Pochybnosti na Croisette

GLOSA k oficiálnímu výběru festivalu v Cannes 2015 – VÍT POLÁČEK –

Ve čtvrtek 16. dubna zveřejnil na napjatě očekávané tiskové konferenci ředitel festivalu v Cannes Thierry Frémaux letošní oficiální výběr největšího a nejslavnějšího filmového festivalu na světě. Už dopředu některé weby a blogy tipovaly, které filmy by se v této sekci mohly objevit, a nejčastěji padala jména autorů jako Michael Haneke nebo Gaspar Noé. Čeští snobové potom jedovatě a okázale tvrdili, že se v oficiálním výběru zase neobjeví žádný český film a že to nebude vůbec překvapivé. Prvním výběr za pravdu nedal a druhým sice ano, i když se pravděpodobně už nedozvíme, jak blízko nebo daleko měly některé projekty k vytouženému logu s palmou, které by si podle pravidel mohly dát na plakáty. Alespoň klepy z kuloárů totiž naznačovaly, že letos jistá šance pro český film byla. Zatím se tedy zdá, že Českou republiku bude reprezentovat „jen“ studentský film Retriever Tomáše Kleina a Tomáše Merty vybraný do studentské sekce Cinéfondation a účast studenta režie na FAMU Gyorgy Kristófa v Ateliéru tohoto festivalu. Nutno ovšem podotknout, že do oficiálního výběru se letos nedostal například ani žádný švédský, dánský, ruský nebo německý režisér, což jsou přece jen reprezentanti kinematografií s momentálně lepší reputací, než jakou má naše tuzemská.

Na oficiální tiskové konferenci byl předveden krátký film předsedů poroty bratří Coenových, který naznačoval, že i kovbojům se mohou líbit filmy Nuri Bilge Ceylana, který si odvezl Zlatou palmu z Croisette loni. Možná tím chtěli američtí filmaři naznačit, že budou otevřeni i snímkům, které nesouvisejí s americkým kulturním okruhem. Ještě před oznámením vybraných filmů potom Frémaux upozornil, že festival nechce zakazovat focení selfie na červeném koberci, ale přiznal, že má starost, aby se kvůli tomu promenády neprotahovaly, a proto prosí vybrané tvůrce, aby se raději spoléhali na oficiální fotografie, které stejně vypadají lépe než populární momentky pořízené sebou samým.

Výběrčí v Cannes letos viděli 1854 filmů, tedy více než obvykle, a zatím z nich vybrali 31, což je rozhodně méně než obvykle. Statisticky to znamená, že štěstí měl takřka každý 60. film ze všech přihlášených. Výběr sekce Un certain regard dokonce čítá jen 14 filmů, což je výrazně méně než například loni, kdy jich bylo 20. Slovo zatím ale není v textu vycpávkové. Thierry Frémaux totiž v rozhovoru pro Variety naznačil, že do každé sekce dost možná ještě 3 nebo 4 filmy přibudou, protože výběrčí znovu zvažují zhruba dvacet snímků.1 To je minimálně po dlouho dopředu ohlášené tiskové konferenci hodně zvláštní. Jako kdyby snad volbu soutěžních titulů provázely ze stran organizátorů velké pochybnosti. Ty ostatně budí i fakt, že zde nefigurují výše uvedená jména jako Haneke nebo Noé. Může to znamenat, že jejich filmy jsou mezi tou dvacítkou stále diskutovaných, že ještě nejsou hotové nebo dokonce že je výběrčí neseznali (zatím) hodnými Cannes (což by například u filmů obou zmíněných evropských tvůrců bylo de facto něco nevídaného).

Se svým statusem má Cannes podobný problém jako Američané v zahraniční politice. Když budou USA aktivní v nějakém světovém konfliktu, budou kritizovány, když nebudou, budou kritizovány také, jak kdysi glosovala Madelaine Albrightová. Cannes bylo léta kritizováno, že nedává šance mladým a neznámým tvůrcům na úkor pomyslného klubu neustále se opakujících exkluzivních jmen jako například David Cronenberg, bratři Dardennové, Michael Haneke nebo Nuri Bilge Ceylan. To vytvářelo dojem uzavřeného kruhu, ve kterém může v Cannes promítat zase jen ten, kdo už tu jednou svůj film prezentoval. Letos vypadá, že zejména v Un certain regard došlo k prosazování méně známých autorů a už to vzbuzuje rozpaky. Z 31 vybraných filmů (17 v hlavní soutěži, 14 v Un certain regard) je pět celovečerních debutů. V soutěži se objeví 7 nováčků, kteří se do hlavního výběru předtím nikdy nedostali, v Un Certain Regard nemá s oficiálním výběrem zkušenost dokonce 10 tvůrců ze 14! (Úmyslně nepočítám účast v nezávislých sekcích jako je Quinzaine des réalisateurs a Týden kritiky, které některým sloužily k prezentaci jejich debutů a jako odrazový můstek do oficiálního výběru).

Zajímavé je i srovnání geografického původu vybraných filmů. O Zlatou palmu budou soutěžit čtyři francouzské a tři italské filmy. Po jednom snímku mají v soutěži Norsko, Řecko a Maďarsko. Mimo Evropu bylo natočeno sedm soutěžních filmů, z toho dva americké. Jedním titulem jsou reprezentovány země jako Taiwan, Čína, Japonsko, Austrálie a Kanada. V sekci Un Certain Regard mají ale mimoevropské filmy výraznou převahu. Mezi osmi tituly jsou dva z Indie, dva z Jižní Koreje, jeden z Japonska, Mexika, Íránu a budeme-li počítat Itala Roberta Minerviniho, který natočil svůj film v americké Louisianě jako titul z USA, tak jeden film reprezentuje ještě USA. Zejména dva filmy z Indie jsou něčím, co v Cannes dlouho nebylo.

Podívejme se ale na výběr méně statisticky a více konkrétně. Francouz Jacques Audiard bude prezentovat v hlavní soutěži film, který se zatím skrývá za pracovním názvem Dheepan. Jedná se o příběh bojovníka ze Srí Lanky, který už má dost války a tak s rodinou emigruje do Paříže, kde začne pracovat jako ochranka nemovitostí na sídlišti. Podobně sociální námět má i film Zákon trhu (La Loi du Marché) Stephane Brizého s Vincentem Lindonem v hlavní roli. Ten hraje dlouhodobě nezaměstnaného, který dostane příležitost pracovat jako ostraha v supermarketu a řeší morální dilema, protože se po něm chce, aby špehoval své bývalé kamarády a kolegy. Pro Brizého jde o premiéru na riviéře, protože i když zaujal svými předchozími filmy, tak v Cannes nikdy nesoutěžil. Totéž se týká režírující herečky Valérie Donzelli, která v roce 2011 promítala v Týdnu kritiky film Vyhlášení války. Tentokrát přichází se snímkem o incestním vztahu Marguerite et Julien, ve kterém by měla v jedné z hlavních rolí hrát talentovaná Annaïs Demoustier. Posledním francouzským příspěvkem je film od režisérky Maïwenn, která si v roce 2011 odnesla Cenu poroty za drama o jednotce, která vyšetřuje zločiny na dětech pod názvem Polisse. Její nový film nese název Můj král (Mon Roi) a měl by v delším časovém úseku sledovat komplikovaný vztah. V jedné z hlavních rolí by se měl objevit Vincent Cassel.

K favoritům ale budou nejspíš patřit Italové. Matteo Garrone si z riviéry dvakrát odvážel Velkou cenu a letos v soutěži uvede opulentní adaptaci italské pohádkové knihy ze 17. století Pohádka pohádek (Il Racconto dei Racconti), ve které bude podle svého zvyku experimentovat s realitou. Podle zatím prvního dostupného teaseru se zdá, že film sází na opulentní vizuál a pohybuje se na hranici kýče. I trailer na nový film Paola Sorrentina nepůsobí střídmě a je jasné, že Mládí (Youth) bude stejně jako jiná jeho díla patřit k nejdiskutovanějším canneským titulům. Jako třetí vzadu působí nejméně nápadně film Moje matka (Mia madre) Nanniho Morettiho. Jeho částečně autobiografický film o vztahu syna k umírající matce by mohl být podobně komorní zážitek jako Synův pokoj, za který si režisér odnesl Zlatou palmu v roce 2004. Druhým tvůrcem v soutěži, který už Zlatou palmu získal, je Američan Gus van Sant, jenž je bezesporu jedním z očekávaných favoritů soutěže. Jeho Moře stromů (The Sea Of Trees) popisuje setkání dvou mužů, kteří přišli spáchat sebevraždu do japonského lesa sebevražd.2

Mezi výraznými autory v soutěži je i Číňan Jia Zhang-ke, jehož film Hory možná odejdou (Mountains may depart) odehrávající se v několika časových rovinách (v 90. letech, v současnosti a v roce 2025), vzbuzuje velké naděje. Podobně jako Humr (The Lobster) řeckého experimentátora Yorgose Lanthimose natočený v angličtině s hvězdami, jako jsou Lea Seydoux, Michael Fassbender nebo Colin Farrel. Děj se má odehrávat v blízké budoucnosti, kdy si svobodní lidé mají do pětačtyřiceti dnů najít odpovídajícího partnera, jinak budou proměněni ve zvířata a posláni do lesů.

Proti těmto těžkým vahám autorského filmu stojí na opačném konci debut maďarského režiséra Laszla Nemese Saul Fia. Jeho příběh o vězni, který z těl určených ke spálení v Osvětimi v roce 1944 zachrání malého chlapce, však vzbuzuje rozpaky.

Ještě větší nároky při hledání favoritů má na kritiky letošní výběr Un certain regard. Vyjma dvou rumunských tvůrců Radu Munteana a Cornelia Porumboia a italsko-amerického dokumentaristy Roberta Minerviniho jde o vesměs méně známá jména. Největší šance na cenu bude pravděpodobně mít právě toto trio. Minervini svůj předchozí dokument Zastavit bušící srdce o zamilovanosti dcery z texaské evangelické rodiny prezentoval mimo soutěž v roce 2013 a nový snímek Druhá strana (The Other Side) odehrávající se v Louisianě mezi lidmi na okraji společnosti považuje za své nejkomplexnější dílo.

Českou stopu je možné najít u absolventa režie na FAMU, Islanďana Grímura Hákonarsona, který na pražské filmové škole zaujal filmem z prostředí veřejných záchodů Slávek The Shit. V Cannes uvede drama Berani (Hrútar) o dvou bratrech, kteří spolu čtyřicet let nemluvili a teď se musí spojit pro záchranu jejich oblíbené ovce.

Předchozí počin režisérky Alice Winocour, kostýmní psychiatrické drama Augustine, byl k vidění v Týdnu kritiky před třemi lety. Její novinka Maryland se má podle posledních zpráv pohybovat v žánrových vodách a k vidění by v něm měli být Vlám Matthias Schoenaerts a Diane Kruger. Zajímavý může být i film Chorvata Dalibora Matanice Zvizdan. V něm by mělo jít o tři milostné příběhy z okolí malých balkánských vesnic infikovaných etnickou nenávistí. Anebo indický Čtvrtý směr (The Fourth Direction) Gurvindera Singha, který se natáčel v provincii Pandžáb výhradně s neherci. O ostatních titulech je známo tak málo, že vlastně mohou jen překvapit. Koncepce letošního výběru ostatně může k překvapení směřovat daleko přirozeněji, než v minulých letech. Tento text navíc nemůže zohlednit nezávislé sekce festivalu, přestože Quinzaine des Réalisateurs i Týden kritiky už své výběry zveřejnily. Už teď je ale jasné, že právě v Quinzaine uvede svůj film André Desplechin.

Cannes byl léta vyčítán určitý snobismus a exkluzivnost. Jako kdyby festival byl elitním klubem, do kterého se dostat je pro obyčejného smrtelníka skoro nemožné. Nejednoznačnost tiskové konference i otevřenost letošního výběru může signalizovat, že se tohle začíná změnit. Ostatně to naznačuje i odpověď ředitele festivalu Thierryho Frémauxe v již zmíněném rozhovoru pro Variety na dotaz, proč se tentokrát Cannes vydalo mimo vyšlapanou cestu: „Všeobecně, a v Cannes obzvlášť, nemůžete mít příliš zvyků. Jsme největší festival na světě, ale nikdy o tom tak nepřemýšlíme, jen děláme svojí práci. Dostal jsem dnes krásné zprávy od Dietera Kossslicka a Alberta Barbery a jsem za to rád, že spolu můžeme mluvit, i když děláme stejné povolání. Jestli je to Berlín, Benátky nebo Cannes, my všichni sloužíme světové kinematografii.“ A to vypadá jako velmi výrazný posun od exkluzivního klubu. Stejně jako přiznání vlastních pochyb. Uvidíme, co a kdo se ještě ve výběru objeví pár minut po dnešní dvanácté hodině na další tiskové konferenci.