Na lednici visí magnetem připevněný papírek se seznamem úkolů. Rodiče odjeli na dovolenou a nechali Nicole doma. A ta se v ospalém létě, někde v quebeckém zapadákově, těší, že bude mít dům a čas konečně sama pro sebe. Jenže to ještě netuší, že si v něm udělá soustředění její bratr se svou kapelou, ze které kvůli svému nesnesitelnému pseudoperfekcionismu pořád vyhazuje bubeníky. I nový bubeník ale může v ospalém létě znamenat trochu dobrodružství. Stejně jako případná cesta na Island s kamarádkou.

Když Nicole se svým bývalým klukem, který se má ženit, u stánku se zmrzlinou jen tak plká o Islandu, dozví se od něj, že gejzír je jako nahromaděná zlost a energie. Bublá nejprve vevnitř, a když to jinak nejde, vytryskne na povrch. Film Stéphana Lafleura je přesně o těchto spodních proudech. Podstatné věci se tu zásadně nedějí na povrchu, ale bublají někde po ním. Lafleur na první pohled vytváří pouze volně propojené scény, ale pozornější divák si všimne, že z drobností buduje mikroskopická napětí, malé všední zrady a deziluze, které se nasčítávají a spolu s dalšími, dříve nepodstatnými detaily začnou skládat subtilní příběh pozdního dívčího snění a zklamání. A napětí pak může opravdu eskalovat jako onen islandský gejzír. Zatímco hlavní hrdinka dřímá, my čekáme, co se jí přihodí a jak bude na svou situaci reagovat. Ačkoli Nicole většinu filmu nemůže kvůli vedru spát, její osobnost se zatím neprobudila, nebo se alespoň neprobudila energie, kterou má v sobě k dispozici.

Nicole, ty spíš těží především z uvěřitelnosti situací a postav. Titulní hrdinka zůstává přirozená, když se raduje z nové platební karty, se kterou se rázem stává dospělou a nezávislou, stejně jako když rádoby nezávazně zavádí hovor s novým bubeníkem nebo když za peníze hlídá sousedčina malého syna. Lafleur pečlivě kombinuje napětí mezi tím, že se ve filmu zdánlivě nic neděje a mezi touhou svých postav, aby se něco dělo. Když pak skutečně dojde k závažné události (problematický porod kytaristovy přítelkyně), divákovi ji raději neukáže.

Při vytváření specifické nálady je pro Lafleura podstatný i suchý humor. „Ani nebudete vědět, že tu jsme,“ řeknou rozladěné Nicole a její kamarádce kluci z kapely, jejíž hudba je pak slyšet až do sklepa. „Kdy tahle písnička skončí?“ ptá se bratra jedovatě Nicole po dvou minutách zvučení bicích. Špičkování ale působí povědomě, stejně jako určitá posmutnělá hořkost spojená právě s užitým humorem. Když si například Nicole zamkne před domem kamarádky kolo, zasekne si jej tak, že na konci filmu musí s bratrovou pomocí zámek přestřihnout. Odráží přitom útoky sousedky, která si pochopitelně myslí, že přišli bicykl ukrást. Otáčení perspektivy od legrace k hořkosti, od toho, kdo je v právu a kdo zloděj, kdo je loser a kdo vítěz, ve snímku funguje až do jeho poněkud očekávatelného závěru. Vzhledem ke zmiňované přirozenosti filmu a nenápadnosti jeho konstrukce to ale nevadí. Občas se prostě věci dějí podle našich nejhorších očekávání.

A pak je tu ještě Martin. Asi dvanáctiletý kluk ze sousedství, kterého Nicole chodí hlídat a se kterým si hraje na indiány. Problém je, že předčasně zmutoval, mluví hlasem dospělého muže, říká přemoudřelé věci a navíc se do Nicole zamiloval. V jinak evropsky subtilním snímku působí Martin, jako kdyby sem omylem zabloudil z amerického nezávislého filmu. Ne, že by nebyl vtipný, ale styl humoru spojený s takto ozvláštněnou postavou neladí se zbytkem filmu. Scény, v nichž Martin vystupuje, jsou sice úsměvné, ale vedle naprosto uvěřitelných postav, jejichž tep divák skoro cítí, působí jako umělý konstrukt.

Ospalé letní atmosféře neustálého čekání odpovídá i použití černobílého filmu a hudby. Až na pár akordů harfy tvoří hudební doprovod především tuctový rock, který produkují hoši ve své improvizované zkušebně v obýváku. To všechno zvyšuje povědomost a uvěřitelnost časoprostoru, ve kterém se Nicole pohybuje. V perfektním zachycení každodennosti, za kterou se skrývá něco víc, se Nicole, ty spíš blíží krátkometrážnímu, taktéž černobílému Bratříčkovi jiného kanadského frankofonního tvůrce Rémiho St. Michela. I Lafleurův film v sobě skrývá úvahu o hledání sebe sama, o identitě, svobodě a jejích omezeních. Dokáže si snad někdo představit lepší vyjádření svobody než kombinaci rodičů na dovolené, prázdného domu, pár let po dvacítce, plného účtu a léta? Také to, že se nakonec svoboda ztratí v nicnedělání a snění o možnostech a skončí tím, že je třeba zalévat květiny, na které nikdo čtrnáct dní nepomyslel, dát tabletu do bazénu, kam se měla dávat každý den, a vyvětrat z obýváku pach cigaret, aby rodiče neměli zbytečné řeči, jistě patří k běžné zkušenosti. S Nicole je tak velmi snadné se ztotožnit a ne jen pozorovat bublání její podpovrchové energie. Nutno k tomu ještě poznamenat, že svým fantastickým hereckým výkonem v hlavní roli film táhne skvělá Julianne  Côte.

Stéphane Lafleur má jedinečný talent nově ukázat divákům to, co sami znají, provést je jejich minulostí a nechat je se rozvzpomínat na vlastní sny.  Probudí se Nicole, nebo zůstane spát, stejně jako zatuhlé prostředí kolem ní?  A probudí se diváci, nebo se nechají provádět svým vlastním spánkem? Nicole, ty spíš je svého typu iniciačním filmem, aniž by však ona katarze spojená s iniciací musela přicházet z nějakého zvratu. Tam, kde se nebohé holky ve Smrti panen musely demonstrativně zabíjet, stačí Lafleurovi projít s kamerou prázdným domem a zastavit se u opuštěného bubnu. O přechodu k dospělosti spojenému se smrtí snů toho přitom řekne daleko víc.

Tu dors, Nicole

Režie a scénář: Stéphane Lafleur
Kamera: Sara Mishara
Hudba: Rémy Nadeau-Aubin, Organ Mood
Střih: Sophie Leblond
Hrají: Julianne Côte, Catherine St-Laurent, Francis La Haye, Simon Larouche a další.
Kanada 2014, 93 minut

Premiéra v ČR: V distribuci zatím není plánovaná, film měl premiéru na MFF  Cannes v sekci Quinzaine des realisateurs 2014 a v ČR byl k vidění na Febiofestu 2015.