Po velké nádheře velké emoce

RECENZE: Mládí (režie: Paolo Sorrentino, 2015) – KLÁRA FEIKUSOVÁ – 

Divadelní společnost Služebníci lorda komořího měla motto „Celý svět je divadlo“. Pod něj by se mohl podepsat i italský režisér Paolo Sorrentino. Ačkoli oproti Velké nádheře je Mládí mnohem umírněnější jak v příběhu, tak v mizanscéně, zdá se, že každá postava jedná, jakoby měla obecenstvo i ve chvíli, kdy ji nikdo nevidí. Přičemž publikum často postavy skutečně mají; maséři a zdravotní ošetřovatelé slyší všechna soukromá dramata; věčně mlčící pár se stává živou soap operou pro hlavní hrdiny, kteří jej dokonce sledují i při milování v lese; mladý herec jde v kostýmu své nové role na snídani, při níž ho sleduje celá jídelna.

Paolo Sorrentino se podruhé odvážil natočit anglicky mluvený snímek s anglo-americkými herci. V roce 2008 režíroval vlažně přijatou dramedy Tady to musí být s Seanem Pennem v hlavní roli stárnoucího deprimovaného rockera. Následující ryze italská Velká nádhera (2013) se stala mezinárodním úspěchem, potvrzeným Oscarem za nejlepší cizojazyčný snímek. Mládí ho připomíná hlavní postavou i aluzemi na Federica Felliniho, tentokrát jeho 8½. Autorský projev je patrný především v mizanscéně, protože příběh s dějem Velké nádhery do jisté míry kontrastuje.

Fred Ballinger (Michael Caine) je hudebním skladatelem na odpočinku. V prostředí luxusních švýcarských lázní mu dělá společnost jeho dcera Lena (Rachel Weisz) a kamarád Mick Boyle (Harvey Keitel). Freda navštíví vyslanec anglické královny s žádostí, aby dirigoval koncert pro prince Filipa. Má zahrát svou nejslavnější skladbu Simple Songs, což Fred z osobních důvodů odmítá. Ke své práci se nechce vracet, na rozdíl od Micka, který v lázních se skupinou mladých scénáristů pracuje na příběhu svého dalšího filmu, který má být jeho odkazem. Oba muži si jsou vědomi svého věku a nevzdorují mu. Marně vzpomínají na své mládí, protože už zapomněli. To je odlišuje od Jepa Gambardelly z Velké nádhery, který se oddává vzpomínkám na dávnou lásku a večírkům, kde úplně nezapadá. Přesto je mezi Fredem a Mickem kontrapunkt. Mick si nepřipadá dost starý na to, aby rezignoval na život i na práci, Fred si připadá příliš starý, aby se staral o budoucnost. Na procházkách alpskou krajinou diskutují o svých nemocech a o ženě, kterou oba milovali, ale těžko si na ni pamatují. Pozorují ostatní návštěvníky lázní jakoby byly figurky z grotesky. Spřátelí se s mladým, ale vnitřně vyčerpaným hercem Jimmym (Paul Dano), s nímž se Fred cítí velmi spřízněn.

Film plyne v uvolněném tempu, příznačným pro místo, v němž se děj odehrává. Rozlehlé alpské louky a hory vytváří líbivou kulisu, zároveň podtrhují izolovanost hrdinů od okolního světa. Zelená, modrá, hnědá, bílá a černá jsou nejvýraznějšími barvami. První tři představují přírodu a její životnost (doprovázenou vždy hukotem řeky či šuměním trávy), bílá a černá se vyskytují hlavně v prostředí lázní. Jde o připomínku smrti. Kamera je neustále v plynulém pohybu, což alespoň částečně potlačuje strnulost prostředí (většina děje se odehrává na omezeném prostranství lázní).

Pro film je samozřejmě velmi důležitá hudba vzhledem k profesi hlavního hrdiny. Objevuje se zde jak klasická (Claude Debussy), tak moderní (Florence and the Machine). Původní hudbu pro snímek skládal David Lang. Nejdůležitější skladbou jsou pak fikční Simple Songs, jež příběh uzavírají v grandiózním stylu a stávají se metaforou hrdinova prozření.

Oproti mužským protagonistům dostávají ženské postavy podstatně méně prostor. Fredova dcera ztvárněná Rachel Weisz nemá tolik prostoru k projevu. Jak její postava sama říká „je dcerou a asistentkou“, což z ní sotva dělá komplexní figuru. Plní sice ještě roli otcova svědomí, to ale říká divákovi více o něm než o ní samotné. Svou energií spíše rozvíří vzduch Jane Fonda v roli herečky Brendy Morell.

K vrcholům snímku patří několik snových scén (pravděpodobně nejvtipnější je parodický videoklip s Palomou Faith, jež se ve filmu mihne coby milenka Lenina manžela) a také kouzelně absurdní situace, povětšinou vytvářené návštěvníky lázní: za Hitlera převlečený herec procházející se po promenádě; tlustý fotbalista (jasná aluze na Diega Maradonu) s obřím tetováním Karla Marxe na zádech, šourající se o holi, ale ožívající při objevu tenisového míčku; horolezec neobratně flirtující s Lenou. Tyto typicky osobité, vtipné sorrentinovské scény však ne úplně odlehčují sentimentalitu, která do příběhu proniká především na konci. Sentimentalita ke stáří jistě patří, ale prozření, k nimž postavy dospívají (Jimmy si uvědomí, že je příliš mladý, na to aby se cítil staře, Fred zjišťuje, že stáří neznamená okamžitý konec) vyznívají jako unavující klišé.

Sorrentinova práce s mizanscénou z něj sice dělá brilantního filmaře, jak si jej auteurská teorie padesátých let představovala, člověka schopného krásné a důmyslné práce s filmovými prostředky, s výrazným osobitým podpisem a s myšlenkou. Bohužel myšlenkou poněkud banalizující příběh, který s takovým citem přistupuje k tématu stáří a smrti.

Youth

Režie a scénář: Paolo Sorrentino
Kamera: Luca Bigazzi
Hudba: David Lang
Střih: Cristiano Travaglioli
Hrají: Michael Caine (Fred Ballinger), Harvey Keitel (MickBoyle), Rachel Weisz (Lena Ballinger), Paul Dano (Jimmy Tree), Jane Fonda (Brenda Morel), Alex Macqueen (Queen’sEmissary) a další
Itálie, Francie, Švýcarsko, Velká Británie,  2015,  118 minut
Česká premiéra: 8. 10 . 2015 (Aerofilms)