Jeden svět: Sonita rapuje za svobodu. V Teheránu i Americe

Publikováno: Šárka Novotná Publikováno dne: 14. dubna 2016 Rubrika: Festivaly a přehlídky, Světový film | Komentář : 0

RECENZE: Sonita (2015, režie: Rokhsareh Ghaemmaghami) – ŠÁRKA NOVOTNÁ –

Hned několik nelehkých témat sleduje íránská režisérka Rokhsareh Ghaemmaghami v dokumentu Sonita. Emotivní záležitost zabodovala na Sundance Film Festival, získala diváckou cenu Jednoho světa v Praze. A taky patrně přehodila výhybku v budoucnosti hlavní hrdinky.

Za svůj život toho Sonita prožila víc než dost. Jako malá uprchla s částí rodiny kvůli válečnému běsnění z Afghánistánu do Íránu. Dokument s ní diváky seznamuje již po deseti letech života v podpůrném centru pro děti z rodin uprchlíků, kde získala vzdělání. Sní o kariéře slavné rapperky, první krůčky k počátku kariéry však zásadně přetne příjezd matky, která zůstala v Afghánistánu.

Sonita, která podle svých slov pochází z konzervativní rodiny, se totiž dozví, že i ji čeká stejná budoucnost jako některé její kamarádky z podpůrného centra. Má být provdána v rámci vynucené svatby jen proto, aby její rodina mohla získat vysoký obnos peněz, který v Afghánistánu vyplácí muži jakožto věno. Získané peníze má paradoxně využít Sonitin svobodný bratr k tomu, aby se sám mohl oženit. Sonita tuto společenskou praxi hodnotí nekompromisně – podle ní dělá z dívek zboží, které si kdokoli dostatečně majetný může koupit.

Dokumentaristka tak začíná mapovat jak neúspěšné vyjednávání dcery s matkou o budoucnosti, tak i matčinu neústupnost. V ní se vedle samotné potřeby peněz mísí i údajný respekt k tradici – respektive tradicí matka často argumentuje. Právě redukce dcery na peníze i neústupné opomíjení toho, že má šanci na lepší budoucnost, je patrně jednou z nejmrazivějších částí dokumentu.

V půli dokumentu se režisérka rozhodne do života Sonity výrazně zasáhnout. Vyplatí její matce peníze, díky kterým mladá dívka získá ještě několik dalších měsíců svobodného života. Zároveň natočí videoklip k Sonitině písni, která kritizuje právě tradici „nevěst na prodej“. Obě ženy však čekají nové problémy. V Íránu je zakázaný sólový ženský zpěv a právě drobné krůčky k seberealizaci Sonitu připraví o místo, které bylo dlouhou dobu jejím domovem. A s další šancí přichází zároveň i nutnost riskovat všechno, co dosud získala.

Snímek nejenže kritizuje praktikování sňatků za peníze, ale také reflektuje de facto “ztrátu hlasu” a identity. Ať už je řeč o samotném zpívání (respektive rapování), které se prolíná celým dějem, či o nemožností vyjádřit se v rámci vlastní rodiny ke své životní cestě. Což vyznívá například v momentech, kdy Sonita projednává ve školních lavicích s viditelně mladšími kamarádkami svou „svatební cenu“. Stejně jako řada dalších uprchlíků s podobným osudem navíc mladá rapperka v Íránu přežívala na spodní hranici společnosti, prakticky neviditelná a bez dokladů.

Dokument však není primárně o bezmoci či explicitní lítosti, ale i o cestách, jimiž hlavní hrdinka a její podporovatelky řeší nepřízeň nastalých situací. Učitelky spoluvytvářející prostředí centra, které znamená do jisté míry podporu pro bezprizorní děti, se snaží alespoň trochu zlepšit jejich životy. Sonitina na pohled spíše submisivní švagrová se snaží vyjednávat o Sonitině osudu. I sama hlavní hrdinka, která je sice uvězněná mezi touhou po svobodě a nechutí zahanbit svou rodinu náhlým útěkem, pak podstupuje rozhodnutí, jež by dala pořádně zabrat i mnohem starším a vyzrálejším lidem. Má obavy, nezatracuje svou kulturu, i ve velkých rozhodnutích nezapomíná na opatrnost. Zároveň však nachází sílu a odvahu se posunout dál. A je tak i hlavním tahounem dokumentu.

A jak padlo v diskuzi po filmu, určitě by stálo za to, aby režisérka Sonitu, která momentálně studuje jako stipendistka v USA, sledovala i nadále. Mohlo by to být víc než zajímavé… Nejen proto, že po studiích v Americe se chce Sonita, podle svých slov jako vzdělaná žena, vrátit do Afghánistánu.