Festival izraelského filmu Kolnoa nabízí pestrý výběr filmů

Izrael není velkou zemí. Ani přes husté osídlení nejde o stát s velkým počtem obyvatel (podle statistických údajů má skoro devět milionů obyvatel, tedy o něco méně než Česká republika). Přesto jde o stát, který od svého vzniku přitahuje pozornost a v neposlední řadě i velmi protichůdné emoce. Totéž by se dalo říct i o izraelských filmech. Málokterá země podobné velikosti může nabídnout tak rozmanitou a barvitou nabídku žánrů, témat a autorských postojů. Donedávna patřila mezi hlavní vývozní artikl skupina režisérů spíše středního věku, kteří ve svých filmech reflektovali vlastní traumata spojená s válkami a obecně vojenskou službou. Letos už šestašedesátiletý levicový autor Amos Gitai se dokonce při svém nasazení v tzv. jomkipurské válce v roce 1973 poprvé dostal ke kameře a svoji zkušenost popsal ve filmu Kipur promítaném v roce 2000 v Cannes. O něco mladší Samuel Moaz bojoval v libanonské válce v roce 1982, o které natočil film Libanon, klaustrofobní válečné drama odehrávající se v izraelském tanku, ze kterého je venkovní svět sledován pouze zaměřovačem periskopu. Film v roce 2009 oslnil na benátském festivalu, odkud si odnesl Zlatého lva, tedy hlavní cenu. Stejné války se účastnil asi i nejslavnější izraelský režisér současnosti, vyhlášený provokatér Ari Folman. Jeho originální a animované hledání vytěsněných vzpomínek s názvem Valčík s Bašírem dosáhlo v roce 2009 na Zlatý globus.

Mohlo by se zdát, že izraelské filmy získávají své místo a ceny na světových festivalech především kvůli politice a logickému zájmu o porozumění velmi komplikované situace této blízkovýchodní země. A že jsou spojené většinou jen s válkou. Opak je ale pravdou. Kromě kvality, umělecké invence a jasného názoru je spojuje i neuvěřitelná tematická pestrost a často i velice odlišné úhly pohledu na totožnou situaci nebo téma. Joseph Cedar v roce 2011 získal cenu za scénář v Cannes za uhrančivé psychologicko-morální drama Poznámka pod čarou, které se točí kolem ocenění nebo neocenění dvou badatelů nad Jeruzalémským talmudem. Oba profesoři – otec a syn, jsou konfrontováni s vlastní rivalitou i ambicemi. Mladší generace tvůrců potom často šokuje otevřeným, naturalistickým, ale nesamoúčelným zobrazením krutosti. To spojuje jak v roce 2015 v Benátkách promítaný syrový, sociálně-existenciální debut režisérky Hadar Moragové Proč jsi mě opustil? s ve stejném roce v Locarnu zvláštní cenou poroty oceněným černobílým, snovým snímkem Avishaie Sivana Tikkun. Po světě se ale běžně promítají izraelské komedie, psychologická dramata, snímky s queer tematikou, filmy o dospívání i politické a špionážní thrillery.

Po krátkém úvodu se podívejme na to, co nabízí pražská přehlídka, která se vlastně těm nejznámějším jménům do jisté míry vyhnula, a to včetně jejich nejnovějších a diskutovaných projektů. To ale neznamená, že není z čeho vybírat. Tradičně silné zastoupení mají izraelské filmy i v Karlových Varech. V roce 2010 si odsud dokonce odvezl Křišťálový glóbus Yossi Madmoni za psychologický film Restaurátor, ve kterém zastihujeme titulního hrdinu v situaci, kdy se musí rozhodnout, co dál po smrti obchodního partnera. Ve Varech letos naopak publikum oslnil jiný psychologický snímek, Cukrář od mladého režiséra Ofira Raula Graziera. Po smrti milence se vydává Thomas z Německa do země, odkud jeho partner pocházel, a v Izraeli se nechá zaměstnat jako cukrář. Majitelkou kavárny je ale vdova po jeho zesnulém partnerovi. Režisér Ofir Raul Grazier se spolu s hercem Timem Kalhofem zúčastní projekcí svého filmu ve čtvrtek 19. a v pátek 20. října.

Dva pohledy na izraelsko-palestinské vztahy z různých úhlů ukazují další dva filmy. Hraný dokument Zelený princ z roku 2014 vypráví příběh muže vychovaného palestinskou teroristickou organizací Hamás, který změnil své přesvědčení a stal se izraelským špionem. Snímek, který byl promítán i na festival dokumentárních filmů v Jihlavě formálně i prací s napětím připomene klasické thrillery. Ve spíše francouzském filmu Lorraina Lévyho dojde při evakuaci nemocnice v Haifě k záměně novorozenců a Izraelec se dostane do palestinské rodiny a vice versa. Po osmnácti letech vyjde omyl najevo. Jak moc to mladým mužům změní život a jak by asi vyrůstali ve svých původních rodinách? Ve filmu hraje i dvorní herečka Arnauda Desplechina Emmanuelle Devosová.

Jedním z nejčastějších témat izraelské kinematografie je život ultraortodoxní komunity žijící v jeruzalémské čtvrti Mea Shearim. Právě na tomto tématu je vidět, jak pestrou škálu izraelská kinematografie nabízí. Od sžíravě kritického, na pomezí pamfletu natočeného díla Kadosh Amose Gitaie až po již dříve zmíněný snový a přitom krutý Tikkun. Kolnoa nabídne dva snímky. Prvním jsou Jablka z pouště natočená podle stejnojmenné hry spisovatelky Savyon Liebrechtové o tom, jak sekulární svět přitahuje jedinou dceru z ultraortodoxní rodiny. Úplně opačné spektrum pohledu reprezentuje romantické drama Vyplnit prázdnotu. V roce 2012 v soutěži na festivalu v Benátkách promítaný film totiž natočila Rama Burshteinová, režisérka která sama dodnes v ultraortodoxní komunitě (i když v Tel Avivu) žije. Hlavní hrdinka jejího filmu hledá své místo v životě po smrti své sestry, po které zbyl mladý vdovec a novorozené dítě. Film je subtilně napsaným dramatem, které portrétuje vnitřní svět chasidské rodiny bez prvoplánové kritiky a směřuje k silné, obecně lidské výpovědi. Jednoznačně jeden z tipů na film, který by bylo škoda vynechat.

Tím druhým tipem je možná trochu překvapivě film pro děti. Abulele je jméno fiktivní příšery, která se ukrývá v protileteckém krytu domu rodičů malého Adama. Film oceněný na festivalu ve Zlíně nejen dětskou ale i ekumenickou porotou je totiž nejen pro děti. Hlavním tématem je vedle vyrovnávání se se smutkem i překonávání předsudků. Nepostrádá napětí, vtip a dokonce i politický osten. Zároveň jde o jediný titul uváděný v dabované verzi.

Festival Kolnoa nabízí ještě další hrané a dokumentární filmy. Diváci najdou kompletní program na adrese kolnoa.cz