Letní filmová škola představila filmové novinky

REFLEXE: 42. Letní filmová škola – JIŘÍ MYNAŘÍK –

Ačkoliv větší část programové skladby Letní filmové školy sestává především ze snímků mapujících často opomíjené, „archivní“ či v širokém diváckém povědomí nepříliš známé tituly, mohl návštěvník letošní „Filmovky“ v létem rozpáleném Uherském Hradišti zaznamenat i svěží závan filmových novinek a zchladit se v přítmí jednoho z četných sálů tohoto tradičního cinefilního svátku u snímků, které se do distribuční sítě kin teprve chystají.

Maďarský Strom života

Po čtyřech letech, kdy Filmovku osobně navštívil, se do Uherského Hradiště prostřednictvím svého nejnovějšího filmu Lily Lane pomyslně vrátil oceňovaný maďarský režisér Benedek Fliegauf. Že je osobitým tvůrcem, prokázal již ve svých dřívějších snímcích jako Mléčná dráha či Je to jen vítr, nicméně v Hradišti v české premiéře uvedeném snímku Lily Lane svoji pověst „ambientního autora“ posunul zase o něco dále. Směle se tak řadí k předním režijním ikonám současného maďarského filmu, jako jsou Szabolcs Hajdu, Kornél Mundruczó nebo Béla Tarr.

Vztahem matky a syna, který film reflektuje, se Fliegauf, ač z jiné perspektivy, zabýval již ve svém dřívějším snímku Lůno s Evou Green v hlavní roli. Oproti němu však Lily Lane po většinu stopáže nastavuje mnohem méně konkrétní, takřka mystickou rovinu, a to především vlivem fragmentů pohádky vyprávěné matkou svému synovi před usnutím, která se filmem prolíná jako ústřední motiv. V kombinaci se zvukomalebnou maďarštinou a snášející se nocí skýtají slova šeptaná ženou do zdánlivého ticha úrodné podloží pro dětskou imaginaci, která skrze subjektivní obrazové reminiscence udává náladu celého snímku.

Lily Lane na první pohled zaujme vytříbenou vizualitou, kterou podporuje sofistikovaná kamera nacházející zalíbení ve velkých celcích, podmanivých světelných atmosférách a magicky zobrazovaných detailech hraničících s obrazovou abstrakcí. Zejména díky meditativnímu přístupu k obrazové složce je snímek srovnáván s filmy Terrence Malicka či Andreje Tarkovského. Je ovšem třeba podotknout, že Fliegaufova Lily Lane klade na diváka podstatně vyšší nároky, zejména výrazně kontemplativním laděním a pomalým tempem vyprávění. Tyto zdánlivé hendicapy jsou ale současně i největšími klady snímku, neboť na jejich základě může Fliegauf nechat vyniknout niterným detailům bolavé lidské duše, což by se mu s konvenčním tempem vyprávění jen stěží podařilo. Neustálá oscilace mezi střetem s realitou a únikem do sebe sama je v Lily Lane trnitou cestou k vypořádání se se starými zraněními vzniklými v dětském věku.

Protože prostě proto!

Autobiografický snímek Vlk z Královských Vinohrad se do kin chystá v polovině září. Po jeho červencovém uvedení na karlovarském filmovém festivalu jej mohli zhlédnout i návštěvníci letošní Filmovky. Vzdorovitost, s jakou Němec svůj životní příběh vypráví, nejlépe vystihuje jeho starší alter ego v podání Karla Rodena, když na začátku filmu pokládá a vzápětí sám odpovídá na otázky: „Proč Vlk? A proč z Královských Vinohrad? Protože prostě proto!“

Němcova tvorba bývá přijímána rozporuplně, především díky tvůrcově svérázné práci s filmovým jazykem, který ale, škarohlídům navzdory, dělá Němcův rukopis tolik výjimečným. Nejinak je tomu i v případě Vlka z Královských Vinohrad – významnou tečkou za tvorbou tohoto osobitého filmaře. Jednu věc režisérovi nelze upřít, a to hluboký vztah k filmovému médiu jako takovému, se kterým pracoval vždy kreativně a nekonvenčně. Koneckonců svůj vztah k filmu divákovi předesílá skrze všeříkající deklamaci „Miluju film!“ Tu pronáší Jiří Mádl – Němcovo mladší filmové já, skrývající se za jménem John Jan, které tak odkazuje k autorovu dlouholetému pobytu na území USA.

Dějový rámec filmu tvoří pomyslné tvůrcovo ohlédnutí se za vlastní minulostí, ve kterém kombinuje vzpomínky jak na tvůrčí, tak osobní život a své eskapády podává v jakémsi semidokumentárním stylu, kdy balancuje na hranici pravdy s fikcí, kterou ale obratně stírá – např. režisérovo převzetí Ceny Akademie. To, zda se zobrazované události skutečně staly tak, jak jsou nám tvůrcem předkládány, nebo k nim došlo jinak, či dokonce vůbec, je ale ve výsledku sotva podstatné. U Vlka z Královských Vinohrad je zásadní to, že Jan Němec dostal možnost převyprávět svůj životní příběh tím způsobem, jakým jej vnímal on sám a jak chtěl, aby byl předán divákům. Fakt, že jde o neuvěřitelně osobní, jednou veselou, jindy hořkou, občas tvrdošíjně egoistickou výpověď, z filmu dělá dílo, které si zaslouží pozornost i diváků, jež tvorbu Jana Němce jinak příliš nevyhledávají.

Pan Čokoláda

Na reálném předobraze staví i další novinka, kterou v českých kinech uvede koncem října Asociace českých filmových klubů. Monsieur Chocolat nás zavádí do Francie přelomu 19. a 20. století a vypráví skutečný příběh vzestupu a pádu Rafaela Padilla, černošského otroka, který se záhy etabloval na miláčka pařížské cirkusové scény, když spolu s anglickým klaunem Georgem Fottitem vytvořil komediální duo „Foottit a Chocolat“. Snímek francouzského režiséra Roschdy Zema sleduje rozporuplný vztah této dvojice komediálních performerů, kteří jsou doslova jako černá a bílá a jejichž protichůdné povahy vnášejí do filmu žádoucí dávku napětí.

V době, kdy cirkusová klauniáda ustupovala do pozadí zájmu diváků a zaznamenávala pozvolný úpadek, přineslo doplnění klasického konceptu „bílého klauna“ o jeho černý protějšek čerstvý závan něčeho nového a toto exotické spojení vyvolalo vlnu zájmu mezi širokými davy veřejnosti. Zásadním tématem filmu je otázka rasismu a jeho vnímání. Chocolat je na jednu stranu miláčkem davů, avšak jen díky komediálním kouskům, při kterých je ponižován a doslova „nakopáván do zadku“ bílým kolegou. Tato role je odměňována smíchem publika a penězi, kterými si Chocolat snaží zpět kupovat pozbytou důstojnost, leč doba není nakloněna lidem jako on a diskriminace spolu s rasovou předpojatostí jej doprovázejí na každém kroku.

Chocolat je hereckou příležitostí pro Omara Sy, který se do paměti diváků pravděpodobně nejvíce zapsal filmem Nedotknutelní z roku 2011. V Chocolatovi mohl Sy zúročit své komediální vlohy spolu s citem pro vytvoření dramatického charakteru a dílem toho je snímek srovnáván s Edith Piaf Oliviera Dahana, kde slavnou francouzskou šansoniérku ztvárnila femme fatale francouzského filmu Marion Cotillard, jíž procítěný výkon vynesl Oscara. Ačkoliv se v kontextu životopisné látky srovnání přímo nabízí, Monsieur Chocolat se více než sevřeným dobovým dramatem snaží být spíše líbivou podívanou z éry belle-époque, která hýří barvami a kde i slibně vystavěné dramatické situace padají do melodramatičnosti a žánrových klišé. Ostatně scenáristická schematičnost a poměrně snadno předvídatelný děj neumožňují filmu výraznější přesah a Monsieur Chocolat se tak bohužel stává již tolikrát viděným pohledem na strmý kariérní vzestup do hvězdných výšin a ještě prudší pád na dno.

Sympatický kverulant

Kniha švédského spisovatele Fredrika Backmana Muž jménem Ove se od svého vydání v roce 2012 stala celosvětovým fenoménem a zatrpklý morous Ove si získal sympatie čtenářů ve vice než pětadvaceti zemích, ve kterých byl román doposud uveden. Nyní přichází do kin jeho filmové zpracování a nutno poznamenat, že tvůrci populární předloze vůbec neudělali ostudu.,

Muž jménem Ove pracuje s tradičním archetypem zatrpklého seniora permanentně vystavovaného vlivu nových, zdánlivě nepřátelských situací, které ho nutí opustit vlastní komfortní zónu a léty zaběhnutý stereotyp. Film se zabývá tématy aktuálně řešenými současnou společností, jako jsou neustálé přizpůsobování se novým technologiím či palčivou otázkou imigrace.

Jakkoliv film vychází z klasického schématu a má poměrně snadno předvídatelný děj, nelze mu upřít neuvěřitelnou lidskost, se kterou je příběh divákovi podáván a on za cenu vstupenky dostává hořkosladký příběh v nadstandardním filmovém provedení. V Ovem je vše na svém místě, byť je škoda, že na úrovni děje nenabízí výraznější nečekaný zvrat či moment překvapení, což lze ale vzít spíše jako výtku směrem k románové předloze.

Nosným pilířem filmu je práce s komikou, výrazným prvkem, díky němuž funguje i jinak docela prostý příběh. A snad i pro tuto jednoduchost ony vtipné situace vyznívají tak silně. Muž jménem Ove je ten typ látky, u níž padají velké životní pravdy, a přestože se místy dostává do sentimentálních rovin, nikdy nepadá do patosu, neboť každá takováto situace je náležitě vyvážena stejnou dávkou humoru, byť v daném kontextu sebevíce černého. Snímek o střetu současného hodnotového žebříčku s tím tradičním a o tom, jak se vzájemně mohou obohacovat, do českých kin vstoupí na počátku listopadu a rozhodně si zaslouží širší diváckou pozornost.