Další promarněný potenciál Stephena Kinga

Stephen King je mistr bestsellerů. Knihy píše zábavné, napínavé, literární horor vybrousil k dokonalosti a naprosto oprávněně se hřeje na výsluní čtenářské přízně. Je jasným důkazem , že jméno prodává. V jeho případě už ani není tak nutné, aby napsal veledílo, aby byly prodeje jisté. Tato pověst logicky nemohla uniknout ani filmařům. Bohužel, jako by bylo adaptování Kingových knih prokleté. Tedy alespoň těch, které se běžně řadí k žánru hororu/thrilleru. Jediné dvě kvalitní adaptace (ve smyslu schopné dostát předloze a zároveň přinést filmově funkční tvar, nikoliv jen doslovný opis), Vykoupení z věznice Shawshank a Zelená míle, jsou obě vězeňskými dramaty a jejich úkolem rozhodně není děsit. Pravda, nelze nezmínit i Osvícení a Carrie, což jsou ostatně filmy stojící na počátku zájmu filmařů o Stephena Kinga, které byly i šťastné volbou režisérů.

„Prokletí“ vznášející se nad kingovskými adaptacemi se však někdo neustále pokouší zlomit, v poslední době zejména televizními adaptacemi. Na velká plátna se však s nepatrným odstupem dostaly adaptace knih, které se řadí ke špičce spisovatelovy tvorby. Minulý měsíc to byla Temná věž, nyní je to IT1, Kingova nejdelší kniha a pravděpodobně nejvýraznější příspěvek žánru hororu.

Narativně detailně promyšlené dílo, pracující na více než tisíci stranách s dvojicí proplétajících se dějových linií, které od sebe dělí téměř třicet let, nás zavádí do městečka Derry v Maine pověstného zvýšenou mírou zmizelých dětí. Co dvacet sedm let se tyto počty ještě zvyšují, co dvacet sedm let se probouzí tajemné zlo personifikované tančícím klaunem Pennywisem. Zlo však na sebe bere podobu různých dětských strachů, jak na vlastní kůži pocítí šestice hlavních hrdinů, parta šikanovaných oustsiderů, které události postupně svedou dohromady. S dětskou naivitou i nepromyšlenou odvahou se pokusí zlo zničit, to se však po letech vrací – a s ním se vrací i dospělí hrdinové.

Tolik ve zkratce zápletka knihy. Pro Kinga, byť prvků hororu samozřejmě využívá (ne nadarmo bývá nazýván Mistrem děsu), jako by ale onen žánr hororu byl až tím druhým v pořadí. Dopředu totiž vystupuje šestice individuálních osudů, které spisovatel pomalu rozvíjí a propracovává. Čtenáři je předložena šestice plnokrevných charakterů, s nimiž je radost prožít jejich dobrodružství, to z poněkud děsivých letních prázdnin i to dospělé, jen zdánlivě zkušené – neboť strachy stále zůstávají a Pennywise má stále dost potravy.

Zajímavý, v jádru jednoduchý námět, psychologická uvěřitelnost i dobrodružný kabátek už jednou zlákala adaptátory. V roce 1990 natočil režisér Tommy Lee Wallace nepříliš povedenou dvoudílnou televizní (v tomto případě v tom negativním slova smyslu) adaptaci. Statický, upovídaný film neudělal Kingovi zrovna dobrou službu a bohužel se zařadil do dlouhé, a neustále se prodlužující řady kingovských adaptací.

Nové verze, příhodně natočené po sedmadvaceti letech, se ujal Andy Muschietti, který před čtyřmi lety zaujal solidním atmosférickým hororem Mama. Zvolil stejnou metodu jako jeho předchůdce – tedy rozdělení filmu do dvou částí, první z nich čistě věnované dětem, druhé jejich dospělým podobám. Opustil tudíž jeden z trumfů původního textu, proplétající se flashbackovou strukturu2 ).

Ano, logicky zde narážím na limity celovečerního filmu s jeho nutně omezenou stopáží, i na limity žánrové – horor chce primárně strašit. Jenže tím se redukuje právě to, co Kingovu knihu povyšuje nad nekonečnou řadu jiných. Je totiž působivou studií lidských/dětských strachů (a dost často je to spíše vnitřní strach z dospívání a přijetí dospělé role než nějací prvoplánoví bubáci), která díky pečlivému prokreslení hrdinů dává onomu strašení pevné základy. Navíc, dvě prolínající se časové roviny přináší čtenáři znalost, jak se postavy vyvíjejí a chovají v dospělosti, což Muschiettovu filmu citelně schází. Nevyužije ani – opět zde narážím na limity filmového média – možnosti hlouběji propracovat traumata hrdinů. Ne, nežádám po scénáristech, aby byli průhlední a polopatičtí. Je chvályhodné, že ledacos ponechávají divákovu domýšlení si. Přesto ale expozice postav působí jako letmo načrtnutá série setkání s různými podobami klauna Pennywise. Tato bohužel využívá až příliš prvoplánového strašení a lekání, úspěšné jen někdy. Jsou však momenty, kdy film ukazuje, že mít více prostoru (co takhle tolik aktuální forma televizní série?3 ), mohlo by to fungovat – například linie Beverly Marshové, u níž skládačka traumat a přechod od dětství k dospělosti vytváří dokonale funkční celek a dává ostatním postavám a jejich chatrným motivacím dost na frak.

Posun směrem k hororu sice obrousilo to, co je vlastní předloze, ale dalo naopak prostor režisérovi pracovat s jeho vizí, která si z Kinga bere to podstatné, aby film zůstal „kingovinou“ (dost možná nejlepší za hodně dlouhé roky) a zároveň byl moderním hororovým snímkem, který se v současné, poněkud přebujelé žánrové produkci neztratí. Andy Muschietti, jak již dříve dokázal, je mistr budování atmosféry. V případě IT je mu zdatným pomocníkem kameraman Jung-hoon Jung, který pomáhal kreslit sugestivní obrazy ve filmech režiséra Park Chan-wooka. I zde mistrovsky vytváří kontrast mezi prosluněnou realitou letních prázdnin a temnoty, která městečko Derry obestírá. Obrazy skvěle pracují s podprahovým napětím – a nemusí to být ani očekávání z dalšího zjevení klauna Pennywise – stačí jenom vědomí toho, že s městem a jeho obyvateli není nic v pořádku: i kdyby to nakonec měl být jen dětský, prepubertální pocit nepochopení dospělými.

Moderní je i přístup k brutalitě a zobrazenému násilí – není to SAW nebo Hostel, ale IT jde na věc pěkně zostra a nepřipraveného diváka přeci jen může zaskočit. Přiznám se, že jsem očekával (a asi ještě nějaký ten pátek budu) starosvětštější přístup k hororu, resp. strašení. Větší práci s náznakem, s tajemstvím a menší explicitní prvoplánovosti. Nicméně, divák si, zdá se, žádá své. Retro nálada (film přesadil děj do kulturně nevzhledných osmdesátých let) tak zůstala přítomna jen ve vizuálu a celkovém přístupu k věci, který si ledacos bere z dobových „rodinných hororů“, ale tuto nostalgickou hru zabíjí onou moderní krvelačností.

Celkový dojem z IT je tak spíše rozporuplný a kolísá už v průběhu filmu. Některé scény (deštivá úvodní sekvence, první boj s klaunem v rozpadajícím se domě) mají všechny ingredience na svém místě, jsou napínavé, natočené s potřebnou dávkou atmosféry a filmařského umu, s hrůzou se pracuje spíše podprahově, s divákovým očekáváním tak, jak by to mělo být. Jinde si zase může divák ťukat na hlavu nad nevyužitým potenciálem, zejména pokud jde o rozvíjení tolik klíčového backgroundu jednotlivých postav či tlačením na pilu, pokud jde o explicitnost některých scén či prvoplánových lekaček (např. scéna ve sklepě knihovny).

Nechci dělat ukvapené závěry, přeci jen máme před sebou ještě druhý díl. Třeba to v tu chvíli začne fungovat a ukáže se, že je to všechno promyšlenější, než by se na první pohled zdálo. Takhle IT bohužel zůstává dalším příkladem promarněného potenciálu. Ale věřím, že se blýská na lepší časy, neboť „kingovský“ revival je, zdá se, na vzestupu. Soudě tak alespoň podle aktuálních filmových a televizních adaptací, těch již odvysílaných, i těch teprve připravovaných.4

IT

Režie: Andy Muschietti
Předloha: Stephen King (kniha)
Scénář: Cary Fukunaga, Chase Palmer, David Kajganich
Kamera: Jung-hoon Jung
Hudba: Benjamin Wallfisch
Hrají: Jaeden Lieberher, Sophia Lillis, Jeremy Ray Taylor, Finn Wolfhard, Jack Dylan Grazer a další
USA, 2017, 135 min.
česká premiéra: 7. 9. 2017 (Vertical Ent.)