Dobrý časy jsou o iluzi, že nad systémem jde vyhrát

Connie Nikas má špatný vliv na svého bratra Nicka. Hned poprvé, kdy se objeví na scéně, jej odvádí od psychologa a zatahuje ho do bankovní loupeže, zatímco mu vykládá svůj sen o lepším životě. Je to jako akční pohádka o kohoutkovi a slepičce. Když Nicka po zpackaném přepadení zatknou, Connie se ho snaží z vězení dostat ven, ale ve svých omezených možnostech nemá situaci pod kontrolou a rozjíždí kaskádu zoufalých rozhodnutí.

Klaustrofobie

Materiální zdroje i počet lidí, na které by se mohl Connie obrátit, jsou totiž úzké a i jeho přítelkyně, u níž shání peníze nejdřív, si musí půjčovat od své matky. Do presu ho uvrhá právník, který si od něj vezme část kauce, ale požaduje dalších 10 tisíc dolarů, jinak vložené peníze propadnou. Přestože Connie během jediné noci v New Yorku projde spoustu rozličných míst, vkrade se do hlídaného patra nemocnice, objeví se v cizím bytě, vleze i do zábavního parku, působí syžet klaustrofobickým dojmem. Podstatnou část noci totiž stráví uzavřený v autě na cestě z bodu A do bodu B a ani když přijde akce, nezdá se, že by měl na vybranou.

Převládající blízké záběry na Connieho pro diváka konstruují jen omezené povědomí o fikčním světě. Ten jako by byl osekaný o všechny možnosti, co by se mohlo stát jinak, kdyby se Connie jinak rozhodoval, protože žádný prostor pro jiná rozhodnutí se tu neukáže. Nedozvíme se moc ani o dalších postavách; nedozvíme se o motivaci staré černošky – proč pomáhá vtíravému bělochovi?, proč má lednici plnou podivných sklenic? Hlavní postavu takový kontext nezajímá. Výjimkou z pravidla je nápadně dlouhá scéna, kdy nanicovatý zločinec Ray, unesený Conniem z nemocnice, popisuje svůj šílený den; Connie ho pak utne a reaguje jen na podnět, který by mu mohl pomoci sehnat peníze a posunout se dál.

Klaustrofobický ponor do jediné postavy místy podporuje rozrušující hudební podkres, který se objevuje náhle v návalech, třeba když Connie schází ze schodů. Podstata toho pocitu sice spočívá v minimu informací, které se divákovi dostávají, zvuk ale vybírá momenty, kdy se má divák hlouběji vcítit. Jak zůstává doprovod od Oneohtrix Point Never upozaděn, do popředí vystupuje se závěrečnými titulky skladba „The Pure and The Damned“, kdy klidný hlas Iggyho Popa vyrovnává předchozí chaotické dění.

Kdyby Connie dostal větší prostor k manévrování a pokaždé se rozhodl správně, implikovalo by to jeho skrytou genialitu, což je motiv, vůči kterému se režiséři, bratři Benny a Josh Safdieovi, spíše snaží vymezit. Connie je obyčejný člověk, zloděj s obyčejnými sny, který se uklidňuje třeba sledováním televize, což jsou chvíle oddechu v jinak hodně dynamickém snímku. Ale i televize, kterou lze chápat jako jeden z atributů obyčejného člověka a splynutí s masou, Connieho uvrhá do dalších akcí a vytváří tak most mezi chvilkovým uvolněním tempa a dalším stresem. Když policejní zpravodajství ukazuje na obrazovce jeho tvář, proniká k němu státní instituce na další úrovni, narušuje odpočinek v pohodlí gauče, kde by se lidé měli cítit bezpečně.

Dynamika

Jsou to chvilky zvolnění, jako je svalení se k televizi a několik kusých dialogů, díky kterým se celá kaskáda příčin a následků neslévá do jednolité masy. Konstrukce představ o akcích, které se odehrávají v rychlém sledu, je s omezenými informacemi o prostoru složitá. Procesy zpracovávání informací v mozku snímek nejen tematizuje, když ukazuje Connieho, jak si z Rayovy historky vybírá jen zmínku, která se mu hodí; film mozkové pochody zohledňuje také ve svižném tempu, ve kterém se události odehrávají. Nabušený adrenalinem reaguje lidský mozek rychle a chladnokrevně, ale při neustálém přísunu nových problémů se zahltí a schopnosti vnímat upadají. Když dá narace Conniemu prostor k oddechnutí, tak jen na tak dlouho, aby byl schopen další akce a divák ji byl schopen plně vnímat, ale děj se nedostává do rovnováhy, kde by se mohli divák i hrdina uvolnit a všímat si okolí. Styl vyprávění, který okolí ignoruje, jako by tak byl vnitřně motivovaný fyziologickými procesy jedné z postav.

Spoilery

Narace se po uvěznění Nicka drží Connieho a jeho cíle sehnat peníze na kauci. Teprve po naplnění jeho cíle, kdy získá, co chtěl, a odchází ze scény, následuje cizí hlediskový pohled z balkonu. Až ve chvíli, kdy postavy ztratí spojení s Conniem a nefigurují jen jako jeho prostředky k využití, je možné reflektovat zásahy jejich životů, které způsobil, což se opakuje po posledním pohledu na černošskou dívku i s tragickým pádem Raye. Ten Connie sleduje už z policejního auta, ale ani v tomto dlouho očekávaném vyvrcholení nejde vyčíst z jeho tváře nějaká jasná emoce, nedojde na závěrečnou hlášku, která by snímek změnila v morální apel. Naopak následuje spíše antiklimax; epilog, kde se Nick zapojuje do své první skupinové terapie, ukazuje, jak moc se Connie vzdálil od něčeho, co by mohlo jeho bratrovi nakonec doopravdy pomoci. Dětinskost pacientů na terapii kontrastuje s celou předchozí bezohlednou jízdou a zároveň činí z léčebny ostrůvek institucionální normality a bezpečí, když důvěru v policii nahlodává dosavadní přehlídka arogance, neschopnosti i vnucený strach, že může čekat za každým rohem.

Předvídatelnost osudu hlavní postavy odlišuje Dobrý časy od akčních filmů o výjimečných bojovnících proti systému. Dynamická narace udržuje pozornost navzdory tomu, že se spirálovitě točí kolem nevyhnutelného zatčení a nenastává v ní žádný zásadní obrat. Connie Nikas v žádný moment nezíská převahu nad svými pronásledovateli (jako například Jason Bourne), před policií neustále prchá. Zatímco bývalí agenti na útěku mají zvláštní schopnosti, staré kontakty, na které se obrací a moment překvapení, kdy chladným uvažováním svoje protivníky zaskočí a obrátí pozice lovený-lovec, obyčejný člověk spoléhá na náhodu a první plán. Proto se Connie v jednu chvíli chytá Rayovy zmínky o drogách a neposlouchá zbytek jeho příběhu. Není empatický kladný hrdina ani šarmantní rošťák, kterému by divák přál, aby se dostal z utahující se smyčky zákona. Nicméně pocit, že je divák většinu snímku ve smyčce s ním, může antipatie k lumpovi s nejasnými motivacemi překonat. Přitom narace k tomu utažení směřuje už ze začátku: lupič, který pustí pokladní při přepadení z dohledu (načež dostává do tašky znehodnocené bankovky), nemůže později vymyslet žádný sofistikovaný plán. Přes všechny náhodné vedlejší události je základní rámec výchozích Connieho podmínek a jeho konce svíravě deterministický.

Good Time

Režie: Benny Safdie, Josh Safdie
Scénář: Josh Safdie, Ronald Bronstein
Kamera: Sean Price Williams
Hudba: Daniel Lopatin
Hrají: Robert Pattinson, Benny Safdie, Taliah Webster, Jennifer Jason Leigh, Barkhad Abdi, Necro, Souleymane Sy Savane
USA, 2017, 100 min
česká premiéra: 21. 9. 2017 (Bohemia MP)