autorky i pamětníků. Stylizace posouvá film na vlastní území, kde víc, než přesná data či kontext, získává na důležitosti jakési emocionální vyrovnávání se s mlčením o rodové historii. Spíše po vzoru psychoanalytiků pátráme po původu národnostních rozmíšek a pocitu vlastní vykořeněnosti. Pro toto terapeutické působení se ona asociační hra animovaných sekvencí výborně hodí, ačkoliv je jí někdy užíváno na úkor srozumitelnosti a přehlednosti.

ŠN: V dokumentu nechybí ani náznak narativní formy detektivky, když se autorka vydává za potomky zmiňovaného autora deníku ze sběrného tábora a v závěru odhaluje jeho motivace k psaní poznámek i další životní osudy. Nechybí však ani názory současných obyvatel Slovenska, kteří jsou z maďarských nebo smíšených rodin. Samotný snímek je i sympatickou připomínkou toho, že vztah k historii a jejímu poznávání mnohdy začíná právě při pátrání po kořenech vlastní rodiny. Celkově je pak způsob, kterým je Felvidék zpracován, poutavý nejen pro ty, kteří mají historické dokumenty v oblibě, ale i diváky, kteří nejsou v tomto žánru zas až tak zběhlí.

MB: Snad je tento dokument odrazem obratu historie spíše k osobním dějinám. Jako bychom si začali palčivěji uvědomovat, že nezadržitelně umírají poslední pamětníci velkých dějinných zlomů 20. století. Zachytit vyprávění vlastní babičky či dějiny rodné obce se může stát novým způsobem, jenž budou napříště jako pracovní metodu používat jak historici, tak dokumentaristé.

Felvidék – Horní země (Felvidék – Horná zem)

Režie: Vladislava Plančíková
Scénář: Vladislava Plančíková
Kamera: Dušan Husár
Hudba: Dušan Husár
Slovensko / Česko, 2014