„Ne vše bylo bezstarostné“

Ondřej Šír je jedním z organizátorů filmového festivalu Fokus Fest, který letos proběhl na přelomu září a října v Semilech. Ondřej vystudoval obor česká filologie – filmová věda na Univerzitě Palackého v Olomouci a již během studia se začal aktivně pohybovat v oblasti filmových festivalů a kinodistribuce. Od roku 2010 působí ve funkci vedoucího kina Jitřenka v Semilech, které se během Fokus Festu stává centrem veškerého dění a o jehož obnovu a znovuotevření se sám zasadil.

Letos proběhl již třetí ročník festivalu Fokus Fest. Jak došlo k jeho vzniku?
Na začátku je nutné říct, že kino má v Semilech hodně dlouhou tradici. Lidi na filmy v Semilech vždycky rádi chodili. A s tím se pojí i dlouhá tradice filmového klubu. Jenže v devadesátých letech kino začalo chátrat a bylo těžké udržet ho v provozu. Nebylo zbytí a muselo se v roce 2003 zavřít. To se ale setkalo s nevolí semilských občanů, a proto se rada města rozhodla kino rekonstruovat. Semily ale byly sedm let bez kina a v té době se na gymnáziu etabloval studentský filmový klub, který vedli pedagogové v čele s Petrem Pýchou. Tenhle klub jsme v roce 2010, kdy došlo k otevření kina, přestěhovali právě tam. Někteří studenti, kteří do klubu chodili, se později začali věnovat filmu hlouběji a jeden z nich, Martin Kos, začal studovat filmovou vědu. Právě on přišel na začátku roku 2014, tehdy už jako student filmové vědy v Brně, s myšlenkou vzniku festivalu. S kolegy jsme tuto myšlenku podpořili a uspořádali první ročník. Byly pro to ideální podmínky. Kromě filmového klubu totiž vznikla i skupina lidí, kteří začali v Semilech filmy sami natáčet. Festival si proto řada z nich vzala za svůj a nadchla se pro něj.

Jaká byla témata předchozích ročníků a proč má festival malého formátu dvě promítací místa?
První ročník vyšel právě z filosofie nově otevřené budovy, do které se nastěhovalo kino a knihovna. A protože festival potřebuje lidi a v kině jsou pouze dva zaměstnanci, kteří se mohou festivalu naplno věnovat, bylo nutné na začátku propojit více existujících institucí. Knihovnu, kino a onu skupinu, která natáčela filmy. Proto bylo téma prvního ročníku film a literatura. Hlavním dramaturgem byl právě Martin Kos, kterému přišlo nudné opakovat stejné téma během dvou ročníků, navíc byl inspirovaný teoretickou školou brněnské filmové katedry, a tak chtěl mít dramaturgii podloženou pevným teoretickým konceptem. Zajímala ho metafikce, proto byl druhý ročník právě v tomhle duchu. Martin si ale zároveň vzpomněl na doby, kdy na gymnáziu psal maturitní práci o Stanley Kubrickovi, a proto v druhém ročníku pootevřel právě gymnázium, kde uváděl filmy Stanleyho Kubricka. Martin se po zkušenosti z prvního Fokus Festu pro pořádání festivalů nadchnul a udělal festival v domácí Lomnici nad Popelkou a vedle toho ještě Audiovizi v Brně. Měl toho moc a nás bohužel letos opustil, ale věříme, že se k nám třeba v některém z příštích ročníků zase přidá.

Proč bylo letos zvoleno téma bezstarostná jízda?
Po Martinově odchodu bylo těžké najít nějakou dramaturgickou cestu. Ne že bych nestudoval teorii filmu, ale držet v malém městě pevný akademický koncept mi přišlo složité. Lidé se mě vloni ptali, co je to metafikce a proč tak složité téma. Na druhou stranu jako vedoucí kina podporuji tyhle nadstavbové projekty, jako je filmový klub a festival, pouze pod podmínkou, že dramaturgii dělá někdo jiný než já. Pak to má smysl, protože festival i filmový klub se musí lišit od běžného programu kina. Bezstarostnou jízdu jako téma jsem si pamatoval z dob, kdy jsem sám s akademickým filmovým klubem v Olomouci spolupracoval. Tehdy se promítaly některé filmy, které se na letošním festivalu objevily, a mezi studenty bylo tohle téma hodně oblíbené. Žili jsme s ním celý semestr a o filmech si vždycky hodně a dlouho povídali. Bylo to nejlepší téma filmového klubu, které jsem v Olomouci zažil.

Na první pohled působí dramaturgie festivalu poměrně nesourodě a nahodile. Jak probíhal výběr filmů, které tvořily finální podobu programu, a s kým při sestavování programu spolupracujete?
To téma zaujalo mě i mé dnešní kolegy, členy filmového klubu a lidi, kteří kinu pomáhají. Na počátku byla myšlenka, že budeme promítat filmy režisérů, kteří chtěli ve své době točit filmy jinak, než bylo zvykem. S vidinou bezstarostnosti šli do tvorby po hlavě a bez jasného produkčního zázemí, což ovšem přidělávalo nejednu starost. Dlouho jsme si povídali a každý něco doplňoval. Ano, soubor filmů byl trochu nahodilý, hodně záleželo na tom, k čemu se podařila sehnat práva a k čemu ne. Protože práva na projekci filmů dnes stojí v průměru 200 euro za jeden, dávali jsme přednost těm, které měly alespoň Blu-ray nebo kopii. Taková selekce trvala poměrně dlouho, protože vysvětlit lidem v zahraničí, kde jsou Semily a proč chceme právě jejich film promítat, bylo velmi náročné. Spousta zahraničních distributorů se s kinařem z osmitisícového města vůbec nebaví, nebo decentně odpoví nabídkou práv za tisíc euro, což nebylo v našich možnostech.

Na druhé straně ale přicházely nabídky, které nešlo odmítnout. Na Letní filmové škole jsem poměrně drzým způsobem poprosil Tomáše Baldýnského, zda by nám nepřivezl Kosmo. Předpokládal jsem, že mě slušně pošle do háje, ale on souhlasil. Strašně mě to potěšilo, ale už jsme měli program skoro uzavřený a plakáty takřka hotové, takže bylo třeba všechno překopat. Podruhé jsme měnili část programu na začátku srpna, kdy se ozval producent Radim Procházka, zda bychom nemohli v Semilech pustit Prach. Ukázalo se, že Vít Zapletal film natáčel na chalupě blízko Semil a že tu má příbuzné. A tak se předělávalo a škrtalo podruhé. Když bylo vše hotové, přicházely i nemilé zprávy. Museli jsme z programu stáhnout Lichožrouty. S distributorem filmu jsme o uvedení jednali celé léto a do poslední chvíle nechávali volné okno, jenže film se nestihl dokončit. Zvažoval jsem dokonce posunutí festivalu o čtrnáct dní, což ale nebylo možné. Čas hořel a ne vše bylo bezstarostné.

Co je pro vás při sestavování programu nejdůležitější?
Chci ukazovat filmy v netradiční formě uvádění. V době, kdy máte film v mobilu, ve vlaku, na internetu, v letadle, je strašně důležitá forma předvedení. V roce 2008 začala digitalizace českých kin. Do kin chodili montéři v kravatách a přesvědčovali promítače, ať vyhodí 35mm stroje, že už je nebudou nikdy potřebovat. Jen málo kin si je nechalo a Semily jsou jedním z těch kin, kde vedle digitální DCI projekce je plně funkční také 35mm projekce. Stroje podrobujeme každoroční revizi a máme promítače s promítačským průkazem, což už mladší promítači vůbec nemají a pravděpodobně ho už nikdy nezískají. Chceme promítat přednostně filmy z filmového pásu nebo filmy, které jsou naopak restaurované do DCI, a snažíme se omezit DVD projekce.

Program festivalu si občas konkuroval sám sobě – projekce versus přednáška, hudební program versus projekce, projekce versus jiná projekce. Proč tomu tak je?
Jak jsem naznačil, sestavování programu festivalu na malém městě je velký adrenalin. Vyberete si filmy, začnete jednat v zahraničí o právech a měsíc nemáte odpověď. Pak dlouho jednáte o přijatelné ceně. Když máte práva, zase stěží sháníte kopii a taky dlouho trvá, než ji seženete. Párkrát to vzdáte a film škrtnete, jenže za měsíc zjistíte, že to najednou máte v mailu potvrzené a zíráte, že to vyšlo. Pak už nejde couvnout, pokud si kontakt chcete udržet s vědomím, že si od toho zahraničního distributora budete za rok chtít půjčit něco jiného. Vezmete to tedy a program bobtná… Pak prostě nezbude než dát projekci mimo kino, třeba na gymnázium.

S přednáškami to bylo podobné. Dlouho jsme nevěděli, zda budeme mít Stalkera z 35mm filmové kopie. Z DVD jsem jej promítat nechtěl, protože Andrej Tarkovskij má podle mě kouzlo jen v projekční nostalgii a jinak než z kopie ho promítat nelze. Staví na fascinaci a ta kopie to ještě podpoří. Digitál vám dá skvělý obraz, jenže zmizí to kouzlo. Když kopie vyšla, věděl jsem, že to bude velké a že musíme k tomu filmu zajistit přednášku. Je to prostě moment nadšení z úspěchu a pocit odpovědnosti k tomu, co jste získali. Podobně to bylo s hudebním programem. Kapely se samy nabízely a chtěly si na našem festivalu zahrát. Bylo těžké říkat ne a hudební program se postupně nastavoval směrem do dřívějších a dřívějších hodin. Je možné, že nás naše vlastní zapálení trochu popálilo, ale pracovali jsme s předpokladem, že si každý vybere nějaké téma, které ho zajímá, a to si sleduje. Umíte si představit, že fanoušek Andreje Tarkovského půjde na provokativní Čokovoko?

Odkud jste získali filmové kopie?
Převážně z filmových archivů v Česku a na Slovensku.

Zaujalo mě, že například film Páni kluci byl netradičně uveden na 16mm kopii.
Páni kluci pocházeli od soukromého sběratele a my kopii sháněli dlouho a za její zapůjčení nabízeli i slušnou finanční částku. Chtěli jsme ji promítnout také paní režisérce Věře Plívové-Šimkové přímo u ní doma v Chuchelně k jejím narozeninám, jenže až do června nebyla k dispozici a teprve v červenci se nám to povedlo domluvit. Navíc se nám v loňském roce podařilo zprovoznit vyřazené 16mm promítačky. Líbí se mi, když staré věci fungují a neskončí ve sběru. Projekce ze šestnáctky na letošním Fokus Festu byla taková zkouška, možná je v příštím ročníku mírně rozšíříme.

Festival má také předprogram – můžete k němu něco říct?
Předprogram byl takový test, zda by se udržel festival i více dní než víkend. A vyšlo to. Ukázalo se, že lidé spíše ocení filmy rozdělené do více dní než křížení programu.

Jak vidíte budoucnost Fokus Festu? Plánujete nějaké změny?
Zvážíme určitě druhé projekční místo a stabilizujeme termín tak, aby bylo možné promítat namísto ve dvou sálech raději po více dní. Příští rok proto začneme už ve středu 27. září a využijeme prodloužený víkend, který vznikne státním svátkem ve čtvrtek. Více než čtyři dny ale neplánujeme. Vím, že lidé nebudou chodit tak dlouho do kina, ale věříme, že Semilsko má co nabídnout. Krásná příroda Českého ráje nabízí možnost k výletům. Doufáme, že vydrží počasí a naši diváci si zapamatují, že Fokus Fest je festival, který se koná koncem léta. To je vlastně podstatnou změnou, protože minulé dva ročníky se konaly každý v jiném termínu a pro diváky to nebylo přehledné.

Můžete prozradit něco z programu připravovaného na příští rok?
Na příštím tématu už jsme začali pracovat. Zaměříme se na propagandu ve filmech – jak fungovala, co odrážela a jak vypadala. Vedle toho ale nabídneme i únik, a to v podobě úniku, který často volili sami tvůrci, když točili poetické autorské filmy, které představovaly jiné vidění světa. Pracovně tomu tématu zatím říkáme malé a velké světy.

Foto: Petr Ježek (nasepojizeri.cz)