Oprese má jméno tradice

RECENZE: Mustang (režie: Deniz Gamze Ergüven, 2015) – KLÁRA FEIKUSOVÁ –

“Z domu se stala továrna na manželky, ze které nebylo úniku.”

Debut turecko-francouzské režisérky a scenáristky Deniz Gamze Ergüven svědčí o dvou věcech. Zaprvé o tom, že tradice v dnešním kontextu víc než kulturní hodnotu představuje zpátečnictví, a zadruhé, že Ergüven má coby filmová tvůrkyně zářnou budoucnost. Snímek byl loni uvedený na festivalu v Cannes v sekci Quinzaine des réalisateurs a získal ocenění Europa Cinemas Label Award. V Cannes také přilákal pozornost mnoha zahraničních distributorů, díky čemuž se koprodukční snímek dostal do celého světa1. Mimo jiné byl Mustang nominován v kategorii Nejlepší cizojazyčný film jak na Oscarech, tak Zlatých glóbech. V obou případech ho však porazil Saulův syn.

Příběh pěti dospívajících sester se odehrává v odlehlé turecké vesnici. Začínají letní prázdniny. Dívky se cestou domů staví u moře. Jejich rozjívená, ale nevinná dětinská hra v moři, kdy se koupou ve svých uniformách a perou se se svými spolužáky, se však rychle obrátí proti nim. Jejich chování je nahlášeno konzervativní babičce a strýci, kteří je od smrti rodičů vychovávají. Dívky jsou nařčeny z nemravnosti. Velký, izolovaný dům se jim stane vězením. Babička a tety se snaží dívky převychovat na poddajné budoucí manželky. Učí je vařit, šít a uklízet. Veškeré věci, jež by na ně mohly mít negativní vliv, jsou zabaveny – telefony, počítače, časopisy, vyzývavé oblečení. Sestry nacházejí útěchu ve vzájemném přátelství a příležitostných útěcích. Jejich situace se ale nijak nelepší, naopak. Stává se postupně otázkou života a smrti.

Motiv pěti dospívajících sester a izolace nabízí srovnání se snímkem Smrt panen (1999) Sofie Coppoly. I myšlenku, že nedostatek osobní svobody a prostoru je škodlivý, mají snímky společnou. Kde však dívky ze Smrti panen představují mýtus a až kult pro přihlížející spolužáky, příběh sester z Mustangu je intimnější, komornější a méně stylizovaný. Na sestry se divák nedivá jen skrz okno a nedohaduje se, co cítí. Je přítomen v domě a díky ruční kameře a množství sledovacích záběrů se od sester téměř nehne. O to víc je film intenzivní a osobní. Navíc věnuje mnohem více prostoru dívkám samotným a jejich charakterům. Tvrdit tedy, že Mustang je jen tureckou předělávkou filmu Coppoly, by bylo banalizující.

Ačkoli je prostředí a jeho kultura pro zápletku ustanovující, děj působí dojmem, že by se mohl odehrávat prakticky v jakékoli části světa, kde přetrvávají výrazně konzervativní a patriarchální tradice. Tím spíše je snímek srozumitelný nejen tureckému publiku. Navíc nedémonizuje konkrétní kulturu čí víru, ale odmítá jakékoli dogma omezující lidskou svobodu a důstojnost.

Další z témat představuje přístup k ženské sexualitě. Ta je v patriarchální společnosti démonizována (strach babičky, že by se její vnučky mohly sexuálně uspokojovat před svatbou), zatímco panenství je glorifikováno. Problematičnost tohoto přístupu ukazuje scéna, kdy Selma při svatební noci musí podstoupit ponižující návštěvu gynekologa, protože nekrvácela. Jak má tedy Selma dokázat, že byla pannou? Prohlašuje „spala jsem s celým světem“, protože by to klidně mohla být pravda a ona to nemůže nijak vyvrátit. Přitom to, že žena musí při prvním pohlavním styku krvácet, představuje jeden z mýtů, které jsou s panenstvím spojeny. Selma se v podstatě ocitá v nebezpečné situaci. Nejen že ji přinutí podstoupit onu návštěvu lékaře, její nový tchán se po nemocnici ostentativně prochází s pistolí za pasem. Společenský mýtus by ji mohl stát život.

Syrovostí a poetikou film připomíná styl britské školy sociálního realismu. Kromě ruční kamery a důrazu na diegetický zvuk je to patrno v užití kombinace herců (postavy dospělých a Ece) a neherců (sestry). Je to především přirozená hravost a živelnost dívek, která vyniká a podtrhuje téma dospívání a sesterské soudržnosti. Nejvíc pozornosti je věnováno Lale (Güneş Şensoy) coby vypravěčce. Şensoy si díky svému dětskému šarmu a fotogeničnosti tuto roli skutečně zasluhuje a pomáhá vytvářet hrdinku, jíž divák s velkým gustem fandí. Hlavním nedostatkem filmu je užití voiceoveru Lale pro zbytečný a redundantní popis děje. Bez něj by příběh působil ještě niterněji a realističtěji.

Mustang představuje svědectví o nebezpečenství konzervativní společnosti a omezení lidských práv. Trest za hloupou dětskou hru má nevyváženě kruté následky. Jak stoupá vážnost situace, graduje i napětí a intenzita vyprávění. Nehledě na neuvěřitelnost či nepravděpodobnost některých peripetií, divák se zatajeným dechem čeká, jak dopadne osud Lale a Nur. Síla příběhu dokazuje, že již nyní je režisérka schopná vypravěčka.

Mustang

Režie: Deniz Gamze Ergüven
Scénář: Deniz Gamze Ergüven & Alice Winocour
Kamera: David Chizallet & Ersin Gök
Hudba: Warren Ellis
Střih: Mathilde Van de Moortel
Hrají: Güneş Şensoy (Lale), Doğa Zeynep Doğuşlu (Nur), Tuğba Sunguroğlu (Selma),  Elit İşcan (Ece), İlayda Akdoğan (Sonay), Nihal G. Koldaş (babička), Ayberk Pekcan (Erol), Bahar Kerimoğlu (Dilek) aj.

Francie,Německo, Turecko, Katar, 2015, 97 minut
Česká premiéra: 24. 3. 2016 (Artcam)